K zamyšlení

Tisíce let v čase jsme procházeli zkušenostmi skrze bolest a utrpení těla. Tuto cestu programoval počítač zvaný rozum, mysl nebo-li mozek skrze matrixové, ovládací a naučné programy, které nás poutali k poslušnosti, k víře v kolektivní vědomí a k nevíře v sebe. Tuto formu získávání zkušeností vytvořil každý z nás, každá duše a přitom bytost jedna zároveň, kterou jsme na počátku tohoto vývojového procesu, vedoucího k vědomému poznání sebe sama, byli a jsme.
Transformace vědomí, která nyní probíhá skýtá změnu nebo-li přeprogramování onoho počítače změnou našeho myšlení.
Čím dál více mluvíme, slyšíme a čteme o návratu domů. Dosáhli jsme rozumem k planetám a hvězdám a nastala chvíle návratu do našich niter, do srdcí, kde se nachází celý vnější vědomě známý i neznámý vesmír a všechny jeho nekonečné stavy a projevy.
Rozumu se čas zrychluje řešením všech forem strachů a zkracuje fenoménem nazvaným „rok 2012.“ Pro rozum zbývá velmi málo času a tak jeho programy strachu zesílily, abychom si mohli uvědomit jejich tíhu a opustit je již jednou provždy. V srdci čas neexistuje, srdce vnímá vše v tady a teď, jelikož láska nezná soudů ani řešení, nezná strachů z minulosti a budoucnosti, láska pouze je ve věčnosti okamžiku. Opět tak vnímáme návrat z rozumu do srdce, propojený nyní s jiným vnímáním času. Nastal návrat z konečnosti a pomíjivosti času do nekonečnosti bezčasové věčnosti.
Nadechovali jsme se a expandovali již dostatečně, abychom skrze ego, jeho pýchu a vypnutou hruď k celistvému poznání došli, nyní nastala chvíle výdechu a návratu k naší skutečné podstatě, k uvolnění se z pout tlaků hmoty.
Uvolňují se naše navyklé myšlenkové vzorce, čistí se naše mysl, resetuje počítač.
Zjemňují se tělesné schránky, zmenšuje se jejich význam, a proto se odkláníme od rozumové moudrosti bytostí ve starých tělech k moudrosti srdce bytostí v tělech dětských. Navracíme se do dětských let, plných spontánnosti, hravosti a uvolněnosti, navracíme se do lůna matky, do počátku poznání, do čistoty a všeobsažné nicoty, v které je naplno vnímána projevená láska.
Bytosti v dětských tělech se stávají našimi nejotevřenějšími průvodci a učiteli a nastal okamžik abychom přehodnotili a změnili všechny naše programy, které tyto bytosti, nebo-li děti, ponižovaly a nás stavěly do rolí vychovatelů a zkušenějších učitelů.
Je důležité rozlišit duši od těla. Čím je tělo vývojově starší, tím jeho zkušenosti vzrůstají skrze evoluční a růstový proces. Zároveň je toto tělo blokovanějším ovládajícími vzorci mysli, ega. Duše v dětských tělech jsou projeveny nejvíce. Tato těla a mysli nemají bloky žádné, okrajově téměř žádné, pouze zrcadlí blokace okolí. Proto děti reagují na energie tohoto okolí přímo bez potlačovaných reakcí. Těmito potlačeními byla veškerá pravidla a omezení, kterým jsme věřili, kterými jsme se řídili ( slušné chování, víra v zákony, smlouvy a všechna omezení vycházející ze strachu ). Díky víře v tato omezení jsme nemohli být sami sebou. Děti přišli tato omezení narušit a uvolnit tak naše bloky, které způsobovaly naši srdeční nevědomost, které byly důvodem k tomu, abychom si tyto zákazy a nařízení vytvořili a abychom se sami sebe báli, místo abychom se mezi sebou milovali.
Děti velmi málo přemýšlejí, nevědí, proč je dospělí do čehokoliv nutí a některé z nich označují za nepřizpůsobivé výtržníky a rebely. Jsou velmi silně projevenou láskou, a proto reagují jako indikátory na potlačené strachy okolí a zesilují je, aby každý měl možnost se jich již zcela zbavit a uvolnit je skrze pochopení a přijetí. Přišli mezi nás v lásce, abychom si ji každý z nás mohli v sobě otevřít a nikoliv v boji, který vnímalo pouze ego uzavírající naše srdce.
