Antakarána, Duše, Skupinové zasvěcování a další témata

Výňatky z díla Benjamina Creme

O Antakaráně

Tento článek je upravenou verzí rozmluvy Bejamina Cremeho na mezinárodních konferencích o transmisní meditaci v San Francisku a holandském Kerkrade v průběhu roku 1993.

Nauka o antakaráně je pravděpodobně nejdůležitější naukou nastávajícího času, avšak toto pojednání si nenárokuje pokrýt téma antakarány či nauky o jejím použití v celosti.

Jde o nauku, která je lidstvu dosud neznáma, ale stane se „naukou o mysli“ Nového věku, o budování mostu mezi nižším a vyšším člověkem, ale také naukou o budování mnoha dalších mostů: mostů mezi členy lidské rasy jako celku; mezi jedním centrem – lidstvem – a centrem dalším, Hierarchií; mezi Hierarchií a Šambalou; mostem mezi lidstvem a Šambalou prostřednictvím Hierarchie; mezi touto planetou a dalšími planetami, touto sluneční soustavou a jinými solárními systémy. Všechny tyto mosty a spojení jsou výsledkem správného používání nauky o antakaráně, která se stane hlavním polem vzdělávání lidstva nadcházejícího věku. Nejlepším způsobem, jak studovat antakaránu, je přečíst si učení Alice Baileyové, obzvláště knihu Vzdělávání v Novém věku. Z této knihy ani z mé rozmluvy nezjistíte nic o technice nauky o antakaráně. To je něco, co leží – hledíme-li na lidstvo jako celek – daleko v budoucnosti. Je to postupný proces výchovy a vzdělávání – osvěcování – lidstva, ale stane se jednou hlavní naukou, naukou o rozvoji lidstva jako rasy a vytváření vnitřních spojení (která již samozřejmě existují, ale jež v budoucnu budou vědomě budována muži a ženami v inkarnaci), aby tak bylo utkáno vlákno návratu ke zdroji, z něhož jsme původně vyšli. Je to vlastně nauka o Stezce návratu.

Po dlouhé věky shlíží duše ze své roviny dolů na svůj odraz, muže či ženu na fyzické rovině a vidí, že není způsobu, jakým zasahovat do jejich vývoje. Je toho pouze velmi málo, co může duše udělat, kromě toho, že stvoří tělo složené z jednotlivých součástí – těla fyzického, astrálního a mentálního – a nechá jej, aby pokračovalo ve své práci – ve vývoji. Nakonec ale přichází život – vlastně série životů – ve kterém duše vidí svůj odraz, ženu či muže, jak začíná reagovat na účinky energie, která duši spojuje s jejím odrazem, a započíná se proces „oduševňování“.

Každý jedinec je vlastně trojsložkový: je monádou neboli jiskrou boží, neosobním Já, jež odráží sebe samo na duševní úrovni jako individualizovanou lidskou duši neboli ego. A duše opět odráží sebe samu na hustě fyzické rovině jako muže nebo ženu v inkarnaci. Toto je „cesta dolů“, proces, pomocí něhož vtahuje duch sebe sama do svého opaku, hmoty. Spojí-li se duchovní aspekt (život) s aspektem hmotným, zrodí se třetí aspekt – vědomí. Antakarána je především nití vědomí. Je výsledkem vzájemného ovlivnění života formou, látkou; vytváří se tak něco naprosto odlišného. Říkáme tomu „vědomí“. Můžeme to také nazývat „Kristovým principem“. Je to proces evoluce sám o sobě.

Ti, kteří studují antropologii, historii evoluce na fyzické rovině, vývoje forem, vědí, že na počátku existovaly veliké oceány bující životem a na zemském povrchu nebylo nic. Postupně se některá vyvinutější zvířata – ryby a plazi všeho druhu – přesunula na zem a stala se pravěkými plazy a savci. Časem se vyvinul předlidský typ zvířete, jenž se později stal zvířecím člověkem a vydělil se z království zvířat. Takto vznikla – se zárodkem mysli, jádrem mentálního těla – lidská rasa. Křesťanští fundamentalisté a jiné ortodoxní náboženské skupiny to popírají, jakož i celou Darwinovu teorii evoluce, ale esoterici to přijímají jako víceméně přesné vysvětlení růstu a evoluce formy na této planetě. Tímto se my nezabýváme; my, jako lidské bytosti vyvíjející se zpět ke svému zdroji, se nezabýváme evolucí formy (jež byla víceméně přivedena k dokonalosti), nýbrž evolucí vědomí. Sestup od monády k duši a od duše k osobnosti musí být zopakován v obráceném pořadí. Třísložkový člověk – fyzický, astrální a mentální – musí nalézt cestu zpět pomocí procesu sjednocování. Nejdřív se musí sjednotit s duší a poté – prostřednictvím duchovní triády (trojice), tj. odrazu monády, s monádou samotnou: trojitým monadickým Bytím. Tohoto návratu neboli procesu, pomocí něhož k této zpáteční cestě dochází, dosahujeme prostřednictvím tvoření, postupného vyvíjení a budování antakarány. Je to vědomý proces a postupuje po etapách. Tak jako byl proces klesání pomalý, trval milióny let, může být i zpětný proces dlouhý, vleklý a pro velkou většinu lidstva takovým opravdu je.

Nacházíme se nyní v druhém z trojitého solárního systému. Jinými slovy – tento solární systém je druhým ztělesněním či projevením velikého nebeského člověka, jemuž říkáme Solární logos, jenž zná Plán evoluce všech forem v solárním systému. První solární systém vyjádřil prostřednictvím hmoty, substance, kvalitu aktivní inteligence. Týkal se převážně inteligentní tvorby forem. Nyní se nacházíme v druhém ze tří vyjádření, v němž dochází k postupnému projevování kvality duše Logu – aspektu lásky neboli vědomí. Solární logos a všechny formy – ať už si toho jsou či nejsou vědomy – vzešlé z prvního solárního systému budují solární antakaránu a vytvářejí tak most mezi tímto systémem a systémem minulým, a nakonec vybudují i most mezi systémem současným a následujícím. Následující solární systém se bude zabývat aspektem vůle, monadickým aspektem Solárního logu. Vybudováním mostu mezi těmito třemi vyjádřeními Solárního logu zaujme solární antakarána své místo. To povede ke kulminaci Plánu Solárního logu v jeho trojitém vyjádření. Každý solární systém vytváří projevené tělo vyšší úrovně než systém předešlý. To první, jež se týkalo hmoty, substance, bylo samozřejmě přípravným pro vyjádření duše. Právě duše se inkarnuje do veškerých forem. Tím, že klesá do formy, započíná duše – vlastně monáda, duchovní aspekt prostřednictvím duše – proces vykoupení (spásy) duše ve formě. Začíná hmotu produchovňovat; účelem naší inkarnační zkušenosti je právě produchovňování hmoty tohoto solárního systému. Jakmile jsme přijali hmotu – formy vytvořené předešlým solárním systémem – a oživili ji energií duše, aspektem vědomí v tomto solárním systému, pozvedáme jej tím, vykupujeme, zvyšujeme jeho vibrace a přivedeme jej na takovou úroveň, kde bude moci být vyjádřena vůle, účel jako aspekt boží (v rámci našeho Solárního logu). V tomto solárním systému je Bůh láska; láska je aspektem duše, vůle potom átmickou úrovní bytí. V následujícím solárním systému bude Bůh Vůle a Účel. My všichni, každý z nás, jsme jakoby mikrokosmem vyvíjejícím se přesně stejným způsobem jako makrokosmos, náš Solární logos. Prostřednictvím trojitého vyjádření tak dochází k naplňování Plánu evoluce ve všech královstvích na všech planetách. Takže tím, že přicházíme do inkarnace, děláme něco dost pozoruhodného, něco mnohem většího, než jsme si jako lidské bytosti vůbec schopni uvědomit. Ale jakmile jsme schopni uvědomit si tuto spojitost mikrokosmu s makrokosmem, prohloubí to naše vnímání účelu – vnímání reality – a je to také podnětem k tomu, abychom se více soustředili na budování přímé linie cesty vzhůru z této naší nižší úrovně (protože taková ona prostě je) vyjádření božství a uvedli se do souladu s účelem božství tak, aby bylo dosaženo dokonalosti. Energie každého solárního systému se zvyšuje a stává se pak základnou pro nový systém stejně tak, jako v naší inkarnační zkušenosti se v každé inkarnaci vytváří nosič (vozítko) až k jisté vibraci. Tato vibrace odpovídá přesně hodnotě, jíž jsme dosáhli v okamžiku smrti. Existují tři „permanentní atomy“, kolem nichž se tvoří nová těla – fyzické, astrální a mentální. Tyto atomy vibrují přesně v té frekvenci, které jsme dosáhli v určitém životě a je tedy pochopitelné, že dosažený vibrační stupeň je stupněm, do jakého jsme byli schopni zdokonalit neboli produchovnit hmotu. Duše vlévá do hmoty tří těl svou energii a tímto způsobem hmotu zachraňuje, vykupuje. Zvyšuje vibraci těl do stále vyšší a vyšší úrovně, až dosáhne bodu, kdy vyjadřuje sebe samu, bez překážky, přímo, skrze osobnost. Takto se stáváme božskými. Děláme to pozvedáváním vibračního stupně hmoty těchto tří těl až k bodu, kdy božský člověk, duše na své rovině, zrcadlí sebe sama relativně čistě skrze svůj odraz, muže či ženu na fyzické rovině. Takový je proces evoluce, proces návratu; jeho technikou je nauka o antakaráně.

Sutrátma

Existují dvě hlavní vlákna, která spojují monádu – skrze duši – s mužem nebo ženou v inkarnaci. Jedna z nich, sutrátma, nit života, je ukotvena v srdci. Vede přímo z monády, zrcadlí se skrze duši a je zakončena v srdečním centru na pravé straně těla. Prostřednictvím tohoto éterického centra se odráží do fyzického srdce a krevního řečiště, jež je očistným proudem, který rozvádí životní energii do všech částí lidského těla. Je-li krev správně rozváděna do těla a není znečištěna jedy, fyzické tělo vykazuje schopnost a přesnost pohybu a projevu. Existence a správná funkce dalších spojených těl – těla astrálně-emocionálního a mentálního – je na tomto vlákně života, sutrátmě, také přímo závislá. Další vlákno se nazývá antakarána, nit vědomí. Tato nit je ukotvena v centru hlavy a skrze tato dvě vlákna žije trojité vyjádření – monáda, duše a muž či žena na fyzické rovině – své životy. Tato dvě vlákna informují všechna tři vyjádření a ve směru dolů přemosťují mezery mezi monádou a duší a mezi duší a jejím odrazem, mužem či ženou na fyzické rovině. Časem začne člověk prostřednictvím fyzického aparátu budovat v součinnosti s energií duše, později i monády, třetí vlákno: nit tvořivosti. Tato tři vlákna společně vinutá vytvoří nakonec most mezi všemi třemi úrovněmi existence.

Budoucí nauka o antakaráně se bude zabývat Stezkou návratu. Tak bude vypadat výchova a vzdělávání Nového věku. Jedinci budou rozpoznáni jako to, čím skutečně jsou, jako duše v inkarnaci; budou zjištěny jejich paprsky a poznán bod jejich vývoje; díky této nauce budou přemostěny různé úrovně našeho bytí. Může k tomu dojít teprve nyní, kdy lidská rasa dosáhla současného stavu a samozřejmě díky tomu, že se do běžného světa vrátí ti, kteří jako jediní tuto nauku skutečně znají: Mistři moudrosti. Vzhledem k tomu, že se Mistři navracejí, stane se tato nauka naukou exoterní, tj. vnější, srozumitelnou. Všechny děti od raného věku až do 28 let se nakonec budou učit nauce o životě – nauce o budování cesty zpátky, o Stezce návratu. Rád bych zde poukázal na vnitřní jednotu metody a přístupu k určitým termínům. Antakarána je mostem, jenž buduje – zprvu z látky mentální, později ze světla – vyvíjející se aspirant – učedník – zasvěcenec (taková je vývojová posloupnost). Spojení mezi mužem či ženou a duševní rovinou se až do určitého času vyvíjí ovládáním „duševních pochodů“, tedy energie mentálního těla. Mentální tělo se tak dostává pod kontrolu a myšlenkové vzorce vytvoří most. Proto lze říct, že antakarána je především mostem spojujícím nižšího člověka, nižší mysl, s duší a později nižší mysl prostřednictvím duše s myslí vyšší, jež je nejnižším aspektem duchovní triády. Je to atma, budhi a manas – odraz trojité monády, jiskry boží na duševní úrovni.

