Když srdce zpívá

Přátelé, toto je  jedna z knih, která se čte za sama a navíc za jejími slovy pulsuje láska, která když se jí otevřete, vás může dovést až do místa, kde je jen hluboký klid a bytí…

Jedná se o knihu Když srdce zpívá od  Krishna Dase. Autor prožil téměř tři roky v Indii v přítomnosti svého gurua Níma Karólí Báby známého také jako Mahárádž- dží. Díky němu se setkal s láskou, která byla bez konce. Tuto lásku dostal, aniž by pro to musel cokoli udělat, zářila bez ustání… V této knize popisuje svůj příběh a také začátky svého zpívání božího Jména.  Kniha Když srdce zpívá (Chants of a Lifetime) nabízí zasvěcenou sbírku jeho příběhů, učení a úvah.  Od roku 1994 přináší jeho hlas, zpívající tradiční indické oslavné písně (opakování Jména) v západním zpracování, duchovní zkušenost takového zpívání publiku na celém světě. Autor již dříve sdílel s posluchači něco ze své duchovní cesty v rozhovorech a při setkáních (workshopech), nyní však předkládá knihu, která jedinečným způsobem osvětluje jeho fascinující cestu. Do knihy jsou zařazeny fotografie z let, která Krishna Das strávil v Indii, a také z jeho praxe jako vedoucího kirtanů po návratu z ní. Kniha je doplněna CD nosičem s písněmi Krishny Dase.

Svůj příběh rozdělil v této knize do dvou částí: Část I, Cesta do Indie, je o probuzení a počátku hledání jeho nejhlubšího Bytí a o jeho nalezení mimo mne v mém guru; Část II., Vracím všechno zpátky domů, je o nalezení této lásky uvnitř, v jeho nitru.

 

 Ukázka z knihy:

“ Zpívání Jmen samo není mojí cestou. Je to moje hlavní praxe, ale mou cestou je můj život – a všechno v něm. Měl jsem příležitost strávit pár let v přítomnosti svého guru a dostalo se mi příležitosti setkat se s moha světci, jogíny, lámy a instruktory různých duchovních tradic. Bez požehnání těchto skvělých učitelů a bez všeho, co jssem s nimi prožil, bych nebyl schopen projít temnotou a zoufalstvím, které často naplňovaly můj život a nenaučil bych se konečně, jak být sám k sobě dobrý.

Když provádíme kírtan, praxi, které se v Indii říká „zpívání Svatého Jména“, po několik hodin, odpoutáme se od svých „příběhů“ a odevzdáváme se přítomnému okamžiku, znova a znova. Zpívání Jmen je způsob, jak přítomný okamžik prohloubit, jak prohloubit spojení se vším, se sebou samými, se světem kolem nás a s ostatními bytostmi. Sanskrtské mantry, které zpíváme – po tisicíletí považované za Jména Boží – vycházejí z místa hluboko v každém z nás, takže mají tu moc vrátit nás zpátky do našeho nitra. Když pronikneme dostatečně hluboko, ocitneme se všichni nastejném místě, v našem nejhlubším Bytí.“

 

„…Pro mnoho lidí ze Západu je těžké pochopit pojem „guru“; jednoduše řečeno, guru je někdo či něco, co odstraňuje temnotu z našeho bytí. Pro mě je guru láska – prostor, do kterého vstupuji, když zpívám. Ten prostor lze nazvat jakkoli: Bůh, duše, přítomnost, prostor, bdělost. To je pro mě guru.

Guru je živoucí přítomnost v našem rdci. Tato přítomnost a láska se může projevit v našich životech různými způsoby. Kdykoli se projeví, má velkou sílu, protože na chvíli zahlédneme záblesk své vlastní krásy. Uvidíme sami sebeeočima lásky. Kdykoli se na mě Mahárádž- dží podíval, musel jsem sklonit hlavu, neuměl jsem unést tolik lásky. Nyní hledám jeho oči všude. Po mě, i přesto, že opustil tělo, žije jako prostor nesmírné, milující všeobjímající přítomnosti, v níž všechno existuje. Je oblohou, která  nás obklopuje ze všech stran a drží zemi, hvězdy, mraky, ale i znečištění.

Po mě neexistuje místo, kde by Mahárádž-dží nebyl. Můžete tuto přítomnost také nazývat Bůh, ale já k tomuto slovu nemám vlastně žádný vztah. Protože jsem vyrůstal na Západě, byl „Bůh“ vždy něco, co bylo mimo mě, cosi  vzdáleného a nelítostného. Nikdy jsem se neztotožňoval s tím, čemu lidé říkali Bůh. V hindštině a sanskrtu jsou miliony Božích jmen, a všechna znamenají Bůh. Jsou ale měkčí, sladší, vyjadřují různé kvality lásky a dávají našemu srdci prostor, abychom mohli nejrůznějšími způsoby přijímat a být přijímáni. I přesto, koncept Boha není pro mě to nejdůležitější. Nejdůležitější je cesta lásky, pocit spojení s ní, s její přítomností, a spočívání v této lásce. To je místo, pro které zpívám. A toto místo je tu neustále, neboť není někde mimo mne, je v mém nitru. Takže jediné, co musím udělat, je vzpomenout si na něj, najít ho a přesunout se do něj.“

 

Další ukázka z knihy:

Lék jména

Mahárádž-dží neustále drnkal na naše struny a napínal naše emoce; vynášel věci na povrch, do plného vědomí, a poté je rozpouštěl v lásce. I přesto jsme nikdy neměli pocit, že by s námi nějak manipuloval nebo hrál mocenské hry. Vše, co dělal, dělal z lásky a soucitu, mělo nás to osvobodit od všeho, co nám způsobovalo bolest. Seděl jsem tam a díval se na veškerou lásku ve vesmíru: na světlo, krásu, lásku, sladkost…to všechno bylo přímo přede mnou. Byl naprosto neodolatelný. Byla to všechna krása vesmíru zahalená v pokrývce.