Mají otevřená energetická centra v těle, čakry a proto v nich proudí energie bez blokací a narušení. Nepotřebují se uvolňovat a dobíjet jako těla dospělých, proto tolik nesetrvávají v přírodě a v pohodlných energiích světla a pochopení. Oni rovnou tvoří, rozbíjejí staré a navyklé vzorce chování, svítí do temnoty nevědomosti, způsobují anarchii, bezvládí.
Tvoří myšlenkou často skrze internetové komunikace a hry. Internet, mobilní telefony a satelity vnímají jako přirozenou formu komunikace, která je zhmotněnou telepatií, okamžitým propojením s téměř s kýmkoliv. Spolupracují ve velkém měřítku mezi sebou a boří cokoliv ze strachu vzešlého. Co není přijaté, to oni zesilují. To co někteří dospělí označují za virtuální realitu, tím děti v počítačových hrách skutečně žijí. To co někteří dospělí označují za skutečný život, děti označují za virtuální realitu počítačových her. Děti si již na nic nepotřebují hrát, oni si již pouze hrají v radosti a přímo v otevřené lásce tvoří.
Děti nejen nezlobí, ale také nelžou. Po narození se neztotožňují s tělem a jménem. Vnímají intenzivně skutečné já. Proto Tomík např. říká: „to udělal Tomík“, „to jsem nebyl já“, „to je Tomíkovo“,… Až později ve vývoji těla jsme je naučili poznat majetek ega a tehdy začali říkat: „to je mé“, „já to chci“, „já to udělal“,… a potlačili tak jejich podstatu, která pouze je, nic nečiní ani nevlastní. Chce-li ego aby ho dítě poslouchalo, kupme z jeho popudu dítěti sluchátka.
Tělo vnímají jako obal a proto potřebují poznat zkušenosti těla. Neví, co může bolet a proto to zkoušejí na okolí. Teprve zpětnou vazbou získávají zkušenost těla. Zákaz přitáhne větší zájem a tělo je za zády dospělého tak snáze přivedeno ke zkušenosti bolesti z popálení od horké plotýnky. Pouze uvolněnost dospělého umožňuje dítěti rozhodnout se, zákaz naopak umocňuje touhu po prožitku.
Mysl dítěte neví, jak označit tělo za viníka rozbité hračky a tak ukáže na tělo jiného dítěte a říká tím: „to tělo to rozbilo, ne já…“
Pokud děti říkají, že vše mohou, vnímají to upřímně, jelikož skutečné Já může vše. Pouze těla a mysli dospělých, která byla různě omezena, mohla pouze něco.
Každý z nás jsme celistvým a pokud se za cokoliv stydíme nebo nemáme přijaté, děti nám to přehrávají.. Častují nás např. nadávkami do té chvíle, dokud si neuvědomíme, že každý z nás je světlem i tmou, dobrákem i zloduchem, sympaťákem i blbcem, že každý z nás je celistvým. Nikoho z nás tím nemohou urazit, nikdo z nás nepřichází o autoritu. Pouze ego je autoritativní, pouze ono se uráží.
Je to pouze letmý náhled do podstaty, skrze duši, dětské tělo a mysl, světu dospělých ukazovaný.
Děti spolupracují v projevené lásce s každým, ale příjemné to může být pouze tehdy, pokud jsme sami sebou, jsme uvolněnými a máme přijaté naše stíny a bloky. Otevíráme si v sobě lásku, která je spontánní, radostná a bez podmínek. Přesně takovou, jakou žijí děti. Proto si v sobě vědomě či nikoliv otevíráme též přístup k našemu vnitřnímu dítěti, kterým každý z nás ve své podstatě je. Neexistuje univerzální návod jak se chovat k dětem a jak je vychovávat. Jediná cesta vede přes návrat k uvolněnosti uvnitř nás, k dítěti, které na vše reaguje spontánně, v radosti a lásce. Stejně tak se chovejme i k dětem, jelikož oni nám přišli otevřít oči, abychom viděli opět strachem nespoutanou skutečnost, která je ukryta v počátku, v jednoduchosti, v radosti, v dítěti, ve všenaplňující jednotě.

Autor textu: Pepa Šálek