Životopis jogína – druhé vydání proslulé knihy!

 

Milí přátelé, pro ty z vás, kteří jste si tuto úžasnou knihu nestihli koupit když v Čechách prvně vyšla (v roce 1996) mám radostnou zprávu – na trhu je druhé vydání! Ano, opět vyšel Životopis jógína od Paramhansy Jógánandy.

Paramhansa Jógánanda byl první jógický mistr Indie, jehož posláním bylo žít a učit na Západě. Tento jediný svazek – Vlastní životopis jogína, poprvé vydaný v roce 1946, pomohl zahájit duchovní revoluci na Západě a nadále ji inspiruje.

V této knize se mnozí čtenáři mohli poprvé seznámit s jménem nesmrtelného Jagadgurua Mahávatára Babádžiho – jogína z Himalájí, který dal světu Krija jógu.

Toto je poprvé, co autentický hinduistický jógin sepsal příběh svého života pro západní čtenáře. Jógánanda v něm vylíčil se živými podrobnostmi řadu let svého duchovního výcviku u mistra podobného Kristovi, Srí Juktéšvara z bengálského Šrírámpuru, a odhalil fascinující a málo známou etapu moderní Indie. Jemné, ale pevné zákony, na jejichž základě konají jógini zázraky a dosahují sebeovládnutí, jsou tu vyloženy s vědeckou jasností.
Najdete tu barvité kapitoly o autorově návštěvě u Mahátmy Gándhího, Sira Džagadíščandry Bosého a Rabíndranátha Th ákura.Část pojednávající o Jógánandových zkušenostech ze Západu zahrnuje kapitolu o jeho velkém příteli Lutheru Burbankovi i zprávu o autorově pouti v roce 1935 do Bavorska k setkání s Terezou Neumannovou, úžasnou stigmatizovanou katoličkou.
Po založení střední školy s jógickým výcvikem v Ráňčí v Indii přijel Jógánanda v roce 1920 do Ameriky jako indický delegát na Mezinárodní kongres náboženských liberálů. Hodně přednášel po Spojených státech a v cizině a je zakladatelem Ústavu jógy v kalifornském Encinitas. Jógánanda je absolventem Kalkatské univerzity; píše nejen s nezapomenutelnou upřímností, ale i s břitkým vtipem.

 

Úryvek z knihy:

Kapitola 14.

