Dech Absolutna – nová kniha

 

Milí moji,

tato kniha  je pozváním k tomu, abychom se nově, čerstvě a nezaujatě podívali sami na sebe.

„Slova v této knize, proudící z Ticha, jsou aktem živoucí milosti. Když Vědomí hovoří, pak ten, kdo hovoří, a ten, jenž naslouchá, jsou Jedním. není žádný hledající, žádný milovaný. Jenom…Čiré Vědomí, plynoucí jako Láska.“  Pamela Bloom

Dech Absolutna je souborem rozhovorů mezi Moojim a upřímnými hledajícími Pravdy, které se odehrály v průběhu uplynulých několika zim u Arunáčaly, posvátné hory nedaleko jihoindického města Tiruvannamalai.

Mooji je přímým žákem Sri Harilala Poonji, mistra advaity, jemuž žáci a následovníci neřeknou jinak než Papaji. První věcí, která Moojiho změnila, bylo setkání s křesťanskou mystikou. Modlitby mu zprostředkovaly přímý zážitek duchovna (nebo něčeho božského) a během krátké doby zaznamenal výrazný posun ve svém uvědomění, tak výrazný, že se mnoha lidem jež ho znali zdál jako úplně jiná osoba. Jak narůstalo jeho duchovní uvědomění, prohlubovala se i jeho víra. Velice záhy přestal učit a začal se více věnovat sobě, jednoduchému životu ve víře v Boha. Jak sám říká „jeho bytí prostoupil mír“.

Následujících šest let se Mooji nechal únašet ve stavu spontání meditace, nedbajíc na okolní svět který normálně znal. Během těchto let žil sice bez peněz, ale zato naplněn klidem a radostí a to i za pomoci meditací v přírodě. Mooji mluví o těchto „letech samoty“ jako o době kdy cítil jako by seděl „na klíně Boha“.

Roku 1993 Mooji odcestoval do Indira Nagar v Lucknow, aby se zde setkal s Papajim. Jeho velkým přáním bylo navštívit Dakshineswar v Kalkatě kde velký Bengálský svatý muž Sri Ramakrishnažil a učil. Jeho život a učení byly Moojimu inspirací v době, kdy se začínal zajímat o tuto cestu.

V roce 1994, s požehnáním svého mistra odcestoval dolů do Sri Ramanasramam v Tiruvannamalai. Zde na takzvaném „Hill of Fire“, žil a učil Sri Ramana Maharshi*, Papajiho Guru. Mooji se v Tiruvannamalai cítil, jak sám říká, opravdu šťastný. Zůstal zde něco přes tři měsíce a poté se opět vrátil za Papajim. Týden po návratu k Papajimu dostal Mooji dopis z Londýna, z něhož se dozvěděl, že jeho starší syn zemřel

O tři roky později, roku 1997, Mooji opět odcestoval za Papajim. Byla to jeho poslední návštěva obdivovaného mistra, který dal směr jeho krokům. Měsíc po návratu domů do Londýna obdržel Mooji dopis, ve kterém stálo, že jeho mistr zemřel. Nato Mooji údajně jen řekl: „Můj mistr je nyní všude kolem. Pravý mistr nikdy nezemře, pouze opustí realitu tohoto světa“.

Od roku 1999 se Mooji snaží šířit učení Satsang v Brixtonum v Londýně, kde žije. A nejen tam. Velice často cestuje do Irska, Walesu, Itálie a Indie. A vždy je ochoten přijmout a naslouchat lidem, hledajícím pravdu.

Tématem všech Moojiho proslovů, a tato kniha tudíž není výjimkou, je naše vlastní Já. Jako přívětivý, milující rodič používá slova jako kostku mýdla k setření falešných přesvědčení a předpokladů, jež nás udržují uvězněné ve světě, který si sami vytváříme. Předtím, než začneme brát Moojiho za slovo a zkoumat, o čem jsme přesvědčení, že to víme, si ani nemusíme uvědomovat, že tvůrci vlastního utrpení jsme my sami. Neznamená to, že hledání Pravdy má jakýkoli jiný cíl než její vlastní pochopení. Mooji zdůrazňuje následující: Existujeme; úplně každý z nás už tohle ví jako fakt. Nové a svěží je však jeho výzva, abychom se začali zabývat touto pronikavou otázkou: Jako co existujeme?

 

 

Ukázka z knihy č. 1:

Pracuji jako učitel, ale struktury ve školství jsou založené na akademické mysli a já jsem se spustil na místo, jež leží hlouběji než tohle. Mám dilema, jestli mám zůstat, nebo respektovat to, co se děje v mém nitru, případně jestli existuje něco mezi?

