Nová kniha zabývající se otázkou ženství

 

Milé Ženy, Bohyně,

pokud vás zajímají mýty a cítíte se osloveny biblickými postavami (Marie, Máří Magdalena, Marta…), určitě si přečtěte novou knihu  Annick de Souzenelle Ženský pól Bytí aneb tečka za Adamovým žebrem. Autorka  mimo jiné v této knize ukazuje, jak došlo k tomu, že Iša byla nahrazena Evou, vnější, biologickou ženou, která spolu s Adamem ukazuje na čistě animální úroveň stvoření. V tomto smyslu jsou Adam s Evou zavrženi a představují lidstvo, jak ho známe odjakživa, tvořené muži a ženami, kteří se spojují, aby měl jejich rod pokračování, v časoprostoru zcela cizímu prvotní ontologické podobě. Na Išu se od té doby zapomnělo a v židovské duchovní tradici přetrvává jako „první Adamova žena“, známá pod jménem Lilith, tedy „noc“. Stala se tak postavou zhmotněnou z nenaplněného – jinými slovy: nevědomého – jehož existenci člověk promítá navenek do Iši-Lilith, podoby ženské osoby v šeru dávnověku, zatímco ve skutečnosti ji nese v sobě, v šeru svého nitra!

Ukázka z knihy ( z kapitoly VII. Marie a ženy z Evangelií) :

„Máří Magdalena neznala povinnost; nikterak se nestarala o zákony. Uprostřed Šineárské pláně, v Babylóně, zbudovala svou „věž“ (Magdala je migdal, což znamená „věž“), věž svůdnosti, která k ní přitahovala ( v přemíře rozkoše a v iluzi smyslu, který to dává životu) všechny ty, kterým se nedostávalo lásky. Vystavěla si tak, podle svých možností, svoje „já“ jako radikálně bořící otrockou závislost na dobré pověsti, všechnu tu prodejnost obsaženou v pojmu dobré svědmí a bezpodínečnou podřízenost veškeré autoritě jiné než vlastní. Jaká to závratná svoboda se tu střetává s neúprosným potlačením všech nároků umrtveného těla. A právě toto tělo-mrtvola má jednoho dne poslední slovo: buď  klesne do průrvy smrti, nebo se ho uprostřed orgasmu dotkne záblesk světla, k němuž se otočí a ožije v náhlém vzplanutí masa navrátivšího se do své původní krásy. Tělo, které předtím holdovalo pozemské rozkoši, nyní stoupá jako vůně obětiny uprostřed šílené, extatické, nevyjádřitelné touhy. A věž se hroutí …

Marie z Magdaly se vrací do Betanie ve stopách toho, v němž rozpoznala onen záblesk světla. Mezi ním a jí leží hluboky bahnitý příkop plný prostopášnosti a smilstva; nabývá rozměrů propasti a přitahuje ji v neodolatelné závrati; Máří Magdalena do něj padá a v slzách omdlévá; všude naráží do svých démonů, až se pojednou zachytí nohou Toho, v jehož příchod už ani nevěřila. Náhle tu byl, zjevil se v hlubině její lítosti, aby do noci jejího srdce vnesl nové světlo, položil Svou žehnající ruku do nečisté hřívy jejích vlasů a zaplavil ji takovou něhou, jakou jí nedokázal dát žádný z jejích milenců; něhou lásky zcela jiného druhu…Tato láska jí však nebyla úplně cizí, neboť i ona tolik milovala; tolik doufala, že jednoho dne se bude moci  rozplynout v blahu pravé vzájemnosti, tolik toužila po opravdové touze!

A On se tu nyní objevil, On přesahující vše, co může člověk vnímat. Máří Magdalena tonula v slzách, ale její srdce se radovalo. Svými rty (po nichž, jak uhodneme, se vinula purpurová nit), líbala nohy svého Pána a z jejího zlomeného srdce tryskal netušený jásot jako pramínek nardu. Tento balzám měl nevyčíslitelnou cenu: byl svatým olejem míru, který svou úžasnou vůní naplnil celou místnost, jež se tak rázem z páchnoucí hrobky proměnila ve svatyni zmrtvýchvstání; byl to jakýsi předobraz onoho balzámu, který Máří Magdalena spolu s dalšími ženami (přinášejícími vonné masti) přinesla k Ježíšovu hrobu, aby navoněly tělo svého Milovaného. A tak jako onoho velikonočního rána slyšela vyslovit jméno : Marie! Božský zahradník nechal znovu vykvést zahradu Eden, onu zahradu rozkoší bez hořkosti hříchu; už ji neopustí : Volila dobře, vybrala si to, oč nepřijde !