Stezka návratu

Pro Stezku návratu existují různé termíny a já bych je rád dal všechny dohromady, abych tak ukázal jednotu a propojenost různých metod, vyjadřujících v podstatě jedno a totéž: cestu zpátky, Stezku návratu. Mystik vnímá Stezku návratu jako cestu k Bohu. Přemýšlí o ní v rámci svého náboženského nebo mystického cítění či zkušenosti, své mystické náboženské víry, doktríny, dogmatu, různých duchovních praktik a rituálů. Toto všechno představuje pro člověka mystického a náboženského typu způsob, jak se Bohu přiblížit skrze víru, spojení věroučné struktury člověka v jeho vědomí (ať už křesťanské, hinduistické, buddhistické, jakékoli) s tím, co leží za vším stvořením. Osoba náboženského typu vidí toto jako Stezku návratu – a samozřejmě má naprostou pravdu. Ale ne každý je zbožný, proto pro esoterika je Stezka návratu cestou, kterou si vytváří učedník doslova sám. Vytváří si ji tím, že se jí sám stává. Není to něco, co je již stanoveno a našeptáváno člověku do ucha. Takto to esoterik vůbec nevnímá. Je to evoluční proces samotný. Je to tentýž proces, který přivedl ryby z moře na souš, na níž se vyvinuly nejdříve v plazy a později savce, a ještě později v obrovské množství různých zvířat, až nakonec ve vrcholnou vývojovou formu, lidské království. Nad lidským královstvím je království duší, království, jehož podstatou je vědomí. Rovina vědomí je rovinou, na níž až doposud pracovali výlučně Mistři. Stezka návratu je stezkou, na níž se hledajícímu (tj. vyvíjejícímu se individuu) postupně ozřejmuje vědomí toho, co je a co být může. Jinými slovy: tím, jak hledáte, jak usilujete, vytváříte si Stezku před sebou – jak říká DK: „pavouk sám ze sebe souká hedvábnou nit“ – čili přesně stejným způsobem si aspirant, učedník či zasvěcenec vytváří před sebou Stezku návratu, stezku, jež není dosud stanovena. Je to stezka rostoucího vědomí toho, jaká je podstata jedincova vztahu k celku. Je to prostředek, pomocí kterého si stále hlouběji a hlouběji uvědomujeme a prožíváme svoji spojitost s celkem, s makrokosmem. Dosahujeme toho vzrůstajícím rozvojem vědomí. Toto rozšiřování vědomí je na naší planetě vyznačeno pěti planetárními zasvěceními. Pro adepty jsou zde také čtyři kosmická svěcení. A ještě nad těmito, napříč celým kosmem, jsou další a další svěcení, a tak to jde donekonečna, přes celý galaktický prostor. Všechny tyto iniciace jsou procesy, pomocí kterých se – prostřednictvím budování antakarány – v nás probouzí vědomí našeho individuálního vztahu k celku.

Antakarána není forma. Nemá tvar. Monáda se odráží v duši jako duchovní triáda: duchovní vůle, duchovní láska-moudrost a duchovní inteligence a je opět odrážena duší do fyzické bytosti. Procesem, pomocí kterého k tomu dochází, je antakarána. Většina lidí si pod pojmem antakarána – vzhledem k povaze použitého jazyka – představí most. Tento most je budován zprvu z mentální látky, později ze světla, a tak si lidé vizualizují fyzický most. Umělci to tak dělat musí, to je samozřejmé; nemůžete namalovat obraz bez tvaru. Umělec musí vytvořit díky své tvůrčí představivosti tvar, který symbolizuje proces, ale ten tvar není procesem, je prostě jen prostředkem pro vyjádření představy procesu. Každý, kdo praktikuje transmisní meditaci, ví o nutnosti sladění, sesouladění. Je-li toto sladění dokonalé, vzniká nad hlavou meditujícího – symbolicky řečeno – sloup světla. V tomto světle jsou tři niti, vlákna energie. Je to tvar, ale není to antakarána. Musíme si uvědomit, že tvar a představa mostu, představa sloupu světla, představa skutečného tvaru z hmoty je pouze způsobem, jak vyjádřit něco jiného. To, o čem ve skutečnosti hovoříme, je vědomí. Rozšiřování vědomí je v jistém smyslu nepřesný, obecný způsob, jak hovořit o procesu návratu. Vracíme se prostřednictvím postupného vědomého rozšiřování vědomí, vědomým budováním antakarány. Tu tvoříme nejprve z látky mentální, mezi osobností a duší, poté již jako zasvěcenci – ti, kteří již dosáhli kontaktu a těsného sjednocení s duší – ze světla, mezi duší a monádou, nejvyšším aspektem trojitého bytí. Nakonec dojde k přímému spojení mezi monádou – božským Bytím identickým s Bohem, odrazem našeho Planetárního logu – a mužem či ženou na fyzické rovině. Tímto způsobem náš Planetární logos naplňuje svůj Plán evoluce prostřednictvím lidského království a samozřejmě i Solární logos stejným způsobem realizuje svůj ještě větší, rozsáhlejší Plán skrze všechny bytosti na všech planetách tohoto druhého solárního systému. Tento proces bude dokončen ve třetím solárním systému, v němž monadický aspekt vůle, účelu dojde konečného vyjádření a naplnění.

Každý z nás, právě teď, pracuje na vytváření antakarány. Jiným pojmem pro antakaránu – kromě termínu most světla – je také seberealizace, jak ji nazývá Maitreya: „Přišel jsem vás učit umění seberealizace,“ řekl. Umění seberealizace je naukou o antakaráně: je to jedno a totéž. Maitreya řekl, že tou nejjednodušší, nejpřímější stezkou je praktikovat tři věci: poctivost mysli; upřímnost ducha; a odpoutanost. Tyto tři věci přivodí seberealizaci a dosáhnou toho tím, že umožní ženě či muži vytvořit antakaránu. Pro velkou většinu lidí na světě je to proces, který probíhá až do určitého okamžiku naprosto nevědomě. Většina nevyvinutých jedinců je napojena pouze sutrátmou, nití života, jež jde z monády přes duši do srdce, kde je ukotvena. Průměr lidstva je spojen také prostřednictvím niti vědomí, antakarány, a jak se jedinec vyvíjí budováním prvního stupně antakarány – mezi nižším člověkem a duší – energie duše se stávají stále dostupnějšími. Potom začíná tvůrčí proces. Podněcuje mysl a tvůrčí představivost, což má za následek život plný tvořivosti a služby. Tvořivost a služba jsou jedním a tímtéž; služba je životem duše tvořivě vyjádřeném na fyzické rovině. Ten potom v životě jedince převažuje stále více a máme zde vznik kultury. Není to náhoda, že kultura všech národů byla vytvořena učedníky a zasvěcenci těchto národů; právě oni byli těmi, kdo vytvořili první stupeň spojení, most mezi sebou a svou duší. Poté, co zasvěcenec dosáhl integrace všech tří svých nižších nosičů, fyzického, astrálního a mentálního – tzn. když sesouladil jejich vibrace – podstoupí třetí zasvěcení; duše již od nynějška řídí a ovládá svůj nosič, který je nyní mimořádně vnímavý k účelu duše. Božský muž či žena vyjadřuje svou božskost na fyzické rovině životem ve službě a tvořivosti. Zasvěcenec třetího či čtvrtého stupně je v inkarnaci obvykle jen jeden či dva životy v závislosti na astrologických faktorech. Ale vzhledem k tomu, že mu trvalo tisíce životů dosáhnout prvního zasvěcení a dalších pět či šest, než získal svěcení druhé, je cesta k třetímu zasvěcení velice rychlá, stejně tak ke čtvrtému, které přijde pravděpodobně v příštím životě. Čili jakmile člověk dosáhnul stavu skutečné tvořivosti, je víceméně duší prosycený a vyjadřuje účel duše, nezbývá mu již moc času na práci; pouze tři nebo nejvýše čtyři životy. Poté – již jako Mistr – je celá jeho existence oddaná službě Plánu. Samozřejmě, že čím víc se člověk vyvíjí, tím více ví. Čím více ví, tím větší má zodpovědnost ve službě a také tím víc příležitostí k ní. Mistři mohou sloužit, protože oni vědí. Naše služba je omezena, nejen proto, že nemáme dost touhy sloužit či energie, ale prostě proto, že toho moc nevíme; můžeme tedy sloužit jen omezeným způsobem, jelikož naše vědomí je omezeno. Čím je kdo vědomější nebo čím vyšší úroveň má jeho vědomí, tím víc nití vědomí rozšiřuje ven, do světa, tím větší má vědomí skutečnosti. Toto je antakarána, která není pouze sloupem světla, ale i nitěmi vědomí šířícími se od jedince směrem ven do všech oblastí v jeho okolí. Tyto niti vědomí se nekonečně násobí do té míry, že – v případě Mistra – vedou k vševědoucnosti; nestane se nikde nic, čeho by si nebyl Mistr vědom. Takto v sobě odkrýváme mysl Boha, stáváme se jeho nástroji v prosazování Plánu obsaženém v Jeho mysli. Toto je skutečnou podstatou zasvěcení. Víte-li vědomě, díky budování antakarány, jak spojit různé úrovně vyjádření – monadickou s duševní, duševní s fyzickou – znáte-li nauku, protože ji praktikujete a to vědomě, jste-li Mistrem, můžete tuto nauku použít k tomu, abyste si vytvořili sami své tělo, majavirupu. Majavirupa převrací postup antakarány. Je výsledkem schopnosti vytvářet tělo, protože znáte pojítka mezi formami. Mistr, jenž uskutečnil Boha, zažívá sebe sama jako Boha ve fyzickém těle. Pro nás představuje fyzické tělo nejbližší, nejdůležitější aspekt, zatímco pro Mistra je pouze dočasným aspektem celku. Ze stavu, kdy v sobě plně realizoval Boha, může Mistr scházet „dolů“ po mostě, antakaráně, může opakovat tento proces, a tudíž spojit dohromady látku mentální, astrálně-emocionální a éterické úrovně a vložit do ní své vědomí. Takové je tajemství stvoření majavirupy.

Nové světové náboženství – až se vyvine – vytvoří antakaránu rasy. Maitréja řekl, že nepřišel zakládat nové náboženství, vytvářet stoupence atd. To je pravda. Nicméně vznikne něco, čemu musíme z nedostatku jiných názvů říkat nové světové „náboženství“. Bude to ale nauka, o které zde mluvím. Nové světové náboženství bude vědomým přibližováním se lidské rasy svému Stvořiteli, tomu, jenž stojí za stvořením, který je samozřejmě také námi, základní částí nás všech jako monády. Bude k tomu docházet prostřednictvím vytváření skupinové antakarány, antakarány rasy. Rostoucí zkušenost aspirantů a učedníků s prací ve skupinách je přípravným krokem vedoucím k formování velkých lidských skupin, k vytváření „světové“ antakarány. Nakonec bude antakarána spojovat nejenom národy, ale také planety a solární systémy. Taková je základní povaha Bytí napříč kosmem. Vyšší odráží vždy sebe sama skrze nižší nosič. Tuto skutečnost prožíváme na naší lidské úrovni vědomě, protože jako duše jsme „syny mysli“. Toto vědomí, tento aspekt vědomí se uskutečňuje prostřednictvím projevení duše, čímž se buduje antakarána rasy. Jako Bytí, jako rasa, jako jedno velké uskupení všech národů, náboženství, všech typů a stupňů evoluce, dojde nakonec k vědomému přiblížení se Božství, obzvláště během Tří duchovních svátků v dubnu, květnu a červnu a také při dalších devíti úplňcích. Bude založeno „nové světové náboženství“, v němž invokace nahradí současný postup bohoslužby. Bude to tedy velice vědecké náboženství – bude velmi nesnadné rozlišovat mezi tím, čemu dnes říkáme věda, náboženství a vzdělávání. I takové je vzdělávání Nového věku. Děti se budou učit, jak vytvářet antakaránu. Budou se tomu učit – do té míry, do jaké je možné to vyučovat, protože je to věc prožitku – ti, kteří jsou schopni tuto výuku přijmout. To samozřejmě nebudou všechny děti, ale pro ty, kteří již jsou pokročilými aspiranty, kteří se již připravují k zasvěcení, se to stane normou. Nikdo nemůže dojít zasvěcení, aniž by vybudoval antakaránu. Je to právě vybudování antakarány, spojnice mezi nižším člověkem a duší, co dovede člověka k zasvěcení. Nakonec integrované spojení mezi nižším člověkem a duší umožní vyšší svěcení, při nichž dochází k sjednocení s duchovní triádou a jejím prostřednictvím s monádou. Poté je proces dokončen; božský člověk, ten, jenž seberealizoval, uskutečnil Boha, došel cíle: je nyní Mistrem. Antakarána není pouze mostem mezi různými částmi nás samých, je i mostem mezi světy: planetárními, systémovými, galaktickými. Klíč k formování majavirupy tkví v správném pochopení tvorby antakarány. Je důležité mít na paměti, že budováním těchto mostů pokračuje proces oživování, proces přísunu energie. Nejde jen o budování mostu; právě skrze tento most přichází podněty z vyšších úrovní.

