Život jako horská stezka

Od malička miluji hory a pěší tůry po nich. K tomu mě přivedli moje rodiče,hlavně táta a za to mu moc děkuji.Už jsem toho nachodila opravdu hodně,oblíbila jsem si zejména vysokohorskou turistiku.A při zdolávání horských štítů jsem jako všichni ,i já zjistila,že vyšplhat se nahoru po klikaté úzké cestičce vedoucí podél strže,chce čas a námahu.Na cestě jsem se potkala s krásou i bolestí,se světlem i tmou,s vyčerpáním a euforií.Mnohdy jsem musela vpřed postupovat drobnými krůčky.Na každé z těch cest jsem se dozvěděla spoustu věcí- jednak o sobě,jednak o  lidech,kteří šli se mnou i o světě kolem sebe.
Vidím zde pararelu s naší životní poutí -ať už nás na naší „horské stezce“ očekávají jakékoli zážitky,všechny pominou.A jak  tak stoupáme vzhůru,náš obzor sahá stále dál a naše perspektiva se rozšiřuje.Po každé nové výzvě jsme o něco silnější a silnější. Když se ohlédneme,vidíme všechno zřetelněji,takže to,co nám kdysi připadala jako obtíž,se nám dnes jeví jako požehnání – z výšky vidíme,že svět je krásný,až to člověku bere dech…

Na vrcholu nemůžeš zůstat stát napořád;
musíš zase sestoupit dolů.
Tak proč se vůbec obtěžovat a drápat se tam?
Inu proto,že ten,kdo je dole,neví,co je nahoře,
ale ten,kdo je nahoře,ví,co je dole.
Člověk šplhá vzhůru a vidí.
Člověk sestupuje a už nevidí,ale viděl.
Je to umění nechat se vést do nížin vzpomínkou na to,
co jsme kdysi spatřili seshora.
Když už člověk nevidí,pořád ještě může vědět.

Mt.Analogue

Inspirace k psaní o horské stezce ke mně přišla při čtení knihy Dana Millmana.