Zasvěcení – další svědectví o Babádžim

Další knihou, ve které podává autor osobní svědectví o fyzické přítomnosti Babadžího, je kniha Zasvěcení s podtitulem Metafyzické dobrodružství nejvyššího řádu, autora  Donalda Schnella. (Kniha vyšla v roce 2000, u nás v roce 2003)

„Tu a tam se objeví kniha, která působí jako mohutná exploze světel a zvuků. Tuhle knihu právě teď držíte v rukou,“ napsala jistá americká recenzentka k prvnímu vydání bestselleru Donalda Schnella Zasvěcení. Známý spisovatel Jean Houston ji nato označil za „metafyzické dobrodružství nejvyššího řádu.“ Za svůj celosvětový ohlas kniha bezpochyby vděčí ústřední postavě – tajemnému guruovi Babadžímu. Babádží je nesmrtelným jogínem kristovského či budhovského řádu, který působí na duchovní spásu tohoto věku.

Babadží, známý též jako Mahá avatár – velké vtělení, je snad nejmysterióznější postavou duchovní Indie. Třebaže se nikdy neobjevuje na veřejnosti, existuje o něm mnoho zpráv – ať domnělých či autentických, povětšině však značně kusých – které vypovídají o zcela mimořádné povaze tohoto „nesmrtelného jogína“.

Poprvé se o Babadžím lidé na Západě dozvěděli prostřednictvím dnes již kultovní Autobiografie jogína, kterou v 50. letech minulého století napsal věhlasný guru Paramahansa Jógánanda a která se stala nejčtenějším dílem o indické mystice vůbec. Ve své knize uvedl mnoho podrobností o životě a působení tohoto himálajského velmistra, s nímž se ve svém životě několikrát osobně setkal a od něhož se mu dostalo přímého vedení. Od té doby však již nikomu nebylo dáno, aby mohl o fyzické přítomnosti Babadžího podat osobní svědectví.

Teprve Donaldu Schnellovi (známému též jako Préma Baba svámidží), americkému hypnoterapeutovi a učiteli jógy, se dostalo této mimořádné výsady. Je vzácně se v literatuře podaří nad příběhem rozprostřít auru povznášející posvátnosti, která dokáže do potemnělých komůrek našeho nitra vnést jas probuzení a nabít naši touhu po poznání sebe sama novou, oživující silou. Zasvěcení má tuto zvláštní moc: strhující příběh protkaný řadou snových interludií, intimních zpovědí a zvláštních postav, vyprávěný s otevřenou upřímností a laskavým humorem a posvěcený zprostředkováním zcela jedinečného zážitku, pro vás může být novým či vůbec prvním krokem na nádherné cestě, jež vás zavede do říše Prémánandy – blažené záře vašeho vlastního nitra.

Ukázka z knihy:

„Snášel se soumrak. Po chrámovém prostranství se rozlilo jemné, šafránové teplo, jež nejdříve setřelo zem a pak se vibrující a pulzující odrazilo do výše a všechno zahalilo do zvláštní svatozáře. Stál jsem vedle Babádžího na nezastřešené verandě  v úzkém, chladivém pruhu chrámového stínu. Opíral se o zeď chrámu – měkce, uvolněně. Podpíral chrám jeho váhu nebo naopak? Nedokázal jsem rozpoznat, jestli zlatavý jas kolem nás přicházel od zapadajícího slunce nebo od něho. Napadlo mě, že on sám by mohl být zdrojem slunce.

„Babadží, teď ve tvé bezprostřední blízkosti je pro mne snadné vnímat tvoji energii. Jsem zcela ponořený do tvé šakti.  Co však mám dělat, až nebudu s tebou?“  zeptal jsem se. Cítil jssem, jak jsem k němu přitahován, i k bíle nalíčené zdi, o níž se opíral.

„Je mnoho věcí, k nimž manu nedosáhne. Nemůžeš na ně myslet, můžeš je pouze cítit. “ Líbezný zvuk svých slov ještě zvýraznil charakteristickým krouživým pohybem zvednuté, otevřené ruky.