Tři nauky

Tři hlavní nauky budou vládnout Novému věku: nauka o antakaráně, nauka o meditaci a nauka o službě. Nauka o službě využije tvořivosti, která vznikla budováním antakarány a nauka o meditaci je samozřejmě přípravným procesem a základem pro tvorbu antakarány, jež se tvoří jejím prostřednictvím. Čili nauka o antakaráně je velice obsáhlá, zahrnuje i meditaci a službu. Oživujícím činitelem je především duše. Duše na úrovni osobnosti otevírá „plátky vědění“ korunní čakry a oživuje je; to podněcuje proces myšlení a burcuje muže či ženu k dalšímu vytváření mostu – antakarány – mezi nimi a duší. Postupně dochází se sjednocování s duší, a když tento proces dosáhne určitého stupně, zasvěcením dojde k otevření „plátků lásky“. Nakonec, jak se člověk blíží třetímu zasvěcení a posléze jím projde, otevřou se tři vnitřní plátky, jež ukrývají „klenot“, tedy „klenot v srdci lotosu“, jímž je aspekt vůle. Monáda se stále více odráží v muži či ženě fyzické roviny a tudíž dominuje životu jedince. Co bylo prostou emoční touhou, přeměňuje se postupně v monadickou vůli: člověk již zná účel života. Má to za následek, že žije na fyzické rovině opravdový život, nemarní čas. Zná účel svého života a pokračuje v něm bez zbytečného plýtvání časem, špatnými myšlenkami a činy, bez zpoždění, ke kterým dochází na nižších stupních. Objevuje hodnotu a účel tvůrčí představivosti a dokáže ji používat. To je vše, co nakonec zůstane z intenzivního astrálního života, který vedl po tolik svých inkarnací. Astrální tělo se stává mechanismem přeměny – touha byla přeměněna v úsilí a úsilí se transformuje ve významně rostoucí schopnost intuice. Schopnost intuice se objevuje, když je dosaženo opravdového kontaktu s duší, když je most mezi osobností a duší tak stabilní a silný, že to, co bylo pouhou emoční touhou, se transformuje do přímého spojení s vyšším aspektem, jehož je odrazem, budhickým aspektem duchovní triády. Naše astrálně-emocionální tělo je – ve smyslu evolučního účelu – zamýšleno stát se klidným, zrcadlícím nosičem pro buddhi. Budhi je pravá intuice. Je to v podstatě skupinové vědomí; intuice je jen jiným názvem pro skupinové vědomí. Je to budhický aspekt duchovní triády, aspekt lásky-moudrosti. Budhi nakonec zrcadlí sebe sama prostřednictvím astrálního ústrojí jako intuici: potom víme, protože víme; prostě víme. Není nad čím přemýšlet; je to přímá, spontánní reakce na budhi, jež používá pročištěné astrální tělo jako médium pro tuto intuitivní odezvu. Antakarána toto nevyhnutelně přináší.

Mezi naukou o antakaráně a transmisní meditací existuje určitý vztah. Transmisní meditace je sloučením karma jógy (jógy služby) a lája jógy (jógy čaker, energií). Antakarána je v podstatě spojena se silovými centry, čakrami, jelikož je budována vědeckým zacházením s energiemi v čakrách, jejich správnou stimulací. Dá se říci, že nauka o antakaráně je naukou o čakrách. Tyto tři nauky budoucnosti – o antakaráně, meditaci a službě – jsou propojeny. Jedna vede k druhé: správná meditace vede k budování antakarány; správné budování antakarány vede k životu ve službě – ve správné službě, vedené účelem duše. Znalost a tvořivost duše jsou vědomě dány k dispozici jedinci, který vědecky buduje antakaránu. Jelikož transmisní meditace je sloučením karma a lája jógy, pak to, co Mistři dělají v transmisních skupinách po celém světě, je tvorba skupinové antakarány. Dělají to pro nás. Průměrná doba, po kterou je účastník transmise skutečně sladěný, tedy kdy probíhá správný přenos, jsou tři a půl až čtyři minuty během jedné hodiny. Pouze proto, že transmisní meditace je tak mocná, tak vědecká, jsou dokonce i tyto pouhé tři a půl minuty tak cenné. Díky mimořádné síle, ryzí a vědecké povaze transmisní meditace mají tyto tři a půl až čtyři minuty neobyčejný význam pro svět a pro lidi, kteří ji podstupují. Je nám postupně vytvářena antakarána – to je ten dar. Mistři nám slouží, „krmí nás po lžičkách“. Antakarána se vytváří pozoruhodným tempem; takovým, že pokud jsou lidé na vývojovém stupni okolo 1,5 – tedy mezi prvním a druhým zasvěcením – a jsou přiměřeně zdraví a staří, je pro ně docela dobře možné dosáhnout druhého zasvěcení ještě v tomto životě. Ne proto, že by vyvinuli obzvláštní úsilí, ať už při budování antakarány či ve službě světu, ale prostě proto, že dokázali sedět dostatečně dlouho v transmisní meditaci a držet pozornost v adžňá čakře a protože jim Mistři pomáhali vytvořit tento kanál světla mezi různými aspekty jejich bytí. Je to něco výjimečného, k čemu dochází v transmisních skupinách a je to také jeden z hlavních důvodů, proč členové právě těchto skupin dosahují takového mimořádného pokroku. Ti, kteří přenášejí posledních řekněme 10 let, jsou mnohem více vyvinuti, jsou pokročilejší, než by jinak vůbec mohli být. Nemusí si to uvědomovat; ale Mistři to vědí; oni to měří a registrují a znají jména těch, kteří jsou připraveni v této inkarnaci projít druhým zasvěcením (většina lidí z transmisních skupin již prošla první iniciací). Je to možné pouze díky naléhavé potřebě doby, která zároveň předkládá aspirantům a učedníkům příležitost sloužit prostřednictvím transmise. Není možné dostatečně zdůraznit, jak hodnotnou se ukazuje transmise být.

To, co se buduje v spojujícím vláknu, v kanálu mezi různými aspekty sebe sama, je Stezka návratu ke zdroji, k monádě. Jsme monádou, jež se zrcadlí prostřednictvím duše jako osobnost na fyzické rovině. Jsme na Stezce návratu, vykupujeme hmotu různých svých těl, fyzického, astrálního a mentálního. Tato vykoupená a produchovnělá hmota vytvoří v následujícím solárním systému hmotu vyššího vibračního stupně. Takto postupuje evoluce těla Planetárního logu; všichni jsme do ní zapojeni – individuálně i pro planetu, pro solární systém. Proto jsme tady. Jak rosteme a vyvíjíme se, prohlubuje se v nás vědomí této skutečnosti. Makrokosmos – jak postupně začínáme vyciťovat jeho povahu a zakoušet jej prostřednictvím rozšiřujícího se vědomí – nám říká, že toto je realita a my stále více ztrácíme pocit odděleného já. Říká se: rozpusť sebe sama ve službě. Postup, pomocí kterého toho dosahujeme, je budování mostu. Výsledkem je tvořivost služby, tvořivost ve službě; služba je tvořivost. Je přirozeností duše projevovat sebe samu ve třech světech v nějaké formě tvůrčí služby, a když takto sloužíme, ztrácí se postupně pocit odděleného já. Prohlubujeme svůj prožitek makrokosmu a uvědomujeme si, že on i my jsme jedním. Taková je vzrůstající zkušenost člověka, jenž buduje most, který vytváří jednotu s duší. Potom se duše stává v tomto jednotlivém životě skutečností. Přes veškerou polemiku, všechna protiřečení víme, že jsme duší. Není to potom již jen teoretická nebo intelektuální představa. Známe to jako součást svého bytí a časem poznáme, že duše sama je světlem v ještě větším světle, ohněm v ještě větším ohni. Tento oheň má vědomí – to je povahou duše, a osoba, která si vytváří kontakt s duší, si nakonec uvědomí, že je to oheň uvnitř většího ohně, jímž je Božství samo. Je to psáno v bibli: „Bůh je stravujícím ohněm.“ Taková je skutečnost. Duše je velkým, ohnivým vírem sil, jež jsou na nižší rovině odráženy jako muž či žena v inkarnaci. Jsme tedy odrazem těchto ohnivých sil a most, který budujeme – antakarána – zpět k duši, a nakonec i zpět k monádě, je cestou, díky níž se nám tyto síly stávají dostupnými. Podněcují mysl, intuici a tvůrčí vůli a my pak žijeme životy znalých zasvěcenců.

 

Budování antakarány

Jak správně budovat antakaránu? Jak se to dělá?

Tuto vědu nemají lidé v současnosti k dispozici. Maitréja to velmi zjednodušil, když řekl: „ Já je to, na čem záleží; a vy jste tímto Já, nesmrtelnou bytostí. Přišel jsem vás učit umění seberealizace.“ Má to co do činění s vědomím.

Řečeno jednoduše, jak to jen Maitréja dokáže, ztotožňujeme se s nesprávným aspektem sebe samých. Neztotožňujeme se se sebou jako duší, s Já, ale se svým tělem; s tím, čemu On říká duch, což je aspekt energie – astrální i éterické, „šakti“, energie země jako takové; a také s výtvory naší mysli, našeho myšlení. S tím vším se ztotožňujeme, jako by to bylo naše Já, ale zatím nic z toho pravým Já není. Já stojí za tím vším a prostřednictvím „toho“ pozoruje.

Duše si znovu a znovu vytváří tělo, které postupně, za dlouhé věky, dovolí Já projevit se zcela, naprosto čistě, bez překážek prostřednictvím svého opaku, hmoty. Až do té doby je hmota produchovňována, zvyšuje se její vibrační stupeň. Náboženskou terminologií řečeno, hmota se „vykupuje“. Proto se Kristovi říká Vykupitel, Spasitel. A neplatí to jenom pro křesťany. Kristův princip je princip vykoupení. Je to ten princip, který v životě, ve stvoření informuje svého nosiče pomocí vlastního vědomí, pomocí energie vědomí, a tudíž energie evoluce. Je to právě růst vědomí, postup evoluce směrem vzhůru prostřednictvím pročišťování své vlastní přirozenosti k stále vyšší a vyšší frekvenci, stále se zvyšující vibraci, co způsobuje evoluci samotnou. To vede k postupnému rozšíření znalostí o tom, co je a co být může; je to tvůrčí. Podstatou duše je tvořivost.

Stvoření ze své podstaty předpokládá, že je nedokončené. Tvoření je pohyb, ale Já za tvořením se nehýbe. Je neměnné, bez pohybu, bez odrazu, prostě pozoruje tvoření. Ještě před stvořením je „Svrchované Bytí“ onoho Já. Tvoření – jak to Maitréja nazývá – je „stáváním se“ Já. Toto „stávání se“ je pohyb života, pohyb stvoření, objevování toho, co být může.

Není to otázka nalézání, zjišťování v životě, tak jak to dělají vědci, když se pohledem do mikroskopu snaží zjistit, jak jedna buňka ovlivňuje druhou a tak dále. To má svou cenu na fyzické rovině, ale je to omezené. Pokud se domníváte, že to, co vidíte, je všechno, že je to celek, opomíjíte pohyb a tajemství. To je problém většiny dnešních vědců. Dívají se pouze po povrchu fyzické roviny. Má to nesmírnou hodnotu, nerozumějte mi špatně; to, co dělají, má velký přínos pro zdraví, překonávání nemocí, pochopení povahy fyzické roviny. Ale z hlediska vědomí, z hlediska působení života samého ve stvoření nám říká velice málo. A proto jsme nevědomí, neznalí podstaty.  Díky naší vědě bychom měli být velice dobře dotováni poznatky, a to také v jistém smyslu jsme, ale velice omezeným způsobem. Obdařena je pouze naše nižší, konkrétní mysl. Bez ní ovšem by nemohla působit mysl vyšší. Vyšší mysl nemůže fungovat dříve než nižší. Vše má svůj čas.

Potřebujete meditaci, aby vás přivedla do kontaktu s duší a tím také s jejím vědomím. Meditace ze své podstaty startuje proces budování antakarány.

 

Jak se buduje antakarána – myšlenkovými formami? Jak velkou roli hraje v budování antakarány myšlenka?

Značnou. První píď antakarány vytváří energie mysli. Právě používáním mysli a tvůrčí představivosti vzniká první část antakarány. Její druhá část, od duše k monádě, je tvořena světlem; takže nejdřív myšlenkou, potom světlem – řízenou myšlenkou a prožitým světlem.

 

Je budování antakarány a zvedání kundalini jedno a totéž?

Ne, vůbec ne.

 

Má osobní meditace co do činění s budováním antakarány?

Samozřejmě. Osobní meditací slaďujete postupně sebe s duší a prožíváte skutečnost Já.

Osobní meditace přímo zesiluje spojení mezi osobností a duší. Spojuje vás s duší a vyvolává její energii. Praktikujete-li osobní meditaci, automaticky vzýváte a prožíváte duši; tak tomu prostě je. Pokaždé, když to děláte, vzrůstá ve vás vědomí duše a stále více sílí.

Duše je prostředníkem mezi Já a jedincem. Meditujete-li vytrvale a správným způsobem, vytváří se tím stálé spojení. Antakarána není forma, není to most, tvar na obraze. Je to vědomí. Provádíte-li osobní meditaci, začínáte si uvědomovat, kým vlastně jste. Toto vědomí narůstá, až se jednou stanete tím, kým jste. Tvoříte si stezku před sebou, tvoříte si antakaránu krok za krokem před sebou. Ta se odvíjí pokaždé, když provádíte osobní nebo transmisní meditaci. Kombinace těchto dvou činností – meditace a služby – vytváří Stezku návratu.