Zážitek kosmického vědomí

„Naplánoval jsem si meditaci, ale moje neposlušné myšlenky tento chvályhodný záměr nesdílely. Rozletěly se jako ptáci před lovcem.
„Mukundo!“ zazněl ze vzdáleného vnitřního balkonu Šrí Juktéšvara.
Cítil jsem se stejně vzdorovitý jako mé myšlenky. „Mistr mě pořád vybízí, abych meditoval,“ bručel jsem si pro sebe. „Neměl by mě rušit, když ví, že jsem v jeho pokoji.“
Zavolal znovu; umíněně jsem mlčel. Potřetí už zazněl jeho hlas káravě.
„Medituju, pane,“ vykřikl jsem na protest.
„Já vím, že medituješ,“ zavolal můj guru, „ale s myslí rozházenou jako listí v bouři. Pojď sem ke mně!“.
Usvědčen a zkrotlý šel jsem schlíple za ním.
„Ubohý chlapče, hory ti nemohly dát, co jsi chtěl.“ Guru mluvil laskavě a konejšivě. „Ale přání tvého srdce bude splněno.“
Šrí Juktéšvar se zřídka uchyloval k hádankám. Udivilo mě to. Lehce mě uhodil do prsou nad srdcem.
Moje tělo znehybnělo; vzduch z plic jako by mi vytáhl nějaký obrovský magnet. Duše i mysl okamžitě pozbyly fyzických pout a řinuly se z každého mého póru jako tekuté světlo. Tělo jsem měl jako mrtvé, a přece jsem si byl intenzivně vědom, že jsem ještě nikdy nežil tak plně. Můj pocit identity se už neomezoval jen na tělo, ale zahrnoval i atomy obíhající kolem. Lidé na vzdálených ulicích jako by se zvolna pohybovali po svém vlastním odlehlém obvodu. V šeré, průsvitné půdě bylo vidět kořeny rostlin a stromů; sledoval jsem, jak v nich proudí míza.
Celé okolí leželo přede mnou obnaženo. Moje normální čelné vidění se změnilo v široký sférický rozhled vnímající současně vše. Zátylkem jsem viděl, jak lidé chodí po ulici Rájghátu, a povšiml jsem si, jak se líně blíží kráva. Když došla před otevřená vrata ášramu, pozoroval jsem ji fyzickýma očima, a když je minula a zašla za cihlovou zeď, ještě pořád jsem ji jasně viděl.
Všechny objekty v mém panoramatickém zorném poli se chvěly a vibrovaly jako rychlá políčka filmu. Moje tělo, mistrovo, dvůr se sloupy, nábytek a podlaha, stromy a sluneční svit – všechno se prudce otřáslo a pak splynulo v zářivé moře; jako když se rozpustí krystalky cukru hozené do vody, jestliže s ní zatřesete. Jednotící světlo se střídalo se zhmotnělými formami a metamorfózy odhalovaly zákon příčiny a následku ve tvorbě.
Oceánská radost vtrhla na klidné, nekonečné břehy mé duše. Boží Duch, uvědomil jsem si, je nevyčerpatelné blaho; jeho tělem jsou nesčetné tkáně světla. Nádhera vzdouvající se ve mně začala halit města, kontinenty, zemi, sluneční a hvězdné systémy, nejasné mlhoviny a ploucí vesmíry. Celý kosmos, jemně zářící jako noční město při pohledu zdálky, se třpytil v nekonečnu mé bytosti. Ostré zemské obrysy na vzdálených okrajích poněkud rozplývaly; viděl jsem tam měkkou záři, stále slabší. Byla nepopsatelně jemná; planetární obrazce tvořilo hrubší světlo.
Z věčného zdroje se šířily božské paprsky až do galaxií zkreslených nepopsatelnou aurou. Znovu a znovu jsem pozoroval, jak se tvořivé paprsky srážejí v souhvězdí a zase se rozpouštějí v plochy průsvitného plamene. V rytmických obrátkách přecházely miliardy světů v průzračnou záři; oheň se měnil v oblohu.
Rozpoznal jsem střed nejvyššího nebe jako bod intuitivního vnímání v mém srdci. Z mého jádra vyzařovalo světlo do všech částí vesmírné struktury. S rtuťovitou tekutostí pulzovala ve mně blažená amrta, nektar nesmrtelnosti. Slyšel jsem tvůrčí hlas Boha znící jako aum, vibrace vesmírného motoru.
Najednou se mi vzduch vrátil do plic. Se skoro nesnesitelným zklamáním jsem si uvědomil, že jsem pozbyl svou nekonečnou nesmírnost. Znovu jsem byl omezen na pokořující klec těla, nesnadno přizpůsobitelnou Duchu. Jako marnotratný syn jsem uprchl ze svého makrokosmického domova a uvěznil se v úzkém mikrokosmu.
Můj guru stál nehnutě přede mnou; chystal jsem se padnout k jeho svatým nohám z vděčnosti za tento zážitek kosmického vědomí, po němž jsem tak dlouho vášnivě toužil. Přidržel mě vestoje a řekl klidně a prostě:
„Nesmíš se nechat příliš opájet extází. Ještě ti zbývá mnoho práce ve světě. Pojď, zameteme balkon a pak se projdeme u Gangy.“
Přinesl jsem koště; věděl jsem, že mě mistr učí tajemství vyváženého života. Duše se musí rozpínat přes kosmické propasti, zatímco tělo plní své každodenní úkoly. Když jsme se později vydali na procházku, ještě stále mě unášelo nevýslovné vytržení. Viděl jsem naše těla jako dva astrální obrazce, pohybující se po cestě u řeky, jejíž podstatou bylo čiré světlo.
„Je to Boží Duch, co aktivně podepírá každou formu a sílu ve vesmíru; a přece je transcendentní a volný v blažené nestvořené prázdnotě vířících jevů,“ vysvětloval guru.
„Světci, kteří si uvědomují svou božskost, i když ještě setrvávají v těle, znají podobnou dvojí existenci. Svědomitě se věnují pozemské práci, a přece zůstávají ponořeni do niterné blaženosti. Pán stvořil všechny lidi z neomezené radosti svého bytí; i když jsou duše bolestně tísněny tělem, očekává od nich Bůh, že se nakonec pozvednou nad všechnu smyslovou identitu a znovu se spojí s ním, protože jsou stvořeni k jeho obrazu.“
Kosmická vize ve mně zanechala mnoho trvalých ponaučení. Každodenním utišováním myšlenek jsem se mohl osvobozovat od klamného zdání, že mé tělo je jen hromadou masa a kostí. Viděl jsem, že dech a neúnavná mysl jsou jako bouře, která bičuje oceán světla ve vlny hmotných forem – země, oblohy, lidských bytostí, zvířat, ptáků, stromů. Jedině utišením těchto bouří lze vnímat Nekonečno jako Jediné Světlo. Kdykoli jsem umlčel obě přirozené bouře, viděl jsem, jak četné vlny tvorby splývají v jediné zářivé moře a jak jejich vichry uléhají jako vlny na oceánu a vyrovnaně se rozplývají v jednotě.
Mistr sdělí učeníkovi božskou zkušenost kosmického vědomí teprve tehdy, když jeho žák posílil meditací svou mysl do té míry, že už ho obrovské výhledy nezdrtí.
Tento zážitek nelze nikomu předat z pouhé intelektuální ochoty nebo svobodomyslnosti. Jedině přiměřené dozrání jógickou praxí a oddanou bhakti může připravit mysl na to, aby vstřebala osvobozující otřes všudepřítomnosti. Upřímný uctívač se ho dočká s přirozenou nevyhnutelností. Jeho intenzivní touha začne táhnout Boha neodolatelnou silou. Pán jako Kosmická vize je vtažen magnetickým zápalem hledače do dosahu jeho vědomí.“

Další ukázku najdete zde.

Knihu si můžete v podobě PDF stáhnout zde: Životopis jógina – Paramhansa Jógánanda

Z celé knihy je cítit opravdovost a ryzí upřímnost. Život  Paramhansy Jógánandy je příkladem toho, že duchovní pravdy se nekážou, ale žijí. Pojďte je také žít!

Sofie