Odpověď na vaši otázku je pro mě velmi jasná. Musíte jít hluboce s voláním svého Srdce a musíte to udělat úplně; abyste se nepokoušel plavat a chodit po pláži současně. To není možné. Někdy se dilema ještě víc prohlubuje, pokud je přítomný pocit, že by se člověk neměl odvracet od výzvy: „Zcela určitě existuje způsob, jak bych mohl do tohoto prostoru vnést víc kvality srdce.“ To ale nemusí být nutně tím, co se od vás chce.

Dovolte si jít až tak daleko, jak vám vaše volání dovolí, do hlubšího místa pochopení a vhledu. Opravdu se odevzdejte této Síle, která už uvedla do pohybu volání a přitažlivost k sobě samé. Naše lidské omezené vnímání nedokáže nikdy opravdově pochopit Její moudrost.

Tato Síla se nijak neliší od vašeho Já. Ať udělá cokoli, dospějete k poznání, že je to v dokonalé harmonii. Čím víc to do sebe nasáváte a vracíte se Domů, dokonce i bez usilování nebo záměru, budou ostatní nějak profitovat z vaší existence, a možná dokonce i způsoby, jichž si ani nemusíte být vědomi! To je síla Ticha. V přítomnosti těch, kdo přebývají ve svém prvotním Bytí — kteří jsou osvobození od omezeného přemýšlení a omezeného ztotožňování se — se odehrává tak výrazný účinek, takový vliv, taková krása.

Nelišíte se od prvotního Bytí. Dospějete k tomuto zjištění, nedovolíte ničemu, aby vás od toho zdržovalo. Neexistuje nic, co by víc stálo za objevení v této lidské podobě, než vědět, kým jste. Nezpronevěřujete se své profesi a dostane se vám veškeré možné podpory.

Důvěřujte tomu, že vás život drží, když činíte krok, jako je tento. Není to pouhá teorie — je možné se probudit, byt plně osvobození od utrpení, osvobození od pochybností a prostí strachu. Následně přinášíte mír lidem, kteří se vás od vaší cesty zpočátku pokoušeli zdržovat.

Co může stát v cestě, jestliže hledáte úplné osvobozeni od svého vlastního podmiňování? Spojte se s Pravdou a život se sám spojí s vámi Milosrdenství je vaším laskavým a trvalým spojencem.

—————

 

Ukázka č.2:

Samotný tvůj učitel, Papaji, bývá často nazýván mistrem Advaity. Jeho guru, šrí Ramana Maharši, má dle mnohých hlavní podíl na oživení této starobylé neduální filozofie v moderní době. Rád bych se tě tedy zeptal, o čem vlastně Advaita pojednává.

Advaita pojednává o Tobě, o tom kdo nebo co jsi. Má jednu velkou výhodu – nemusíš být nijak nábožensky založený, nemusíš věřit vůbec v nic. Advaita je otevřena všem lidem nezávisle na vyznání. Aby však byla Pravda, na kterou tato starobylá a účinná nauka ukazuje, vyjevena, je zapotřebí silná niterná touha po sebepoznání nebo po ukončení utrpení.

Advaita nám Pravdu ukazuje od samotného začátku, přímo a okamžitě. Jsi dokonalý takový, jaký jsi, říká, čímž ti ukazuje směr kudy ven z utrpení. Nemusíš následovat žádnou cestu, stačí jen tahle konečná Pravda. Prohlubující se poznání této Pravdy postupně přináší obrovskou úlevu. Nikdo zde nemluví o cestě, na kterou se musíš posilovat denními meditacemi a které musíš být oddán. Podobné rady nepůsobí nic jiného, než že před tebe kladou cíle ještě předtím, než začneš se samotným hledáním.

Oproti mnohým jiným způsobům dosáhnutí duchovní seberealizace, které nám říkají, že je třeba začít s předpokladem, že jsi tím, čím je tvá mysl, že jsi připoutaný a musíš něco udělat, aby ses vymanil a osvobodil, je absence spirituální praxe u Advaity tím největším rozdílem. Advaita ti hned od začátku ukazuje, že osoba, kterou skutečně jsi, byla vždy svobodná. Ukazuje ti přímou cestu k dokonalému a neměnnému, skutečnému Bytí, tvému nejhlubšímu Já. Základní pravidlo zní – objev Pravdu, poté dělej to, po čem touží tvoje srdce.

Skutečně, Advaita očividně poskytuje mnoho svobody.

Nikoli pouze mnoho svobody, ale absolutní Svobodu. Ptáš se proč? Protože Advaita nás učí, že Svoboda není něco, co si musíš vydobýt, ale něco, čím už jsi.

Co se emocí týče, jak se s nimi pracuje? Jak se na ně nahlíží v rámci této Svobody?