 

Jaký vliv na antakaránu má modlení?

Modlení je výsledkem emoční touhy, jež tvoří u jedince základ pocitu, že je božský, že mimo nás, nad námi, pod námi, mimo vědomí naší nižší mysli, je větší zdroj vědomí, vědění, lásky a inteligence. Modlení se je rozpoznáním této skutečnosti. Je výrazem emoční touhy a jako takové má jistě vliv na započetí tvorby antakarány, ale antakarána  je především mostem vybudovaným z myšlenky a myšlenkou. Člověk v inkarnaci ji musí vytvářet vědomě; v zásadě je to výsledek mysli schopné vizualizovat a tvořit most. Most mezi osobností a duší je tvořen myšlením, mezi duší a monádou pak světlem. Ale i toto světlo, tato světelná substance, je z kosmického úhlu pohledu stále ještě hmotou.

Modlení se má účinek, ale pouze na počátku procesu. Emoční touha se musí stát soustředěnou, do jednoho bodu zaměřenou činností mysli.

 

Přemýšlím o Modlitbě pro Nový věk – je aspektem antakarány?

Ne. Antakarána – je-li plně vybudována –  vám dá vědomí monády, o čemž ujišťuje Modlitba pro Nový věk. Modlitba Nového věku potvrzuje to, co je, co existuje. Antakaránu záměrně buduje člověk v inkarnaci, aby ve vědomí přemostil mezeru mezi monádou a jejím odrazem, duší a mezi duší a fyzickou osobností. Toto jsou tři rozdílné fáze vyjádření života a musí být znovu propojeny: toto je Stezka návratu. Modlitba pro Nový věk není Stezkou návratu, nýbrž potvrzováním skutečnosti, že člověk je Já, cílem na konci Stezky.

Monáda existuje jako realita, taktéž duše i žena či muž na fyzické rovině, ale z pohledu osobnosti jsou ony další části reality z větší části nepoznané. Antakarána je prostředkem, pomocí něhož získáváme vědomí spojitosti; proto je Stezkou návratu. Afirmace, mantry, modlitby, meditace a tak dále jsou částí tohoto procesu.

 

Budují také dévové antakaránu?

Ne. Oni fungují zcela jiným způsobem. Antakrána se buduje vědomě prostřednictvím meditace, činnosti lidské mysli, za použití mentální energie. To dévové nedělají, oni pracují v hmotě, ve formě. Jejich vývoj probíhá skrze rostoucí vědomí povahy skutečnosti, života, jaký existuje nyní. My rosteme ve vědomí skrze pochopení principu tvorby, tvůrčího principu. Pro nás to není pouze pochopení toho, co je, ale i toho, co být může. Je to tvůrčí činnost, naprosto odlišná od té, která náleží evoluci dévů.

Duše

Je si duše vědoma monády?

Monáda si je vědoma duše a duše monády. Duše cyklicky obrací svou pozornost a přenáší energii ke svému odrazu, muži či ženě na fyzické rovině. Jindy má pozornost obrácenu k tomu, čeho je odrazem – k monádě. Tak to jde stále dál, zatímco na fyzické rovině vědomí vztahu k duši narůstá.

Jakmile je vztah mezi člověkem a duší trvale prožíván, začneme si uvědomovat, že dokonce ani toto ještě není konečná, že nad duší je ještě něco vyššího, světlo, které je ještě jasnější, průzračnější a zářivější. Nakonec je nám odhaleno jako monáda a při třetím zasvěcení začne energie monády – jež je aspektem vůle – ovlivňovat činnost jedince. A od této chvíle začnou vlákna vědomí mezi jedincem a okolím – a tímto okolím míním vše, nejen stromy a domy; mám na mysli jedince, skupiny, celý svět v celé jeho šíři, vše, s čím přicházíme do styku, ať už je to blízko či daleko – vyrůstat do všech stran.

Učedník je jedinec, který má kontrolu nad svým okolím, zatímco zasvěcenec navíc ještě slouží světu. Čili posunuje se z okolí jemu vlastního do světa, a nakonec je spojen se světem celým. Takto pracují Mistři a vyšší zasvěcenci. Spojují se s celým světem, jejich vlákna spojení se prodlužují dál a dále do všech směrů. Oni vlastně jsou těmito vlákny, jsou vlákny energie – neexistuje totiž nic jiného než energie. Pokaždé, když mluvíme o formě, mluvíme ve skutečnosti o symbolu pro energii nějakého druhu.

 

(1 ) Dokud nevíme, že jsme duše, neznáme ani svůj účel; jaký je tedy v tom případě účel duše? (2) A má každá duše jiný účel?

(1) Inkarnující se duše má obvykle tři cíle neboli účely života, z nichž jedním je vždy vytvoření správných vztahů. V případě praktikujícího učedníka může duše předložit ještě čtvrtý účel, jímž bude určitá služba. (2) Ano.

 

Rozumím tomu tak, že každý přichází do inkarnace se čtyřmi účely duše, z nichž jedním je vždy tvorba správných vztahů. Pokud jde o ty další účely, jsou taky tak velice obecné jako „tvorba správných vztahů“, anebo budou specifičtější, jako například rozvoj určité kvality – odvahy, vytrvalosti atd.?

Budou specifičtější, například stát se umělcem, anebo rozvinout určité vlastnosti či překonat jiné, jako třeba chamtivost, nenasytnost, lakomství, kritičnost, strach atd.

 

Čtu, že duše je obojí; dokonalá, a přitom také pokračuje ve vývoji, obohacuje se inkarnačními zkušenostmi svého nosiče. (1) Můžete říci něco více o átma a šiva? Je to zkušenost šivy (duše v inkarnaci, „stávání se“), jež se připojuje ke kvalitám átmy? (duše za a mimo inkarnaci, Bytí)? (2) Proč je to právě duše, co je vtaženo do hmoty, a ne monáda, která přece také musí mít vědomí a být skladištěm zkušeností?

(1) Ano. Přidává individuální kvality, rozlišování. (2) Duše je „božským prostředníkem“ mezi duchem a hmotou, (monádou a osobností), protože je individualizovaná. Monáda se zapojuje prostřednictvím svého odrazu, duše, a to až do doby, kdy aspekt duše okultně pozdvihne osobnost na svou úroveň. Potom vzniká přímý vztah mezi monádou a osobností.

 

Mohl byste vysvětlit rovnováhu mezi právem jedince rozvíjet svou duši a faktem, že všichni jsme jedním?

Jde o dvě věci. Máme zde jedince, jenž je vyvíjející se jednotkou lidského království, a pak je zde lidstvo, které je tímto lidským královstvím. Problémem je, že jedinci dosud nevidí sami sebe jako součást celku, ale vidí sebe jako oddělené, odstřižené jednotlivé činitele ve světě založeném na soutěži, uspokojování chamtivosti a podobně. Altruismus duše se zatím skrze lidi moc neprojevil, až na vyspělejší jedince, kteří se pustili do služby. Pouze vyspělejší jednotky lidstva jsou schopny projevovat kvalitu duše. Dnes je tady doba, ve které lidstvo bude muset čelit katastrofě, pokud to i nadále nedokáže. Pokud jako celek nedokážeme projevit altruismus jako kvalitu duše – vnímat, že jsme všichni součástí jedné skupiny – pak zničíme svět. Procházíme duchovní krizí a tato krize je dnes zaměřena na oblast politiky a ekonomiky: buď budeme sdílet a žít společně v míru, anebo společně zahyneme. Maitréja přišel, aby nás inspiroval k sdílení a rozkvětu; On nepochybuje, že budeme sdílet a vyvíjet se, projevovat naše vrozené kvality duše, které nás sjednotí.

 

Proč se vlastně duše inkarnuje?

Duše vstupuje do inkarnace, protože slouží plánu evoluce. Je prostředníkem. Zná svůj účel: zrcadlit monádu prostřednictvím duchovní triády – átma, aspektu vůle, budhi, aspektu lásky a moudrosti a manas, aspektu inteligence. Součinnost těchto tří aspektů vytváří motivaci k životu. Se stále narůstajícím budováním antakarány – ne jako formy, ale abstraktního stavu vědomí – se zvyšuje i míra používání těchto tří aspektů mužem či ženou. Nejdříve začínáme používat aspekt inteligence – stáváme se efektivněji inteligentními.  Dokážeme používat faktor inteligence ke konstruktivnímu a tvůrčímu vedení a utváření našich životů, za inteligentního použití tvůrčí energie z duše. Jakmile se dostaneme do kontaktu s duší, nevyhnutelně následuje tvůrčí život; nemůže tomu být jinak.

 

Takže proto jsou na seznamu zasvěcenců ve vašich knihách uvedeni velcí umělci jako vysocí zasvěcenci?

Přesně tak. Kulturu vždy tvoří zasvěcenci toho kterého národa. Civilizace je výsledkem šíření poznání, budhi neboli lásky a moudrosti a dynamické átmické vůle, jež uvádí celou věc do pohybu a řídí ji v souladu s účelem. Proto tady máme civilizaci určité kvality, určité skupiny myšlenek, které ji charakterizují jako celek.

V historii byly vytvořeny různé civilizace, a to v prvé řadě prostřednictvím kultury, díky zasvěcencům té doby.

 

Dalo by se říci, že my jako lidské bytosti jsme buňkami nebo částicemi velké energie lásky v lidstvu?

Je to jeden ze způsobů, jak to vyjádřit, způsob materialistický.

Pokud budeme přemýšlet o lidstvu jako o duši, pak je pouze jedna duše, kterou lidstvo společně sdílí. Na duševní rovině není vůbec žádné oddělenosti, nýbrž jedna všeduše. Naše duše jsou individualizovanými aspekty této všeduše a je to právě tato individualizovaná duše, která se znovu a znovu inkarnuje. Dalo by se říci, že individuální duše jsou „molekulami“ Bytí, jejichž povahou je láska, ale mluvím spíše o „Bytí“ než o „společenství“.

 

Může být duše zničena?

Nikoli. Při čtvrtém zasvěcení je duše vstřebána monádou čili boží jiskrou, ale zničit se nedá.

 

A co stále se zvyšující počet duší vstupujících na zemskou rovinu. Odkud se berou?

Podle Učení odvěké moudrosti existuje 60 miliard lidských monád neboli jisker božích, z nichž pouze 6,5 miliardy je v inkarnaci. Nejsou-li právě v inkarnaci, přebývají tyto monády ve stavu blaženosti, v úrovni vědomí zvané Dévachan – což lze přirovnat ke křesťanské představě nebe – dokud nepřijde čas pro vtělení. Vzrůstající počet duší vtělujících se na Zemi souvisí pouze se skutečností, že na pozemské úrovni vytváříme stále více a více těl. To magneticky přitahuje duše, které by jinak ještě nebyly připraveny se inkarnovat.

 

Jaký je rozdíl mezi „zbloudilou“ duší a duší „připoutanou k zemi“?

Zbloudilou duší je ten, kdo během inkarnace ztratil veškeré spojení s duší a je od ní odříznut. To má běžně za následek život plný zla a destrukce. Příkladem takovéto osoby je Adolf Hitler. Následuje pak nesčetná řádka životů v „očistci“, než karma umožní další vtělení.

K zemi připoutanou duší je ten, kdo díky intenzivní připoutanosti k určitému domu nebo prostoru zůstane po smrti svázán se zemí a „straší“ v domě či prostoru jako „duch“. Může k tomu dojít také následkem náhlé a (obvykle) násilné smrti nebo traumatické zkušenosti, při níž si jedinec neuvědomí, že přešel do záhrobí.

 

Alice Baileyová založila Lucifer Trust a později název změnila na Lucis Trust – co myslela slovem „Lucifer“? 

Lucifer je jméno velkého anděla, ne rebela v nebi, který se vzbouřil proti Bohu a byl svržen do oblasti podsvětí jako ďábel. To je naprosto nesprávný výklad. Lucifer znamená světlonoš a pochází z latinského lux, lucis. Je to jméno anděla, který oduševnil lidské království; každý z nás je tedy jeho zlomkem. Podle esoterického učení byly lidské duše individualizovány před 18,5 milióny let. Lucifer – všeduše – rozdělil sám sebe a každý fragment se stal individualizovanou částečkou.

Tyto individualizované lidské duše sestoupily z úrovně duše do inkarnace. „Pád“ Adama a Evy z ráje je symbolickým vyjádřením této události; nemá to nic do činění s ďáblem nebo Luciferem jako zlou entitou, nýbrž s božskou přirozeností lidí jako duší.

Skupinová antakarána

Můžete se podrobněji rozhovořit o vztahu mezi antakaránou na úrovni skupinové a individuální? Jaký je vztah mezi vertikálním aspektem antakarány, mezi duší a osobností, a horizontálním, vlákny spojující různé oblasti života? Jaké je toto spojení? Jak funguje?

Čím blíže jste své duši, tím více se s ní ztotožňujete. Čím větší roli hraje duše v životě člověka, tím mocnější jsou vlákna vědomí vysílané z centra na periferii. Šíří se všemi směry.

