Tajemství Boha – nová kniha

Přátelé, dnes Vás chci upozornit na knihu Ruedigera Schacheho Tajemství Boha s podtitulem Cesta duše Stvořením. Autor zde nastiňuje strukturu Stvoření a jeho úrovně. Vysvětluje, jak se z božského prazákladu vyvine lidská duše a jak prochází jednotlivými úrovněmi Stvoření.

Tato kniha se zabývá Bohem –  ale ne vírou v něj a ani náboženstvím. Zabývá se tím, co se za slovem Bůh skrývá. Nekonečnem, pramenem, Velkým vědomím, Láskou. A také tím, že pouhým přemýšlením a filozofováním Boha nepoznáme. Boha lze poznat pouze prostřednictvím osobního prožitku, když si každou buňkou své bytosti uvědomíme to, jak je vše vzájemně dokonale propojeno, že jsme skutečně součástí Jednoty.

V knize najdete i Genesis – Biblický příběh Stvoření, což je vlastně Tajné učení ukryté za zdánlivě jednoduchým obrazným příběhem. Autor zde podává  k tomuto příběhu srozumitelné vysvětlení, které vám může opravdu rozšířit obzory. A pokud na sebe necháte text působit, můžete se svým vědomím dostat až za úroveň slov a mnohé pochopit…

K tomu, abychom se rozpomenuli na tajemství, které Bůh uchoval v nás samotných, jsou v knize příběhy …

Zde je jeden z nich:

“ Krátký příběh o tom, jak se z vás stal člověk

Kdysi dávno jste byli jednou jedinou buňkou v břiše jedné ženy. Jednobuněčný tvor. jako tato první buňka jste byli dokonalou součástí své matky, tak jako kapka, ze které později vznikne duše, bylůa na počátku dokonallou součástí velkého moře vědomí. Nato se buňka spermatu spojí s vaječnou buňkou. Ještě stále jsou jednou jedinou buňkou, ale to, co se stalo, bylo silným a jasným impulzem Stvoření.

Tato buňka, stále ještě součástí matky, se několikrát rozdělí. Při tom vznikne chomáček zcela stejnorodých buňěk, které vypadají úplně stejně jako chomáčky jednobuněčných živočichů, kteří se potulovali pravěkým mořem. Tímto „chomáčkem“ jste byli v prvních chvílích vašeho života.

Tento shluk buněk se dělí dál a dostává svou první podobu: je okrouhlý jako kulička. Jko kapka vědomí, která se vznáší v prázdném prostoru. Kapka z rostoucích buněk se nyní zřetelně mění: buňky vytvářejí tím, že se stěhují k obvodu a přeměňují se do jakéhosi obalu, ve svém středu prostor. Uprostřed tohoto prostoru vzniká tekutina, teplá a výživná jako maličké pravěké moře.

Nyní už kapka z buněk, kterou jste kdysi byli, není dokonallou částí matky. Je z ní maličky tvor s vlastním povrchem těla a uvnitř sebe si nese své vlastní výživné moře. Tato kapka z lidských buněk se vydává na velice dlouhou cestu vývoje a zkušeností stejně jako duše a stejně tak jako první buňky v pravěkém moři.

Kapka nyní sestává z vnějších buněk, které tvoří pokožku, a z vnitřních buněk, jež se opět spojují do malého chomáčku. Vnější buňky se dál dělí a tak se obal nového tvra stále zvětšuje. Přitom vzniká víc a víc prostoru. Na počátku vašeho života byl pouze impulz tvoření a nyní se již všechno rozpíná do všech směrů. Tak jako vesmír sám.

Vnitřní buňky se nyní vznášejí – pouze ještě propojené šňůrou v teplé tekutině. Moře je vyživuje. Vaše první buňky se dělí stále dál, ale nyní se začínají zcela jasně specializovat. Z některých se stávají kosti, z jiných svaly a orgány a z ostatních se stane pokožka.

Z jednoduchého chomáčku buněk, který plaval v teplém pramoři, se nyní vyvíjí vyšší životní forma.. Na počátku vypadá jako maličký pulec. Později jako rybička a poté, když se už rýsuje páteř, vypadá tato nová životní forma skoro jako srolovaný mořský koník.

Při vzniku naší planety potřebovalo Stvoření miliony let, aby se z jednobuněčných tvorů staly ryby a mořští koníci. Při vašem vývoji v člověka to trvalo pár dní.

Krátce nato se tvoří na malém tělíčku ručičky, nejdříve skoro bez paží, vypadají jako malé ploutvičky. Avšak ruce, nohy, hlava a tělo rostou dál a zakrátko už vaše tělo nevypadá jako obojživelník nebo jako ryba. Zcela očividně zde vzniká malý savec. Posléze je to vidět ještě zřetelněji: vzniká tu nový člověk.

Teplé moře, které vás obklopuje, a tenká šňůra vás vyživují bez vašeho přičinění. O vše je postaráno. Ještě stále. Jednoho dne přijde čas, abyste teplé a živící noře opustili a dobyli souši.

Opouštíte tělo své matky a přicházíte na svět. Svět „na souši“ je úplně jiný než svět „v moři“ matky. Jako suchozemec se ale kvůli přežití musíte okamžitě naučit něco velmi důležitého: dýchat. Ale tím, na co měla evoluce statisíce let času, projdete během několika vteřin. Vaše plíce se poprvé nadechnou a tím jste s konečnou platností došli na souš. Za sebou jste zanechali život jednobuněčného a vícebuněčného tvora, ryby a mořského koníka. A před vámi leží životní cesta pozenského tvora.