„Jak mohu tuto energii cítit, až budu pryč?“ opakoval jsem. Šafránový soumrak náhle zhoustl, jako by se celá země ponořila do čisté oranžové kapaliny. Jasně jsem vnímal jeho božské vyzařování. Ovzduší se naplnilo naprostým tichem.

„Zvedni ruce a zavři oči,“ naznačil hravě svýma rukama, které se ladně vznesly do výše jako labutě plující po obloze. Oči měl zavřené, jeho hlas ke mně přicházel jako tichá melodie hraná na flétnu. Vybavil se mi náhle obraz tenké břízky ohýbané ve větru a zachytil jsem podobu Krišny; zdráhavě jsem se loučil s jeho božským zjevem, zatímco jsem pomalu zavíral oči.

„Vnímej moji préma šakti, a jestliže se začneš chvět, jako když se třese země, nech tělo třást. Buď zcela uvolněný, aby má síla s tebou mohla  hýbat. Prožívej každý okamžik, jakkoli krátký. Buď jeho součástí. Snaž se jej prodloužít. Tvé ruce se stanou větvemi. Buď jako strom v dechu váju – strom ve větru.“

Stál jsem nehybně, ruce zdvižené nad hlavou. Jenže síla, která mne ještě před chvílí zcela strhávala, jako by mi nyní unikala. Před pár okamžiky pro mě bylo vnímání jeho přítomnosti přirozenější než dýchání a zcela spontánní, nyní jsem byl zauzlen v jakémsi procesu, jako účastník semináře, který pochybuje, zda to, co má dělat, vůbec funguje. Bylo to nucené a rozpačité. Vzpomněl jsem si na okamžiky, kdy mne jednou v hodině matematiky učitelka zavoolala k tabuli, abych před celou třídou vyřešil příklad. Ostatní na mě zírali, já tonul v rozpacích a k výsledku jsem nedošel.

Babádží se na mě upřeně díval a naznačil mi, abych spustil ruce dolů. Vypadal spokojeně; spojil palec s ukazováčkem na obou rukách na znamení činmudry, gesta, které je indickou formou souhlasu a požehnání. Pak zavřel oči, máchl rukama mým směrem a zakroutil hlavou.

„Výborně! Je tam. Má préma šakti je v tobě,“ řekl s jistotou.

Byl jsem zmaten, protože já ji vůbec nevnímal.

„Tentokát ji necítím,“ přiznal jsem.

„Ale ano, má šakti je uvnitř, ty jsi ji však ještě nezachytil. Už brzy ji budeš vnímat stále. Chci ji ustálit, ty mi však musíš pomoci.“

„Jak?“ tázal jsem se. Začal mi otevřenou dlaní třít hruď nad srdcem.

„Když budeš meditovat, mysli na ni. Ať tvé srdce promlouvá spolu s hlavou. Představ si most, který spojuje hlavu a srdce.“ Otevřenou rukou mi lehce poklepal na srdce i hlavu. Zavrávoval jsem pod přívalem energie.

Préma šakti je tu stále. Někdy se nedostane až do hlavy. Hlava o ní mluví a srdce mlčí. Srdce ji musí cítit a hlava musí mlčet. Je tu  však ještě další stupeň, kterému jogíni říkají  sat – pravda. Pravda je, když si uvědomuješ, že mysl mluví, a dokážeš cítit energii svého srdce.

„Mé srdce má v sobě mnoho pocitů a někdy žádné.“

„Srdce cítí stále. I tehdy, když mysl přemýšlí a ve tvém srdci není žádný pocit, tvé srdce je jakoby prázdné. Co tvé srdce dělá teď?“ zeptal se Babádží a podval se na mě jako starostlivý kardiolog.

„V této chvíli mám v srdci moho pocitů.“

„Zkus je pocítit všechny najednou,“ řekl. „Souhrn pocitů tvého srdce je má préma. Když přestaneš myslet a budeš vnímat své pocity, mohu v tobě ožít.“

Zavřel jsem oči, abych mohl lépe vnímat své srdce, a znovu jsem na plátně svého vnitřního vědomí zahlédl Krišnu v Babádžího modrém těle. Obraz se vynořil přesně v okamžiku, ky jsem pocítil své srdce v jeho celistvosti – přesně ve stejný okamžik, kdy také utichla má mysl.