Učedník se pozná podle toho, že má kontrolu nad svým okolím. Okolím nemyslím pouze vzduch, vodu zemi, životní podmínky. Myslím to všeobecně. Například schopnost správně pracovat, vydělat si na živobytí, starat se o rodinu, vychovávat děti, pracovat ve správných a bezúhonných vztazích s ostatními lidmi – to všechno je životní prostředí, „okolí“. Tak se pozná opravdový učedník, který má kontrolu nad všemi těmito aspekty života, silný jedinec ve vzájemných vztazích, vycházející dobře s manželem, manželkou, dětmi, přáteli, společností a celým světem.

Zasvěcenec se pozná podle dosahu působnosti své práce, vlivu svého vědomí. Říkám-li zasvěcenec, mám na mysli zasvěcence třetího stupně, protože teprve takový je zasvěcencem v jazyce Mistrů. Je jím ten, kdo nejenže má určitý druh kontroly, ale i vliv na život své doby. Stupeň vědomí zasvěcence lze posoudit dosahem působnosti jeho tvůrčí činnosti – vlivem, jaký tato má, a občas také škodlivostí – v širším měřítku.

Jsou to vlastně vlákna vědomí, jež zasvěcenci „vystrkují“. Jak se člověk stává stále více prosycených přirozeností a energií duše, oduševnělejším, tato vlákna vycházejí ven do všech stran. Dopad takového života je stále větší. Proto velké postavy života byli zasvěcenci. To oni určili myšlenkovou formu, vědomí doby. Jsou velkými mysliteli, hlasateli, učiteli, hudebníky, umělci, filozofy, vůdci, vynálezci, vědci – velkými, tvořivými bytostmi, protože jsou duší prosyceni.

Čím víc je člověk duší prosycen, tím více vláken z něj vychází do světa – a tím také větší dopad má život onoho člověka na dobu. Zasvěcenec má schopnost pracovat a organizovat si svůj život, ale v širším měřítku, dokonce v měřítku světovém – například takový Abraham Lincoln. Byl typickým příkladem zasvěcence, jenž své vědomí dal do slov, která ztělesňovala touhu národa. Tato slova vyjadřují v jistém smyslu touhu lidí celého světa, jež je zabarvena vědomím Abrahama Lincolna, ať už o něm někdy slyšeli či nikoliv. Toto nazývám „vypouštěním“ vláken vědomí do všech směrů. Činnost takového jedince se dotýká stále většího počtu lidí. Přijdou-li lidé do kontaktu s takovouto osobou či její činností, mění se jim životy. Toto mám na mysli, hovořím-li o horizontálních vláknech spojujících různé sféry života.

 

Dá se říci, že celosvětová komunikační síť, jež umožňuje lidem, aby si byli vědomi životů a problémů jiných lidí, přestavuje počátek budování světové antakarány?

Ano. Je to vnější vyjádření vnitřního uvědomění. Tento komunikační systém ve velmi reálném smyslu, jako část postupného uvědomování si, spojuje lidstvo, jelikož antakarána je opravdu stavem vědomí. Je to vědomí propojenosti celého života, všech jeho aspektů, všech bytostí jako částí jednoho celku. Je to ta nejdůležitější a zásadní část, protože vnější mechanismus odráží vnitřní skutečnost.

 

Ovlivní příchod Mistrů budování antakarány rasy?

Samozřejmě ano. Pokud vůbec má být antakarána rasy vybudována, musí se budovat vědomě. A vědomě ji můžeme budovat pouze tehdy, dostaneme-li učení. To přinesou Mistři a jejich učedníci. Neznamená to, že Mistři budou hovořit stále jen o antakaráně, ale bude zde učení pro ty, kteří jsou již připraveni, jak tomu vždycky bývalo. Nebude jiné, pouze spíš exoterické než esoterické. Nikdy žádné učení nebylo lidstvu odepřeno, pokud na ně lidstvo bylo připraveno. Kdekoli se vyskytly skupiny či jedinci pro učení již připraveni, učení se jim dostalo. Skutečnost, že učení neproniklo do všech skupin, má tu příčinu, že pro ně lidé prostě nebyli připraveni.

Kolik lidí dnes čte – například – knihy Alice Baileyové? Velmi málo vzhledem k počtu obyvatel planety. A kolik lidí četlo Agni jógu či díla Blavatské? Malinkatá menšina. Velká většina lidí na to není připravena. Nemůžete vstřebat, na co nejste v rámci svého vědomí připraveni. Podobné přitahuje podobné. Kdo má vědomí otevřené a propustné pro pravdu, tomu se jí dostane. Tato pravda je však samozřejmě vždycky relativní.

Lidé si představují, že když mají učení Alice Baileyové, mají vše, že je téma vyčerpáno. Ale kdepak! Mistr DK, který učení předal A. Baileyové, říká, že toto učení vystačí potřebám učedníků současnosti a těm, kteří přijdou do inkarnace po nich, asi tak do poloviny příštího století. Do té doby se to, co je teď obtížné a esoterické, stane mnohem více exoterickým, protože Hierarchie Mistrů bude pracovat ve světě. Lidé Mistry uvidí na vlastní oči a jejich učedníci dostanou za úkol rozšířit vše, co bude moci být lidmi vstřebáno.

Učení o povaze antakarány, její funkci, o způsobu, jak ji vytvářet a používat, se stane známým. Bude dáváno po částech tak, jak budou skupiny postupně připraveny jej použít. Praktikování transmisní meditace je darem, protože takováto skupina má metodu (Mistry stvořenou), jež je opravdovou metodou budování antakarány. Je vytvořena pro vás.

Někteří lidé smýšlejí asi takto: „ Chtěl bych, aby nám dal nějakou brožuru a řekl nám přesně, co máme dělat. Chci se to naučit. Proč nevydá knihu nebo aspoň brožuru?“ Mohu uvést mnoho důvodů, proč nevydám žádnou takovou knížku nebo brožuru. Hlavním důvodem je, že lidé nejsou vybaveni a připraveni pro takovou informaci. Jakmile k tomu bude lidstvo připraveno, dostane ji. Vždy to takto chodí. Je to zákon; poptávka vytváří nabídku.

 

Říkal jste, že budhi je vlastně skupinové vědomí. Můžete říct, proč je budhi skupinovým vědomím, jak se láska a moudrost stane skupinovým vědomím?

Probudí se, když se otevřou plátky lásky v korunní čakře. Vliv duše pak zesílí, a to změní celou povahu vědomí. Osoba ztrácí pocit oddělenosti.

Většina lidí má pocit, že jsou odděleni, že jsou osobností, panem a paní XY. Považují se za toho, koho vidí v zrcadle a myslí, že toto je Já, což není pravda. Tento obraz považují za oddělenou osobu a jsou si velice jasně vědomi sebe samých.

Každý je vysoce sebe-vědomý. Stačí se jenom podívat kolem sebe. Každý je středem vesmíru. Vesmír se kolem nás otáčí a my jsme v jeho středu, jsme důležitými body života.

Cítíme, že jsme to v zásadě my, oč tu běží: máme dost jídla, dost sexu, prokazuje se nám dostatek obdivu, laskavosti, úcty? Každý chce být ctěn. Každý chce, aby se s ním zacházelo s úctou, láskou, citlivě a laskavě. Má se nám prokazovat láska, aby bylo uznáno, že jsme centrem vesmíru a jako takoví přece lásku a úctu zasluhujeme.

Ostatní lidé zde jsou proto, aby uspokojovali naše potřeby. Jsou to z větší části naše požadavky, ne potřeby. A to je právě ten problém. To nám dává pocit osamělosti a oddělenosti, soutěživosti a boje se světem, od kterého chceme dostat to, co požadujeme: ostatní lidé to bohužel nevnímají automaticky stejně jako my, nevidí, že jsou zprostředkovateli našich tužeb. Zná to každý z nás; všichni máme tuto zkušenost.

Jak se vyvíjíme, když už po milionté klepe duše na dveře, něco nám říká: ale takto to není. Nejsme středem vesmíru. Neexistujeme jako oddělené bytosti. Existuje pouze Já, duše. Vím, že nejsem oddělený. Jednoho dne k člověku toto poselství z duše pronikne. Pocit, že je středem vesmíru, postupně mizí. Základní pravdou je, že existuje duše a muž či žena jsou prostě jejím odrazem, činitelem. Celá osobnost se všemi svými nadějemi, sny, tužbami a potřebami je pouze snem, fikcí, výtvorem fyzické roviny na určitou dobu. Není ani na okamžik táž, neustále se proměňuje. Dokonce stárne, což je považováno za tragické, obzvláště když k tomu právě dochází. I jen pomyslet na to je pro většinu lidí degradující.

Skutečností je, že jak duše informuje svůj nosič a osoba ztrácí něco ze svého pocitu oddělenosti, mění se v životě důležitost věcí. Co se dřív zdálo důležitým, stává se bezvýznamným, přestává mít intenzitu potřeby a začíná se vytrácet. Jiné věci získávají na významu, třeba služba. Služba je neosobní a přichází, když odešlo osobní.

Naladí-li se jedinec na duši a duše se začne-li se duše skrze něj projevovat, dojde k posunu od osobního k neosobnímu, od astrálně emocionálního k srdci. Srdce je vždy neosobní. Vypadá, jako by bylo osobní a dojímají jej osobní prožitky, avšak v zásadě je neosobní. Emoce – na druhé straně – jsou vždy naprosto osobní a mají co do činění s touhou. Mohou to být ušlechtilé touhy, zůstávají však stále tužbami.

Ke změně dochází prostřednictvím rostoucího uvědomování si povahy duše, a tudíž i povahy života. Duše je prostředkem, pomocí něhož se život projevuje ve světě. Je zprostředkovatelem, stejně tak jako fyzické tělo spolu s tělem astrálním a mentálním. Skutečností je život. Tento život protéká všemi různými formami. Jednou z nich je duše. Jinou formou je odraz duše, muž či žena v inkarnaci.

Jak říká Maitréja: „Já je to, na čem záleží.“ Já je život. Jen na Já záleží, vy jste tímto Já, nesmrtelnou bytostí. Naším problémem je, že si to neuvědomujeme. Ztotožňujeme se s tím, co nesmrtelnou bytostí není, a tak trpíme. Veškeré naše strádání, všechna bolest, veškerá tyranie současnosti je výsledkem této špatné identifikace. Cestou zpět je vytvoření spojujícího mostu, antakarány. Maitréja to řekl velice prostě: Praktikujte tři věci: poctivost mysli, upřímnost ducha a odpoutanost. Vytvoříte-li antakaránu, tyto tři věci se automaticky projeví. Vybudování antakarány lidstva je výsledkem postupného uvědomování si lidí, že existuje duše, že ona je Já a že ona informuje o prožitku, jemuž říkáme život. Ale je to život sám, co prostupuje všechny formy, co jim dává skutečnost, dynamičnost a potřebu se projevit.

 

Co je to intuice? Říkal jste, že intuice je skupinovým vědomím. Můžete to vysvětlit?

Skupinové vědomí je uvědomění si, že nejsme odděleni – a nejen uvědomění, nýbrž také projevení této skutečnosti. Vyplývá z vědomí budhi, lásky a moudrosti. Kde není vědomí, není ani života. Nemůžete říci, že máte život, nejste-li si toho vědomi. Čeho si nejste vědomi, to pro vás neexistuje; existuje to pouze prostřednictvím zkušenosti, které říkáme vědomí. Proto je tolik zmatku v okultních, esoterických cestách a cestičkách ohledně toho, co je skutečné a kde leží skutečná pravda. Co bych neměl číst? Která skupina je dobrá? V co bych měl věřit? Lidé se na toto všechno ptají, protože nedovolí svému vědomí, aby pracovalo. Dovolíte-li své intuici, aby fungovala (vyvěrá ze srdce na pravé straně hrudi), nikdy nebude lhát, nikdy vám nedá špatný názor, nápad, neudělá špatnou volbu, protože je přístavem duše v éterickém fyzickém těle. Čili veškeré otázky ohledně toho, co je dobré a co zlé mohou být zodpovězeny tím, že si zpřístupníte intuici.

Intuice je vědění. Není to přemýšlení, řešení, myšlenkové pochody, ale přímá znalost. Víte, protože víte, protože víte – přímo, bez toho, že byste o tom přemýšleli. Nemusíte to promýšlet, dedukovat. Na budhické úrovni, kde pracují Mistři, je spojení automatické, okamžité, protože tam existuje pouze skupinové vědomí. Budhické vědomí je vědomí skupinové; individuální, oddělené já zmizelo ze scény.

Kdybyste se zeptali Mistra, co si myslí o tom a o tom, neřekl by „já“. On prostě nemá slůvko já ve své slovní zásobě, protože to takto nepojímá.

První myšlenkou, prvním slovem, pomocí kterého můžete vyjádřit svůj pocit oddělenosti, je, řeknete-li „já“. Jakmile řeknete „já“, míníte tím, že je i někdo, kdo není já. Ale duše nemá tento pocit oddělenosti. Mistři fungují jako duše, a tak nemají pocit „já“ – mají skupinové vědomí. Nakonec bude i lidstvo jako celek takto fungovat. Dnes samozřejmě není na zemi mnoho lidí s takovým druhem vědomí, ale v budoucnu se to stane skutečností.