Než ale budete moci jako „hotový“ člověk svět dobývat, musíte ještě vykonat hodně práce a nasbírat pár zkušeností. Sice už dýcháte, ale ještě se nedokážete sami pohybovat. První dobu na souši proleží vaše malé tělíčko v dětské postýlce, na zádech nebo na břiše. Ještě sice nedokážete sami někam odejít, ale vaše malé ručičky a nožičky už jsou aktivní. A to ne jen tak náhodně. Občas se pohybují nahoru a dolů, v podvědomém rytmu a náznaku pohybu. Jako kdybyste se na něco ozpomínali. Jako kdybyste už v ležící poloze nacvičovali lezení.

Nejdříve uběhne pár týdnů v náruči a u prsu vaší matky. Při tom budete mít dost času,abyste trénovali dýchání a přijímání potravy ústy. Teď už vás nikdo bez vašeho přičinění nenakrmí, takže se musíte naučit o jídlo se postarat. pro začátek tím, že se při pocitu hladu  rozpláčete.

Po nějaké době, když se ve vašem těle nashromáždí dostatek síly, začnou být vzpomínky na to, k čemu jsou ruce a nohy, stále silnější. Něco ve vás ví, že při dobývání země jde o pohyb. Nejdřív to budete muset trénovat na břiše, za plného kontaktu s podlahou. Tak jako to dělali první tvorové na souši. Tak trochu to připomíná pohyby hada, který právě přišel na to, že mu narostly končetiny. Později, když už vám to půjde lépe, budou vaše pokusy připomínat chůzi malé ještěrky. Ale ani to nebude trvat dlouho.

Vaše malé tělo se rozpomíná dál. Co přišlo po plazení po bříše? Ano, lezení po čtyřech, tak jak to dělá většina vyšších tvorů na zemi. Ten malý tvoreček, kterým jste kdysi byli, se nyní pokouší od země odlepit. Znovu a znovu padá zpátky na bříško, ale trénuje neúnavně dál, až to konečně dokáže a leze po čtyřech zcela samostatně po nejbližším okolí. Teď již může prozkoumat mnohem větší území.

Až do této chvíle vám vaši rodiče nic z toho, jak se máte pohybovat, neukázali. Rodiče své děti neučí lézt po čtyřech, nanejvýš jim při prvních poklesech pomohou. O pár týdnů později přijde opět čas rozloučit se s lezením po čtyřech. A znovu jste během několika týdnů zažili to, co evoluci trvalo několik miliónů let.

Nabýváte rychle na síle a šikovnosti a dobýváte stále víc a víc ze svého okolí. Blízká komoda nebo stůl vám dobře poslouží, když se chcete postavit. Vždyť tam nahoře jsou zajimavé věci. V přírodě by to byl strom s lahodnými plody nebo nějaká vyvýšenina s výživnou vegetací. V domě vašich rodičů je to možná pohovka a na ní hračky, které si můžete na zkoušku strčit do pusy. Vaše oči dokážou lépe vidět a dál dohlédnout a před vámi se rozprostírá nový zázračný svět, který stojí za to být (a to nejlépe po dvou) dobyt. Možnost něco prozkoumat, něco se naučit a přitom růst, je pro vás velkým popudem k tomu, abyste se naučili chodit vzpřímeně po dvou nohách. Ale dvě nohy nejsou zase až tak stabilní, takže vaše malé tělo padá často zpátky na všechny čtyři. Vztyčujete se a padáte… Hodně druhů zvířat to tak dělá po celý život. Ale pro vás to neznamená konec. Cvičíte dál, jako by nejdůležitější věcí vašeho života bylo dokázat vzpřímeně stát, abyste se mohli stát korunou vývoje všech životů, jimiž jste prošli od té doby, co jste byli jednou jedinou buňkou.

Jednoho dne se vám podaří zůstat stát a udělat první nejisté krůčky. To byl ten poslední klíč, který jste potřebovvali. Od nynějška je to, k čemu evoluce potřebovala další statisíce let, otázkou několika týdnů: trvalá chůze po dvou nohách.Vaše první krůčky se stanou vaší první cestou a z první cesty se stane delší expedice. Nyní jsou konečně všechna dvířka k objevům vašeho života jako koruny evoluce otevřena.

Dnes jste dospělým člověkem v moderním světě. Ale na vaší cestě až sem jste celý vývoj všech tvorů na zemi ve zkratce na vlastní kůži sami prožili. Hluboko ve vašich buňkách a vzpomínkách byla každá vteřina této cesty zaznamenána. Skoro tak, jako kdyby vám Bůh chtěl také na biologické a tělesné úrovni vysvětlit, co je míněno tím, když se řekne:“Bůh je v tobě.“

„Ó člověče, pohleď na člověka:

má nebe a zemi

a celé zbývající Stvoření v tobě samém!

V něm je vše, co je ukryté, již dávno obsaženo.

Bůh stvořil člověka poté, co stvořil řád světa,

co stvořil celý vesmír.

Ó, jak velkolepé je božství,

které tím, že tvoří a působí,

nám dává najevo svou vlastní existenci!“

Hildegarda von Bingen

Moji milí, ať vás tato kniha obohatí a ať  v ní najdete odpovědi na otázky, za kterými se skrývá světlo vaší duše.

S láskou,

Sofie