Emoce jsou toliko projevem nekonečného Bytí. Nikoli však pouze emoce. Každý čin, každá myšlenka, každý pohyb, vše je obsaženo v tomhle úžasném projevu Bytí. Advaita se ale nezaměřuje na jakoukoli interpretaci kteréhokoli z těchto záchvěvů reality. Pouze malá či žádná pozornost je věnována téhle „vlnové souhře.“ Emoce dostávají prostor k vyjádření se, vyčerpání se a ke spočinutí zpět uvnitř Bytí.

Čiré Vědomí není možno poměřovat přítomností a souhrou emocí. Osoba probuzená k Pravdě se již více neidentifikuje s jakýmkoli objektem, myšlenkou, osobou nebo emocí. Nemá žádná očekávání, tudíž netrpí žádným zklamáním.

Je zajedno s přirozeným proudem projevené reality, přirozeným tancem kosmických energií, které nám proudí uvnitř těl. Mizí její vnitřní identifikace s podmíněným chováním, ačkoli se i nadále mohou projevovat jeho příznaky, a takto zůstává přirozeně svobodná. Se ztrátou identifikace s osobní pamětí mizí i všechny „nánosy“ podmíněnosti. Samotný koncept podmíněnosti se v tomto stádiu jeví coby pouhá myšlenka a časem se postupně vytrácí.

Vždy jsem vycházel z jógy a meditace. Býti součástí satsangu a dozvídat se o Advaitě mě poněkud mate.

To je přirozené. Mysl je zmatená, neboť se vždycky snaží o to něco pochopit, něčemu porozumět, chce si říct „tohle vím“, „tomuhle rozumím“, „vím, kam směřuji.“ Mysl je z velké části založena na přímočaré projekci budoucnosti. Pokud se najednou střetne s něčím tak prostým, jako je nedualita, ve které se nedá nikam dále „jít,“ kde není nic, co by se dalo „uchopit,“ podmíněná mysl se stává velmi, ale opravdu velmi zmatenou.

Všechno to zní vlastně docela jednoduše.

Je to dokonce jednodušší než jednoduché. Pojem „jednoduchý“ implikuje dělání něčeho, co není složité. Naproti tomu To existuje ještě předtím, než je vůbec nějaká myšlenka o jednoduchosti vytvořena. Jelikož je však idea o připoutanosti hluboce zakořeněna v tvojí mysli, připadá ti to složité.

Mysl vytváří nespočet konceptů a lpěním na těchto nepravdách dusí naši přirozenou spontánnost, bránu k poznání našeho vrozeného Bytí. Je to tedy mysl, která říká: „Nerozumím tomu!“ Jak by taky mohla mysl pochopit něco tak absolutně prostého, když je její přirozeností dělat z jednoduchých věcí složité?

Co je to sebedotazování?

Sebedotazování je zrcadlo, ve kterém Věčnost rozeznává samu sebe. S pomocí tohoto zrcadla okamžitě vidíš, kdo skutečně jsi; ne to, kým je tvoje tělo, ani to, kým si myslíš, že jsi, nebo za koho tě považují ostatní. Tvoje neduální Já se z této perspektivy pohledu okamžitě vyjevuje.

Tvoje Já ovšem není objekt. Jak pak může mysl poznat nebo obsáhnout něco, co není objektem? Nebavíme se totiž pouze o fyzických objektech. Myšlenka je stejně tak objekt vnímání jako jakákoliv jiná materiální věc, a stejně tak i pocity, představy, vzpomínky nebo počitky. Stručně řečeno, všechny jevy jsou zároveň objekty. Mysl je zvyklá tyto jevy analyzovat a poměřovat. A jak tedy mysl dokáže rozeznat něco, co si je vědomo těchto jevů, tedy naše skutečné Já, jedinou Skutečnost?

Ty sám jsi schopen být si vědom čehokoli, co se před tebou odehrává na plátně Vědomí. Kde by byl svět bez tebe? Kde a co by byly myšlenky bez tebe, jejich přijímače? Co by byly zkušenosti bez tebe, který je vnímáš? Ty jsi základ a zdroj každé zkušenosti. Bez tebe není žádné zkušenosti.

Ukázky převzaty z http://www.zivotvpritomnosti.cz

Přátelé,  tato kniha není učebnicí určenou ke studiu. Smyslem moudrých slov Moojiho je probudit v nás pevné odhodlání podniknout a dovést do úspěšného konce zkoumání sebe sama. Nalistujte si kteroukoli kapitolu, jež vás přitahuje, a přečtěte si ji odstavec po odstavci a po tom ve svém srdci rozjímejte o tom, co s vámi Mooji sdílí. Mějte stále na paměti, že Moojiho rady jsou směřovány k Vědomí. Tak nechte Vědomí, aby je uskutečnilo!