 

Říkal jste, že je-li astrální tělo pročištěné, stává se zrcadlem pro budhickou úroveň vědomí. Jaký je rozdíl mezi intuicí, přímou znalostí, kterou si spojuji s vyšším mentálem a vtiskem, jenž přichází z budhické úrovně do astrálního těla?

Technicky řečeno přichází intuice – přímá znalost – z budhické úrovně, ne z manasické neboli z vyššího mentálu. Vychází z toho, čemu Mistři říkají „láskyplné porozumění“ neboli moudrost, sloučení znalosti a lásky. Říkají tomu „jasný úsudek“.

 

Vlákna

 

Říkal jste, že primitivní, nevyvinuté národy mají pouze sutrátmu, nit života, a že průměrný člověk má jak sutrátmu, tak i nit vědomí. Můžete o tom říci více?

Výrazem „primitivní národy“ nemíním žádnou konkrétní rasu nebo barvu. Mám na mysli lidi, kteří jsou – pokud se vědomí týká – na atlantském stupni vývoje. Mají fyzické vědomí a velkou míru astrálního vědomí, ale minimální stupeň vědomí mentálního. Takových lidí na světě moc není, ale přece existují. Lze je nalézt ve velmi primitivních společnostech, jako například v Papui či amazonských pralesech. Primitivní nejsou proto, že nemají výdobytky moderní společnosti. Jsou primitivní, protože povaha jejich vědomí je primitivní. Vědomí mají zaměřeno téměř výhradně na fyzickou a astrální úroveň. Na druhé straně průměrní lidé – většina všech ostatních ve všech zemích bez výjimky – má nit vědomí ukotvenu v hlavě stejně jako nit života v srdci. Obě jsou na svém místě. Průměrný člověk nemá zatím žádnou nit tvořivosti. Vlákno kreativity si buduje člověk sám běžným postupem života.

 

Kde je v lidské bytosti ukotvena nit tvořivosti? Je to v adžná čakře? 

Ne, je ukotvena v hrdle; čakrou spojenou s vláknem tvořivosti je krční čakra. Časem zjistíte, že existuje technika nebo způsob, jak spojit dvousložkové centrum v hlavě (hlavové centrum spojuje adžná a korunní čakru), hrdelní a srdeční centrum. Tato tři centra tvoří trojúhelník, jehož prostřednictvím se uskutečňuje činnost rozvinutého učedníka. Buduje v prvé řadě spojení s duší, první píď antakarány v mentální oblasti, a to prostřednictvím vědomé vizualizace, vědomé mentální činnosti a používáním tvůrčí představivosti. Druhou část antakarány, napojení na monádu, jiskru boží, buduje ze světla duše sama – protože osoba je nyní duší prosycena.

V době čtvrtého zasvěcení je osoba duší zcela prosycena. Tři čtvrtiny jejího těla nyní tvoří světlo. Buňky vyzařují energii, která již není atomická, nýbrž subatomická. Člověk je řádně připraven k pátému zasvěcení, až když je celý proces doveden k dokonalosti. Duše jako oddělené entity, jež fungovala jako božský prostředník mezi monádou a člověkem v těle po tisíce inkarnací, již nadále není zapotřebí. Byla potřebná k tomu, aby snesla dolů kvality monády – duchovní vůli, lásku a moudrost neboli budhi a duchovní inteligenci, manas (doslovný překlad výrazu manas je mysl). Manasická úroveň je první úrovní, se kterou se duše spojuje, protože je nejblíže fyzické rovině. Budhi, aspekt lásky a moudrosti, je další úrovní. V čakře na vrcholu hlavy jsou tři skupiny okvětních lístků, jedna uvnitř druhé. Vnější lístky, jež jsou plátky znalostí, jsou prvními, které se otevřou. Dochází tak k uvolnění energie mysli (manas). Poté dojde k otevření plátků lásky a moudrosti, uvolnění energie budhi. Teprve jako poslední se otvírají vnitřní plátky vůle čili účelu, átma , které podněcují a řídí život učedníka.

 

Mohl byste vysvětlit, co míníte „vlákny“, která nás spojují s okolím? Jak dochází k jejich prodlužování?

Slovo nit neboli vlákno je opět jen symbolem pro popis neviditelného rozpětí energie do okolí. Nit je vlastně proudem energie a veškerá činnost je výsledkem „vytlačování“ energie, síly, na nějaké úrovni.

Energii popisujeme jako to, co přijímáme. Silou míníme energii, kterou převedl a rozšířil do světa ten, kdo ji předtím přijal. Čili vycházející energie je síla. Vlákna, o nichž mluvíme, jsou vlákny síly, která spojují jedince, jež vybudoval antakaránu, s vnějším světem. Všechna tato vlákna, spojená s centrálním trojitým vláknem antakarány, se rozpínají do všech stran. Každý, kdo dosáhl tohoto bodu, rozšiřuje svůj rozsah vědomí. To, o čem po celou dobu hovoříme, není budování mostu jako například Golden Gate či jiného; jde o symbol toho, co skutečně děláme, tzn. symbol propojování různých úrovní, jelikož mezi úrovněmi existuje mezera ve vědomí.

Cílem evoluce je vytvořit kontinuitu vědomí.

Je-li most řádně vybudován, pak taková kontinuita vědomí skutečně existuje, a to nejen mezi spánkem a bděním, ale i mezi jednotlivými životy. Mezera je přemostěna, takže člověk nakonec – poté, co vybudoval most mezi sebou a vyšším Já, duší, a prostřednictvím duše i most k monádě, božské podstatě – ví beze stínu pochyb, že je živoucím Bohem. Takové jsou důsledky vybudování mostu; most ale není to, oč zde běží, tím je vědomí.

 

Jsou nad hlavou ještě další čakry? Můžete o tom něco říci?

Čakry existují v éterické hmotě a tím pádem uvnitř aury. Popis čaker nad hlavou, jak to lze často nalézt v příručkách indické jógy, odkazuje na duchovní úrovně duše: manas, budhi a átma.

 

Tvořivost a služba

Co máte na mysli pod pojmem tvořivost?

Tvořivost je základním vyjádřením vůle a lásky božství. Jak víte, již od počátku vedou dolů dvě vlákna – sutrátma, nit života, jež vychází z monády a je ukotvena v srdci; a antakarána, nit vědomí, jež vychází z duše a je ukotvena v hlavě. Činností monády je život vtahován do bytí. To samo o sobě je tvořivým aktem, a když život přijde do kontaktu a sjednotí se se svým protějškem – hmotou, energií hmoty – vytvoří se vědomí; toto je první tvořivý čin. Život stojí za formou, ale hmota, jež vytváří formu, je – dokud se nespojí s životem – bez vyjádření. Spojí-li se duch a hmota, vznikne vědomí, jež nazýváme Kristovým principem. Kristův princip je tvořivý proces vzešlý ze vzájemného působení života a formy, jehož výsledkem je tvořivost; je to základní vlastnost Božství.

Je základním okultním axiomem, že „jak nahoře, tak i dole“; mikrokosmos přesně odráží makrokosmos, a jakmile muž či žena na fyzické rovině řídí proces myšlení, a tudíž energie v čakrách, začne se základní tvořivost duše odrážet na vnější rovině.

Tato tvořivost může mít mnoho podob – jednou z nich je služba. Tvořivost je službou; služba je tvořivostí. Obě jsou jedním a tímtéž, přirozeností duše. Nit života je ukotvena v srdci, nit vědomí v hlavě, a když tato dvě vlákna společně vytvoří spojení s duší, vznikne také nit tvořivosti. Až dostatečně zesílí a vyvine se do určitého stupně, bude ukotvena v hrdle.  Potom se hlava, srdce a hrdlo stanou centry příjmu energie z duše. To nevyhnutelně vede k stále větší a větší tvořivosti ze strany jedince. Může to nabrat jakoukoli formu. Maluje-li umělec obraz, nebo jiný člověk vytváří politicko-ekonomickou strukturu, vždy jde o tvořivost a také o službu. Nemůžete udělat tlustou čáru a říci toto je služba, ale ne tvořivost a toto je tvořivost, ale ne služba. Vše, co přichází z duše, je obojím: tvořivostí i službou, jelikož přirozeností duše je tvořit a sloužit.

 

Říkáte, že tvořivost je službou a služba tvořivostí. Prosím, vysvětlete, jak to souvisí.

Služba a tvořivost jsou jedním a tímtéž, protože pocházejí ze stejného zdroje – z duše. Přirozeností duše je sloužit a tvořit, protože povahou božství je tvořivost.

Nic nezůstává stejné. Když tedy nic není stále stejné, musí zde být jakýsi akt tvořivosti, který vytvoří změnu, jež uvede do pohybu energie, který přinese podnět pro nové a vyšší energie z vyššího zdroje – v případě naší planety ze slunce, v případě slunce z vyššího solárního systému a tak dále napříč celým kosmem. Každá entita, jež oduševňuje nosič, ať už jím je planeta nebo lidské tělo, přijímá energii shora, přenáší ji dolů k nižší entitě, která ji potom podobným způsobem přenáší dále. Takto existuje směrem dolů stálý proud vyšších energií, které vytvářejí podnět.

Podnět působí podobně, jako když natahujete hodiny. Napětí roste – nazýváme je duchovním napětím, protože se zabýváme duchovními energiemi – a to stále více napíná pružinu hodin, až se v určitou chvíli pohyb stane nevyhnutelným. V případě hodin se ručička pohne. V případě života jedince se podnítí tvořivost. Člověk začne tvořit. Energie duše vytvoří napětí v pružině vašeho života, což vás postaví na stezku tvořivosti. Čím blíže jste duši, tím větší je intenzita této tvořivosti a služby. V tomto jsou služba i tvořivost stejné; obojí je vyjádřením duše. Nemůže být jednoho bez druhého.

 

Nauka o službě je pro mne novým pojmem. Můžete o tom povědět něco více?

Služba je nezbytným a nevyhnutelným následkem kontaktu s duší – jakmile dosáhnete kontaktu s duší, zatoužíte sloužit. Nauka o službě je naukou o tom, jak poznat, kterak nejlépe, nejúčinněji a nejobjektivněji sloužit: co je – znáte-li své místo v evoluci a strukturu svých paprsků – nejlepší linií, cestou nejmenšího odporu (v některém životě to může být cesta největšího odporu, dobrovolně zvolená).

Mistři budou ve světě a budou své učedníky v této nauce školit. Lidé budou chodit do škol a univerzit – všechny výchovné programy světa se zcela změní. Současné vzdělávací programy nejenže jsou pouze základní, ony jsou přímo špatné; učí špatným vztahům; učí lidi, aby byli nacionalističtí, netolerantní k jiným národům. Jednou z prvních potřeb vzdělávání je učit děti vidět sebe samé jako součást celku, součást jedné velké lidské rasy složené z mnoha různých národů, barev, prostředí, náboženství, ale s tímtéž božstvím uvnitř a na stejné stezce zpět ke Zdroji.

 

Pomůže nám znalost struktury našich paprsků a bod ve vývoji poznat oblast, kde se nalézá pole naší působnosti ve službě?

Ano, ovšem; znáte-li strukturu svých paprsků, máte také vhled do toho, kterou cestou nejít. Budete vědět, že nemáte-li určité paprsky ve své výbavě, je nepravděpodobné, že byste mohli v tomto životě disponovat jejich kvalitami. Neznamená to, že jste je nemohli mít v předcházejících životech; duše střídá všech paprsky v průběhu svých inkarnačních epizod. Ale nevyhnutelně, jsou-li kvality paprsků již vbudovány, stávají se méně dominantními než jiné, dané právě pro současný život – to jsou ty, na kterých pracujeme.

Hlavní paprsky jsou ty paprsky, o kterých duše doufá, že budou v tomto určitém životě „prosvítat skrz“. To znamená, že ctnosti paprsků by měly prozařovat, stát se zjevnými a odrážet kvalitu paprsku duše, ať už je jakýkoli. Paprsek osobnosti je podmíněn paprskem fyzického těla, způsobem, jakým pracuje mozek a jeho astrální povahou; čím více astrálně zaměřeným člověk je, tím více to platí. Čím víc je polarizován mentálně, tím víc je osobnost podmíněna paprskem mentálního těla a čím víc duchovně polarizovaný člověk, tím víc je osobnost podmíněna nejen těmito třemi paprsky, ale také kvalitou duše.

Nakonec kvalita duše převládne nad vlastnostmi osobnosti, jež si uchová svůj osobnostní paprsek. Paprsek duše nevymaže projevy paprsku osobnosti, ale podmíní je.

Jste-li na třetím či prvním paprsku osobnosti, nebo jej máte ve své mentální výbavě, potom pro vás bude vhodná oblast politiky, ekonomiky či administrativy. Podobně je tomu i s paprskem sedmým. Jste-li na paprsku linie 2-4-6, mohl byste být velmi pravděpodobně užitečný v úplně jiných věcech; každý paprsek má svůj zvláštní typ služby a sloužit by měly všechny paprsky. Dalo by se říci, že existuje sedm různých způsobů, jak sloužit světu, i když se tyto způsoby samozřejmě vzájemně ovlivňují a překrývají.