„Préma jóga,“pronesl s nadšením, „jóga lásky, cesta srdce.“

„Vnímání všech pocitů v srdci jako by automaticky ztišilo mou mysl. Mé tělo rozechvíval stříbrný proud líbezné energie. Nezaměnitelná Babádžího préma šakti, okouzlující plnost čisté lásky, mnou doslova otřásla. Bylo to zemětřesení, o němž mluvil před chvílí.

„Bereš to příliš vážně,“ smál se. „Toto je teprve druhý díl na Babádžího stupnici. Musíš jít hlouběji a uvolnit se do osmého, devátého, desátého. Zcela se ztratit v jediném okamžiku lásky.“

Cítil jsem, jak se ve mně probouzí teplý, radostný a příjemný pocit. Byl jsem naplněný láskou, jako když rukama objímám Marylin a cítím vůni jejích vlasů, pevně ji držím a pozoruji rumělkový kotouč slunce, které se noří do akvamarínové hladiny Mexického zálivu – má nejčistší radost.

Babádží se usadil na kamennou římsu, pokynul mi, abych si sedl k němu a začal mi vyprávět příběh:

„Kdysi žili nedaleko slavného majsúrského paláce dva swámí,“ pravil a vyslal mým směrem významný úsměv, kterým mi sděloval to, co jsem už věděl – že on sám je tím nejkrajnějším dramatem. „Žili společně v lese, jeden byl mrzák a druhý slepý. Udělali mezi sebou dohodu, že slepý ponese mrzáka na zádech. Tak bude moci mrzák chodit a slepý uvidí. ľo to dobře a oba putovali po celé Indii.

Jednou je zastihl lesní požár. Ve zmatku na sebe zapomněli a snažili se uniknout každý zvlášť . Mrzák však nedokázal utíkat před plameny a slepý nevěděl, na jakou stranu se otočit. Když si uvědomili svou chybu, rychle se znovu spojili a unikli. Oheň je málem zahubil a oni pochopili, že se jeden bez druhého neobjedou.

Tím trpí mnoho lidí v dnešním světě. Je u mnoho lesních požárů. Jedním je válka mezi hlavou a srdcem. Hlava bojuje proti srdci a naposlouchá je. Srdce může cítit, až když hlava přestane štěbetat. Ať jsou srdce a hlava přáteli.“

Zaťukal mi zlehka na čelo a třel mi rukou srdce.

„Děl se o mou préma šakti s ostatními a jejich srdce a hlava se stanou přáteli. Mnozí lidé je nedokážou sesnoubit dohromady, vyšší duše se však bez tohoto svazku nezrodí.“

„Jak k tomu mohu pomoci lidem na Západě?“

„Zavři oči a vnímej, že jsi tady uvnitř.“ Třel mi stále hruď rukou. „Spočívej tady a učiň toto místo středem své bytosti.“

„Toto je čakra srdce – nejvzácnější drahokam. Život vychází z univerzálního srdce. Tady vnímáš své silné pocity. Lílu – vzrušení z božské hry – cítíš právě tady ve svém duchovním srdci, ve svém hridajam.“ Jeho ruka stále kroužila nad mým srdcem. „Abys poznal moji Prémanandu, musíš se phroužít do svého srdce, musíš ve svém srdci žít.“

Zaťukal mi na čelo. „Prožíváš hóginský stav sat-čit-ánanda – pravdu o svém blaženém bytí.“

Co k tomu dodat? Don Schnell žije v Americe, to je trochu z ruky. Našim požehnáním ale je, že v Evropě, konkrétně ve Springenu v Německu žije  Sri Swami Vishwananda, jehož guruem je právě Mahavatar Babaji a ten ho pověřil, aby světu přinesl starověké jógové techniky Krije. Každý z nás, kdo se cítí být přitahován postavou Mahavatára Babádžího, má tak příležitost od něho dostat skrze Sri Swamiho Vishwanandu přímého požehnání a podpory na duchovní cestě.

Sofie