Marie! Předtím než se stala „Máří Magdalenou“, byla Marií, Mirjam, jménem, které sdílí s tolika ženami z Bible a z evangelií; jméno, které může obsahovat také význam „hořkosti“ (mara), ale má hlavně význam „vod“ (majim) obtěžkaných Jod „principem“ všeho života (písmeno Reš). Vody jakožto zdroj života budou neplodné nebo hořké podle toho, co s nimi udělá žena nesoucí jejich jméno. Marie z Magdaly se ponořila do hořkosti, do smutku svého hříchu. Zřítila se až k úpatí své babylónské věže a zničila její základy, které skrývaly Jod jejího bytí. A potom v slzách pročistila své vody.

Tak jako ona hůl, kterou Mojžíš při odchodu z Egypta vrhl do hořkých vod Mary, aby zesládly, tak božský pohled, jenž spočinul na Máří Magdaleně v bídě jejího cizoložství, osvobodil nyní pramen jejího bytí opojeného svátostí. Tato žena se tak připojuje k těm, které doprovázely Ježíše spolu s jeho matkou téhož jména – Marie!

Jakou to nádhernou kytici vytvářejí tyto ženy kolem matky Boží, kytici, jejíž koruna se otevírá „slunci Spravedlnosti“! Odcházejí a přicházejí, zastavují se, aby naslouchaly, rozjímají tak jako Marta a Marie; pomáhají a doprovázejí člověka v bolestech, jsou Mu nablízku na cestě ke Golgotě, zatímco ostatní apoštolové se rozprchli. Jejich láska vyvěrá z hloubky duše, je „mateřská“, má odvahu čelit nebezpečí, zná důvěrnost smrti a přitom dýchá vůní života. Vonný balzám, kterým naplnily své dlaně, aby ho přinesli k hrobu, spojil svou svěží vůni  s paprsky slávy Vzkříšeného!

Máří Magdalena za zpěvu matutina (jitřních hodinek, pozn. překl.) onoho velikonočního dne ztělesňuje  Išu, Nevěstu vrácenou Božskému ženichovi. Ježíš nad ní plakal – tak jako nad Lazarem – a věděl, že ji spasí pouze sestupem na dno pekel, aby ji vyrval tomu, který ji svedl a znásilnil. Sestoupil tedy tam, kde ležel kořen jejího otroctví, tam kde Nepřítel svíral v nezničitelných bronzových poutech dech jeho milované. On však zlomil pouta, navrátil Nepřítele do jeho jediné role Protivníka a do svých rukou vzal znovu ruce svojí nevěsty.

Išo! Ženo! To byla první slova Vzkříšeného při tomto neslýchaném shledání. Potom ji zavolal jménem :“Marie“ . Nebylo to oslovení oné „čistočisté“. Tato zde sdílela peklo se svým Synem.

„Tvé srdce bude probodeno Mečem“, pravil stařec Simeon, předpovídající její osud a osud dítěte, které se narodí z jejího lůna. Marie, matka Boží, prožívala tajemství všech věcí ve svém vnitřním světě a v intimní blízkosti  JÁ JSEM. Ona je kosmickou  Išou, očištěnou od doby svého odchodu z Chrámu, naplněnou ve svém mateřství, které donesla až na Golgotu, proměněnou během zmrtvýchvstání. Marie je dovršenou krásou.

Máří Magdalena zosobňuje lidstvo teprve se probouzející do kvality svého JÁ JSEM, kterým se má stát, okouzlené, když slyší, jak je nazýváno svým jménem, když objevuje, že je milováno, konečně je nazýváno svým jménem, když objevuje, že je milováno, konečně milováno! Ono také bude muset poznat zkušenost Meče, pít s apoštoly a s každou lidskou bytostí spojenou s JÁ JSEM pohár, z něhož pije Ukřižovaný; bude muset projít Jeho křtem v lůně lebky. V současnosti je však pouze jako Lea před Ráchel, žena s dosud nemocnýma očima před „zcela čistou.“

Milé ženy, netvrdím, že je to lehké čtení a že se tato kniha dá číst jedním dechem, aniž bychom nad tím, co čteme, musely přemýšlet, rozhodně je však nesmírně zajímavé a díky rozboru ženských biblických postav nám pomáhá zase o něco více pochopit hluboká ženská mystéria, jejichž jsme součástí.

Sofie