Paprsky jsou velice důležité pro to, aby se dalo určit, kde a jak bychom měli sloužit. Tato skupina je spojena a přitahována výslovně prací na příchodu Krista a zviditelnění Hierarchie. Nezáleží na tom, jaké máte paprsky, vaším úkolem je toto: pracovat a dávat ve známost informace o opětovném příchodu a postupném objevování se Mistrů na hutně fyzické rovině. To je úkolem každého ve všech takovýchto skupinách po celém světě; není důležité, s jakými dalšími činnostmi jsou tito lidé spojeni či o co se zajímají, toto je jejich hlavní úkol, to je proč přišli do této inkarnace. Přišli právě v tuto dobu a tíhnou k tomuto poselství a těmto myšlenkám výslovně proto, že tak potřebují činit.

 

Váš seznam struktury paprsků zasvěcenců neobsahuje prakticky žádné duše na třetím paprsku, které by byly na vyšším bodě evoluce, než je třetí zasvěcení, což je prý pro tyto duše zasvěcení nejobtížnější. Jak postupuje pokrok duše na třetím paprsku po druhém zasvěcení (pokud vůbec nějak!). Potřebuje mnohem více životů, aby dosáhla zasvěcení třetího než ostatní paprsky?

Třetí paprsek řídí tvorbu formy. Problém člověka typu třetího paprsku spočívá v tom, že relativně nesnadno rozeznává důležitost života uvnitř formy. Třetí zasvěcení představuje jednotu s duší – se zdrojem uvnitř formy – a je proto mnohem větší překážkou pro člověka na třetím paprsku než pro všechny ostatní. Dosáhnout tohoto svěcení trvá duši na třetím paprsku obvykle více životů. Avšak jakmile dojde k vnitřnímu uvědomění si aspektu života jako aspektu nadřazeného, svrchovaného, postupuje obvykle člověk na třetím paprsku rychleji než ostatní.

 

Pan Creme často hovoří o „mentální polarizaci“. Co přesně to znamená?

Evoluce postupuje posunováním (vzhůru) ohniska vědomí jednotlivce nebo rasy.

První rasa, lemurská, měla za cíl zdokonalit vědomí na fyzické rovině. Toho celé lidstvo dosáhlo již dávno – dnes nikdo na fyzické rovině polarizován není. Cílem atlantského člověka bylo dovést k dokonalosti vědomí na rovině astrálně-emocionální. To se povedlo tak dokonale, že většina lidstva je dnes stále ještě polarizována na této – astrální – rovině.

Mentální polarizace začíná na půl cesty mezi prvním a druhým planetárním zasvěcením (říkám tomu někde mezi 1,5-1,6) a je završena duchovní polarizací, která začíná okolo 2,5-2,6. To se projeví jako blízký vzájemný vztah mezi duší a jejím odrazem, ženě či muži ve třech světech, fyzickém, astrálním a mentálním.

 

Promluvte, prosím, o otázce uvažování a zvažování mezi spolupracovníky.

Existují dva druhy uvažování, vnitřní a vnější. Všichni jsme dobří v tom vnitřním; každý z nás o sobě neustále uvažuje – při všem, co se stane, uvažujeme: jak mě to asi ovlivní, jak mě to postihne? Budu se cítit dobře nebo naopak? Naplní to mé touhy? Jak mohu to či ono získat, aniž by bylo zjevné, že mi o to jde? Jak být prvním? Jak se dostat do čela fronty? Když udělám to a to, unaví mě to, tak se tím nebudu obtěžovat. Rád bych pomohl téhle osobě, ale necítím se na to, tak si toho dnes nebudu všímat. Toto vše je vnitřní zvažování a děláme to všichni a neustále.

Problém lidstva tkví v tom, že vývoj postupuje vpřed prostřednictvím sebeobětování.  Lidé nenávidí slovo „obětavost“, a tak ji také nepraktikují, ale pokud se nebudeme obětovat, nebudeme se ani vyvíjet – tak je to jednoduché. Každý se chce vyvíjet, ale nikdo se při tom nechce obětovat. A co vlastně obětujeme? Obětujeme nižší pro vyšší: sobecký, osobnostní, princip touhy za vědomí, altruismus – smířlivost – duše. Obětavost a smířlivost jsou jedno a totéž. Odpouštíme-li, činíme tak prostřednictvím oběti. Je to postupné rozleptávání myšlenky, že jsme centrem vesmíru. Vnitřní přemýšlení, které probíhá neustále v každém z nás, vyplývá z představy, že jsme centrem vesmíru, že se vesmír točí kolem nás a že zde je opravdu pro nás, a tak si z něj musíme urvat, co cítíme, že chceme, musíme to mít, i když je to pouze dočasné. Toto je běžná zkušenost; říká se tomu sobectví, samolibost, péče o „number One“.

Vnější zvažování znamená, že se díváme na jiné lidi, vidíme, co chtějí a – dokonce i když to není právě to, co chceme my – bereme v úvahu jejich potřeby, práci, jejich čas i energii. My všichni vnucujeme své vlastní tužby energetickým soustavám jiných a nebereme v úvahu, vlastně nerespektujeme, čas a energii jiných lidí. To jsou dvě velké oblasti, ve kterých se lidé vnucují sobě navzájem.

 

Kde se odráží volní aspekt monády (monadický aspekt vůle) na nižší rovině?

Prostřednictvím šestého paprsku. Princip touhy je aspektem vůle ve svém nižším projevu. Prvním aspektem je aspekt života. Na vyšší rovině je to vůle, účel. Na nižší, ve svém negativním projevu, prostě touha; je to princip touhy života ve formě.

Je přirozeností formy žádat, toužit, mít přání; není to vůle, která touží. Vůle vyjadřuje účel. Ale princip touhy si přeje to, vyžaduje ono. Reaguje na lákadlo majetku. Právě vábnička vlastnictví udržuje lidi v nevědomosti, zotročené tím, co vlastní. Nemůže dojít k žádnému pokroku, dokud je tento princip principem vládnoucím.

Postupně, skrze život, jeho bolest a trápení, promění se princip touhy ve službu. To, co chce ten, jenž se vnímá jako oddělené já, se změní prostřednictvím vlivu duše, která je nesobecká. Duše zná pouze nesobeckou, neosobní službu. Tato kvalita postupně formuje jedince a osobu již nadále neovládá princip touhy. Ten se pomalu rozpadává a mění v úsilí – nejdříve v emoční snahu a potom postupně ve správnou meditaci, správnou službu prostřednictvím budování antakarány, spojování se s duší až ke konečnému sloučení s ní.

Meditace je počátkem. Vytvoří spojení, zahájí proces spojování osoby s duší. Skrze toto první spojení dojde postupně ke sjednocení, prosycení jedince duší. Usilování se změní v nezdolnou vůli, vůli znalou účelu, která poté vládne životu. Jakmile jsou již jednou plátky vůle otevřeny (tři vnitřní okvětní lístky, jež tvoří „srdce lotosu“) a „klenot“ odhalen, může být skrze duší prosyceného jedince projeven účel monády. Potom zde máme zcela vědomý, vůlí a účelem vedený život vyššího zasvěcence. Toto má lidstvo před sebou.

 

Jaká je souvislost mezi antakaránou a kontinuitou (nepřetržitostí) vědomí?

Kontinuita vědomí je závislá na vytvoření antakarány, skrze kterou může existovat. Bez antakarány není žádné kontinuity vědomí. Kontinuita vědomí je přítomná, jestliže neexistuje žádná mezera mezi stavem bdění, spánkem a opětovným bdělým stavem. Pokud osoba, myslící a vědomá entita, jde spát, její stav vědomí pokračuje a přinese si prožitky ze spánku zpět na fyzickou rovinu, pak se to dá nazvat kontinuitou vědomí.

Existuje ještě další, rozvinutější aspekt téhož, jímž je kontinuita vědomí mezi životem tímto a příštím; to když umíráte vědomě. I mimo tělo si budete stále vědomi toho, čím a kým jste, co jste udělali a jaký je váš účel. Inkarnujete se s plným vědomím toho, že jste žili předtím i toho, co jste dělali. Kontinuita vědomí v tomto smyslu je mnohem vzácnější než ta mezi bdělým stavem a stavem spánku. Časem – prostřednictvím budování antakarány – se i tato vytvoří; potom již nedochází k žádnému plýtvání časem.

Člověk maří čas, protože mu chybí znalosti, což vyplývá z diskontinuity vědomí. Jsme si trochu vědomi a později zapomeneme. Jdeme spát nebo zemřeme a ztrácíme čas připomínáním si toho, čeho jsme si již dříve byli vědomi, předtím, než jsme šli spát nebo v předešlém životě. Není-li kontinuity vědomí, dochází k velkému plýtvání časem a energií. Ale je zřejmé, že pokud takovéto nepřerušené vědomí existuje, cesta může být rychlejší, velice rychlá a přímá. Pokud je osoba naprosto ukázněná, může dojít k velkému pokroku ve velmi krátkém čase.

 

Jaký si myslíte, že je účel za stvořením?

V celém kosmu existuje pouze jediný účel, který můžeme znát – služba kosmu kosmem. Je-li pravdou, že jsme Bohem, neexistuje nic takového jako Bůh mimo nás a my zde. Bůh je stavem bytí, stavem vědomí. Když máte tento stav vědomí, víte, že jste Bohem. Když takový stav vědomí nemáte, můžou vám říkat, že jste Bohem, ale vy to stejně neprožíváte. Když to prožijete, když to víte, můžete to uplatňovat.

Prvním a nejlepším způsobem, jakým můžete vyjádřit tuto zkušenost, je skrze službu.  Proto tady je planeta Země, sluneční soustava, vesmír. Jen pomyslete na rozměr Mléčné dráhy, naší vlastní galaxie, s miliardami slunečních soustav, jeden malý kout vesmíru. Vezměte náš sluneční systém s různými planetami – některými více, jinými méně vyvinutými. A naši Zemi, s myriádami tvorů a individuí. To vše je projeveným tělem entity, Bytí s vědomím. Všechno jsou to vnější formy velké entity, která provádí experimenty. Země, Jupiter, Venuše, Mars a tak dále… to všechno jsou experimenty Logu poháněné k tvořivému projevu touhou sloužit.

Tato entita není oddělena od vás nebo ode mne. Je aspektem celku – vyspělejší, pokročilejší částí celku než vy či já, ale i my jsme částí této formy. Jestliže existuje Bůh, jenž stvořil všechny věci, pak nic jiného ani být nemůže. Může být jen Bůh. Na zpáteční cestě, při budování antakarány, dochází k tomuto uvědomění.

 

Hovořil jste o vzdělávání Nového věku založeném na nauce o antakaráně. Jakým způsobem bychom mohli podpořit děti už dnes?

Není žádný způsob, jakým byste mohli uvést dnešní děti do budování antakarány. Prostě je jen milujte a nechte je být. Přijde čas, kdy bude znám jejich bod vývoje a struktura paprsků. Mluvím-li o dětech, nemám na mysli velmi malé děti. Poukazuji na děti a mladé dospělé mezi 15 až 28 lety. Budování antakarány je vědomým, mentálním procesem. Znamená to, že děti už musí mít určitý věk, než s tím vůbec mohou začít. Věk patnácti let je tím nejnižším, ve kterém mohou začít vědomě používat mentální výbavu do té míry, aby budovali antakaránu. (Existují výjimky, pokud jde o pokročilejší duše).

Proces tvorby nového vzdělávacího pojetí, budování antakarány, započnou zasvěcenci. Dojde k tomu zřejmě až za nějaký čas.

 

 

Jak se mladí lidé dozvědí svůj bod vývoje a strukturu paprsků a kdo je bude učit nauce o antakaráně?

Mistři budou ve světě a vyškolí své učedníky ve zjišťování struktury paprsků. Lidé budou mít děti záměrně, aby takto poskytli těla přicházejícím duším. Znalosti struktury paprsků, bodu vývoje i budování antakarány se lidé budou učit vědeckým způsobem.

 

Proč se tolik zaměřujete na technický aspekt a pojetí budování antakarány podle Mistra DK, když se zdá být mnohem snazší porozumět Maitréjově pojetí seberealizace?

Polovina z vás, myslím si, přijde domů a řekne si: „Bylo to svým způsobem zajímavé, ale zase tak moc nám toho o antakaráně neřekl. Neřekl, jak to dělat. Nešel do technických detailů. A to my právě potřebujeme. Techniku. Dejte nám techniku a my to budeme dělat. Proč nám říká ty abstraktní, netechnické věci, ty neurčité koncepty a tak dále.“

Druhá půlka řekne: „Proč se tolik zaměřoval na technickou stránku té nauky? Nejsem technický typ. Maitréja to podává mnohem jednodušeji; jako stezku seberealizace.“

Jsem si jist, že existují oba tyto postoje a pokud ano a v tomto poměru, musím je brát v úvahu. Snažím se je přemostit a říci, že oba jsou oprávněné. Je mnoho různých cest. Všechny je můžete nazývat budováním antakarány. Snažím se je propojit a ukázat vzájemnou zaměnitelnost jazyka. Každé z těchto pojetí je vyjádřeno jazykem, který mylně pokládáme za věc. To není antakarána.

