Není nad osobní zkušenost

Tak mám za sebou 7.setkání našeho psychoteraupetického výcviku.
Tématem tohoto Dynamického výcviku v komunitně – skupinové psychoterapii model SUR (tak opravdu zní oficiální název) je zejména sebepoznání na základě zpětných vazeb ve skupině a v komunitě,  reflexe vlastní životní cesty a  pochopení svého osobního i profesního směřování. Výcvik je pětiletý,setkáváme se 2x do roka na 6 dní (mimo Prahu) a tato setkání jsou pokaždé velmi výživná.Právě jsem se z jednoho vrátila.
Slíbila jsem,že s vámi něco z toho,co tam prožiji posdílím,tak tady to je …
Výcvik je strukturovaný,má svůj řád,který musíme dodržovat,a tak již v 7hodin ráno celá komunita společně cvičíme pod širým nebem. Jsou mezi námi i odvážlivci a otužilci,kteří si za každého počasí chodí ještě po rozcvičce zaplavat do jezera.Letos jsem si to ze zdravotních důvodů musela odpustit,ale při jednom z minulých výcvikových setkání jsem to absolvovala a řeknu vám … Je to  nádhera!
Po snídani následuje ranní komunita,kde probíhají reflexe na vše,co proběhlo uplynulý den,večer a noc. (Smyslem komunit je kultivování života v lidských společenstvích). V komunitě také probíhají některé aktivity, které patří jak do oblasti zkušenosti tak vzdělávání.
Po ranní komunitě se všichni společně věnujeme autogennímu tréninku;to je relaxační technika,která využívá představivosti k navození určitých tělesných stavů, jenž potom vedou k uvolnění organismu a mysli.
Potom již probíhá práce v sebezkušenostních skupinách.Jsou to velmi intimní setkání,v kterých máme příležitost setkat se sebou samými i s druhými lidmi.Protože se známe již  čtvrtý rok,panuje mezi námi již značná důvěra,a tak se ve skupině mohou dít a také dějí velké věci.Postupně odhalujeme kořeny našich negativních mentálních i emocionálních vzorců a konfrontujeme se s nimi;pracujeme na uvolnění negativních emocí z nich nebo je nám umožněno projít tzv. korekční zkušeností,kdy si v bezpečí skupiny  místo původního traumatizujícího zážitku prožijeme primární situaci tak,jak pro nás tehdy ideálně měla být. Slovy se to nedá moc popsat,ale pokaždé je to nesmírně silný prožitek,který ovlivní nejen konkrétního účastníka,ale celou skupinu.
A tak jsem byla požehnána možností si prožít pocity bezpečí,lásky a jistoty tentokrát beze strachu očekávaného plodu v děloze matky.

Můj highlight neboli vrcholný zážitek tohoto výcviku se ale odehrál v době poledního klidu uprostřed vesničky (ne střediskové), rozkládající se v malebném údolí Lužických hor.

Jdu si tak volným krokem po chodníku a vychutnávám si momentální samotu,hřejivé sluneční paprsky dopadající mi na tvář i čilý zpěv ptáků,kteří již definitivně zaznamenali,že přišlo jaro, a tak nám to všem radostně oznamují.Stíhám se kochat i něžnými bílými kvítky sněženek a bledulí vykukujících na mne ze zahrádek.Najednou se zpoza plotu odlepuje krásný energií sršící pes – beagl a míří si to rovnou přes silnici právě v okamžiku,kdy se z obou stran k inkriminovanému místu blíží dvě auta.
No jaká myslíte,že byla moje reakce ? Správně … plna úzkosti,aby některé z aut psa nezajelo, jsem ho začala lákat k sobě.Neznaje jeho jméno, používám pantominu a různé zvuky,nejspíš je to docela komické- oba řidiči v přijíždějících a naštěstí zastavších se autech se asi docela bavili.
Pes si ale postavil hlavu a dál stál uprostřed silnice. Až jsem to vzdala a popošla pár kroků dále.V tom okamžiku se patrně pes v pohodě vrátil na chodník.
A pak to přišlo … rozběhl se za mnou a zuřivě štěkal.Otočila jsem se a stála k němu face to face.Štěkal vytrvale dál,jako by mi chtěl říct: „Co se do mě pleteš? Co chceš? Starej se o své…Co ti je po mně? Nikdo se Tě o nic neprosil!“.
No a právě v tomto okamžiku,přátelé,přišla pro mne dvě důležitá uvědomění: Teprve,když jsem to vzdala,věci (pes) se daly do pohybu.A za další: Nezachraňuj nikoho,kdo Tě o to sám nepožádá.
Byl to naprosto běžný zážitek,řeknete si nejspíš,ale pro mne osobně byl nesmírně cenný. Vždyť kolikrát v životě jsem se o něco usilovně snažila,lpěla na výsledku a čím víc jsem se snažila,tím víc se nic nedělo… A kolikrát v životě jsem se snažila pomoci svým dětem,aniž by o to zrovna stály,kolikrát jsem se snažila „zachránit“ lidi,kteří vlastně ani zachránit nechtěli…A já to mnohdy nechtěla vidět či slyšet a snažila se dál a potom se divila,proč jsem tak unavená a vyčerpaná.
Až na základě tohoto obyčejného zážitku jsem to vnitřně pochopila a vím,že tedˇuž budu pomáhat jen tomu,kdo mě o to sám požádá.

„Chceš-li změnit svět,nezačínej měněním světa.Změň sebe.“

Osho