Tehdy jsem si přirozeně myslel, že Mahárádž-dží je něčím, co existuje mimo mě. Nechápal jsem, že byl součástí procesu té proměny. Mělo to trvat ještě dlouho. Musel jsem se naučit být obrácený směrem k tomuto světlu. Četl jsem knihy, ve kterých stálo, že guru není mimo nás – ale přesto to vypadalo, jako by byl mimo mě. Když jsem se ze všech sil snažil dosáhnout na jeho nohy, měl jsem pocit, že to jsou jeho nohy, ne moje.

On si to nemyslel nikdy. U nás lidí láska jako by směřuje zvnějšku dovnitř. Mahárádž-dží nás ale miloval opačně, zevnitř ven. Splynul s Jedním, s jádrem našeho bytí, a vyzařoval to směrem ven; proměňoval tím naše myšlenky, emoce a to, jak jsme sami sebe viděli.

Žil jsem na pokraji šílenství

chtěje znát důvody,

klepaje na dveře. Otevřely se.

Klepal jsem zevnitř!

Rúmi

Myslíme si, že jsme tím, kým si myslíme, že jsme. To se nazývá mája, iluze. Pravý guru zná pravdu a není pod vlivem máji. Stal se celým vesmírem, neexistuje pro něj nic mimo Self (bytostné Já, Svébytí), Jedno, ale přesto vypadá jako obyčejný člověk, přinejmenším většinou. Neslýchané!

Sadguru, pravý guru, není někde mimo nás. Světlo může být dočasně umístěno do těla fyzické bytosti, ale guru není tímto tělem. Skutečný guru je v jednotě s universem a se vším v něm. Ani my nejsme tělo, ale ztotožňujeme se s ním. Když máme vztah k pravému guru, vztahujeme se k němu takovému, jak ho vidíme, ale on se k nám vztahuje k takovým, jací jsme ve skutečnosti.

Vidíme sami sebe jako oddělené a odlišné od ostatních. Rozhodně se to tak jeví na úrovni myšlenek, fyzického vzhledu a emocí. To je onen „optický klam“, ale tak to prostě prožíváme. Mé záležitosti krouží kolem jiné planety než tvé. Ty máš svou planetu, já mám svou. N nejhlubší úrovni jsou ale naše planety odrazem téhož – bytostného Já, Jednoho – tak jako se měsíc zrcadlí na různých vodních hladinách: je to stejný měsíc, totéž světlo, ale mnoho odrazů. Když je hladina vody klidná a na povrchu nepluje žádný rmut, jsou všechny odrazy identické. Náš život  se mění přímo úměrně tomu, do jaké míry to zažíváme. Pravý guru nás postupně osvobodí od onoho „optického klamu“, ať již nás vede zevnitř jako manifestace našeho vlastního skutečného bytostného Já, nebo prostřednictvím tělesnosti jiného člověka, která se zdá být vně nás. Ať již se s guru jako s něčím mimo nás ve svém životě setkáme či nikoli, všichni máme guru ve svém nitru jako místo, kde víme.

Abychom se dostali k místu ve svém nitru, kde víme, že jsme Jedním, je třeba praxe. Mojí hlavní formální praxí je zpívání Jmen Božích. Praxe opakování Jména vzývá prostor nebo místo uvnitř nás, přítomnost, která je tu neustále. Nepodléhá vrtochům našich myšlenek a emocí – oněm propadům a výšinám, přibližování a vzdalování se sobě. Zpívání Jmen Božích oslovuje vnitřní srdce, což je přítomnost, která žije v našem nitru.

Toto srdce není žádný emocionální stav ; emoce přicházejí a odcházejí. Ani se tím nemíní ten fyzický pumpující orgán, který máme v hrudníku. Srdce je náš příbytek, náš domov, místo v každém z nás, kde víme, kým skutečně jsme. Tento příbytek leží hlouběji než myšlenky a hlouběji než emoce. A tato přítomnost je samozřejmě naše vlastní přítomnost: je to, kým skzutečně jsme, pod tím, kdo nebo co si myslíme, že jsme, pod vnitřním dialogem o všem možném, který neustále běží. Toto „srdce“ se jmenuje čidákáša. Je to nebe mysli, našeho vědomí, naše skutečné Btí, které není vázáno na nějaké určité místo. Přijímá a objímá vše, nic není mimo ně. Je to domov.

Jména, která zpíváme, jsou na té nejhlubší úrovni naše jména, jména těch, kterými skutečně jsme. Jména toho, co je uvnitř nás – ne o čem si myslíme, že tam je, což je náš vlastní příběh, ale toho, co je tam doopravdy. Je to místo čisté lásky, čisté pravdy, čisté radosti. Čisté ve smyslu „takové jaké to je“. Nevytváříme to. Existuje to přirozeně jako takové uvnitř nás. Protože je to ale hluboko, neustále to hledáme. My, zrozeni do západní kultury, jsme byli naprogramováni, abychom hledali všechno mimo sebe, takže i tento pocit hledáme v jiných lidech nebo v různých věcech. Je  pro nás samozřejmě obtížné najít ho, skutečně a natrvalo. Dokud ho však opravdu nenalezneme v sobě, nemůžeme ho najít ani v nikom jiném.“