Antakarána je vědomí toho, co je a co být může. Týká se to celého života. Vytváření antakarány je způsob, jakým budujeme most zpět, abychom se stali tím, kým jsme, ale při plném vědomí.

O skupinovém zasvěcení

Dosáhnout skupinového zasvěcení je neuvěřitelně těžké a zatím k tomu ještě nikdy nedošlo. Teprve nyní v této mimořádné době je zde tato možnost, protože teprve teď se sešly dohromady tyto důležité faktory:

–          Existuje skupina učedníků více méně stejného evolučního stupně dosažení

–          Je zde velká idea, řídící téma, které váže skupinu dohromady, sjednocující účel, držící všechny členy pohromadě navzdory všem osobnostním rozdílům. Tímto tématem je opětovný příchod Krista a Mistrů moudrosti. Tato idea dokáže udržet skupinu různorodých, vysoce individualistických učedníků roztroušených ve světě, u společné práce.

Většina lidí vtažených do této práce by se za normálních okolností nikdy nepotkala. Měli by jen velmi málo společného.

 

Skupiny učedníků budou pracovat jednotným způsobem na vnější rovině a zároveň sloučeni, sjednoceni, budou spolupracovat s ašrámem, jehož jsou součástí a v jehož středu stojí Mistr.

 

Budu hovořit spíše o požadavcích na dosažení vnějšího sloučení než o skupinovém zasvěcování samotném.

 

Při čtvrtém svěcení už duše – jako božského prostředníka mezi monádou a jejím odrazem na fyzické rovině – není zapotřebí. Velice zvláštním způsobem podle „jak nahoře, tak i dole“ procházejí podobným procesem ti, kteří směřují k zasvěcení jako skupina. Dosahuje se toho především zvyšujícím se napětím. Práce na vnější rovině naprosto zaměřená na daný účel vytvoří vnější napětí. Toto napětí postupně vytvoří duchovní odpoutanost, která vyvolá stabilizovaný rytmus. Rytmus vytvoří evokativní požadavek na duši a dále za duši na vnitřní ašrám skupiny.

Onomu evokativnímu požadavku se říká „slovo“. Je to zvuk, tón, kterým skupina postupně skrytě zvučí. Každý jednotlivec zní určitým tónem, který mohou ti, kteří na to jsou citliví, slyšet nebo vidět (jako světlo). Když je tento tón dostatečně silný, stabilizovaný a intenzivní, když má takovou sílu, že může vyvolat volní aspekt monády (vůli), vstupuje tato do děje.

 

Při čtvrtém svěcení je kauzální tělo zničeno a je ustaven přímý vztah mezi monádou a jedincem v inkarnaci. Nižší se přemění ve vyšší. Vyšší energie je vyvolána a „zabydluje se“ na nižší rovině. Člověk se zříká nižšího pro vyšší.

Podle zákona korespondence dochází k témuž při zasvěcení skupinovém. Zvučí-li tón skupiny dostatečně silně, aby invokoval život uvnitř monády, dojde k rozbití skupinové duše, není již potřebná a aspekt života pracuje přímo prostřednictvím skupiny na fyzické rovině. Tento proces přemisťování (přenosu) je novým přístupem Hierarchie, který je platný až od nynějška. Je zásadním pro založení skupinové formace vnitřního ašrámu na vnější rovině.

 

Pro skupinové zasvěcení existují čtyři pravidla neboli naprosto základní požadavky. Dokud se tato čtyři pravidla nestanou ve skupině normou, k zasvěcení dojít nemůže. Zdají se být obtížnými a opravdu obtížná jsou. Trvá dlouho, než jich je dosaženo a není to snadná věc.

 

1.     Nesentimentální vztahy ve skupině

 

Prvním požadavkem je dosáhnout ve skupině nesentimentálních vztahů. Samozřejmě se o tom snáze mluví než uskutečňuje, ale je to naprosto zásadní věc. Ve skupině se nepochybně vyskytují lidé, které máme tendenci mít rádi a jiní, kteří nám milí nejsou. Je tomu tak proto, že máme různou strukturu paprsků, různé předsudky ohledně vzhledu lidí, přízvuku či jejich zvyků, takže je pak máme rádi či neradi. Děláme to všichni. Takový druh vztahů ve skupině musí být naprosto vymýcen dříve, než může dojít ke skutečné fúzi (sloučení) skupiny.

Doporučuji, abychom se ve skupině všichni měli rádi. Stále tam ovšem budou lidé, o kterých zjistíme, že bychom s nimi neradi pracovali. Musíme pochopit, že opravdová skupinová práce je založena na božské nestrannosti. Nesmíme mít příliš rádi ani příliš neradi. Věc, která je pro správné vztahy ve skupině nejdůležitější, je právě božská nestrannost, duchovní indiferentnost neboli odpoutanost. Tato duchovní odpoutanost musí samozřejmě být založena na jisté počáteční hluboké, nevyslovené, nekolísající a stálé lásce. Láska musí držet skupinu pohromadě. Hluboká, základní a zásadní láska mezi jednotlivými členy umožňuje skupině, aby pracovala společně, unisono, jako odraz vztahů v ašrámu na vnitřní rovině, protože duše již onu božskou nestrannost má.

 

2.     Desktruktivní síly

 

Druhým požadavkem je, že se skupiny musí naučit pracovat se silami destrukce konstruktivním způsobem. Při okultní práci musí dojít ke zničení všech tužeb osobnosti, ať už po individuálním dosažení, osobním postavení, moci či uznání. K uskutečnění této žádoucí, avšak bolestné práce musí být evokovány destruktivní síly, a to samozřejmě nějakou dobu trvá. Ke skupinové iniciaci nedojde přes noc.

Toto zabití individuální touhy se musí stát první destrukční činností učedníka.

Druhou musí být zničení vazeb, jež spojují osobnosti. Vztahy musí být založeny na činnosti duše a společné službě lidstvu.

Třetí věcí, která musí být zničena, jsou veškeré touhy po uznání. Je to těžké. Mnoho lidí ze skupin, se kterými po celém světě pracuji, má ve větší či menší míře touhu po uznání nějakého druhu. Někteří touží, aby svět dříve či později – možná až po Dni deklarace – uznal, jakou opravdovou a dobrou službu skupina odváděla. To musí být zcela vymýceno.

Často je zde také touha po uznání ostatními členy skupiny. Každý chce, aby mu někdo jiný poklepal po rameni, a mnozí to chtějí i po mně. Ale já nechci nikomu klepat na rameno, to člověka dostává do špatných vztahů s lidmi. Přeci každý, kdo se účastní práce, to dělá pod vedením své duše. Dělají to pro záměr své duše, ne pro mne. No nebylo by to ohromné, kdyby určitým skupinám byly přiznány veškeré zásluhy za přípravu cesty Kristovi? Jestliže jsme vykonali všechnu tu práci, pak víme, že jsme ji vykonali. Uvidíte, že po Dni deklarace budou jiné skupiny, které neudělaly nic, sklízet zásluhy za naši práci. Musíte být schopni to snést, protože k tomu pravděpodobně dojde. Musíte k této práci přistupovat naprosto nezaujatě a neusilovat o žádné uznání, ani od Mistra, ani ode mne, ani od sebe navzájem, ani od světa.

To je naprosto zásadní požadavek.

 

Nejsme osobnostmi, jsme dušemi. Je zřejmé, že Mistrům se za jejich práci nedostává žádného uznání. Oni dělají všechnu tu práci – přinejmenším vše uvádějí do pohybu. Inspirují učedníky, tvoří plán, podněcují skupiny a jednotlivce k provedení práce.

 

Je-li vyvolána skupinová vůle, toto vše přichází samo sebou. Dojde k tomu pouze tehdy, když skupina pracuje inteligentně a projevuje přiměřeně lásku. Víme, že vůle je vždy až třetím aspektem, který je vyvolán. Nejdříve je to aspekt inteligence, který řídí život až k prvnímu zasvěcení. Pak vchází do hry druhý aspekt triády, láska. Ta nakonec umožní objevení se nejvyššího aspektu, átmanu neboli duchovní vůle.

 

3.     Minihierarchie

 

Třetím naprosto nezbytným požadavkem je dosažení schopnosti pracovat jako miniaturní hierarchie a být jako skupina příkladem jednoty v různosti.

Již dříve jsem řekl, že jedním z požadavků pro možnost skupinového zasvěcení by měla být skupina učedníků na zhruba stejném stupni evoluce. Toto je obecný požadavek. Ve skutečných podmínkách se však skupina skládá z lidí na různých stupních. Většina bude mít za sebou první svěcení. Může tam být několik takových, kteří mají svěcení druhé, možná i třetí. Ale k tomu, aby mohlo dojít ke skupinovému svěcení, je nezbytně třeba přítomnosti zasvěcence čtvrtého stupně, i když nemusí být přímo ve skupině.

Mluvíme o skupinovém zasvěcení, ale ne všichni učedníci ve skupině se připravují na totéž zasvěcení. Někteří se mohou připravovat na první, další na druhé, několik na třetí nebo dokonce i na čtvrté.

 

Aby byla práce na vnější rovině úspěšná, vyžaduje rozmanitost vlastností a předpokladů. Vyžaduje zasvěcence (jednoho či více), který je v úzkém spojení s Mistrem. To znamená zasvěcence určitého postavení, který vnáší do skupiny inspiraci a účel. Je třeba několika již starších učedníků, kteří jsou schopni přijmout inspiraci, usměrnit ji a spojit ji s vnějším světem. Potřeba je i nepříliš pokročilých lidí, kteří mohou zajistit úzké spojení s běžnými lidmi.

Čím větší je různorodost, tím bohatší a účinnější je práce skupiny. Právě tak čím více paprsků obsahuje skupina, tím bohatší a účinnější bude její práce.

 

Učedníci jsou většinou velice individualističtí. Nemůžete se stát učedníkem, aniž byste byli individualisté. Zkušenost šestého paprsku posledních dvou tisíc let připravila skupiny učedníků ke skupinovému zasvěcení. A právě ona individualizační vlastnost šestého paprsku umožní učedníkům, aby se jí vzdali. Nemůžete se vzdát něčeho, co dosud nemáte. Mohutnost a schopnosti individua zakládají možnost jít za individuální a dosáhnout skupinového vědomí.

Skupina musí akceptovat, že v ní jsou pokročilejší jedinci a také ti, kteří jsou poněkud méně vyspělí, ale že všichni míří ke stejnému cíli – tj. k zasvěcení, ať už jakéhokoli stupně. Vyžaduje to vědomé uznání těchto rozdílů a jejich přijmutí, a to bez žárlivosti či osobnostních reakcí. Pro jednotné a řádné fungování skupiny je toto absolutně nezbytné.

 

4.     Okultní mlčení

 

O čtvrtém zásadním požadavku ohledně skupinového zasvěcení není lehké mluvit a pravděpodobně ani mu porozumět. Zní: kultivace schopnosti okultního mlčení.

Okultní mlčení nemá co dělat s vyhýbáním se mluvení. Okultní mlčení znamená vědět, kdy mluvit, o jaké oblasti mluvit či nemluvit. Vědět, co kdy říct a co kdy neříct.

Zahrnuje to také zdržení se určitých myšlenkových linií, například snění. Snění – které hodně lidí zaměňuje za meditaci – je špatné používání myšlení. Mistr DK tomu říká „nezdravé používání tvůrčí představivosti“. Pokud používáte tvůrčí představivost správným způsobem, vytvoříte myšlenky, obrazy, politické struktury, prostě cokoli, co je ve vaší tvůrčí linii. Ale používáte-li tyto síly nesprávně, nezdravým způsobem, vytvoříte si iluze (glamours), které nejsou nutné a zbytečně odvedou vaši pozornost od reality.

To, co je třeba kultivovat, není ticho v mluvení, nýbrž ticho v myšlení, a to je něco naprosto jiného. Namísto toho, abyste přemýšleli marnotratným, neužitečným způsobem ve formě snění, anebo mluvili o myšlenkách, skupinové práci, o čemkoli, na nesprávném místě, za nevhodných okolností, budete myšlení ovládat. K určitým liniím myšlení prostě odmítejte přistoupit, zamezte si tam vstup. Nedovolte určitým myšlenkám, aby vám přicházely na mysl. Uděláte to tak, že je nebudete sledovat. Nepotlačujte je, ale odvracejte od nich svou pozornost, protože energie následuje myšlenku. Odvrátíte-li svou pozornost od takovýchto myšlenkových linií, uvědomíte-li si, že jsou neužitečné a neslučitelné s vašimi cíli, ony prostě zaniknou nedostatkem přívodu energie.

 

Pokud jde o každodenní práci, nakupování, starosti o děti atd., tam můžete mluvit tak otevřeně a volně, jak jen chcete. I pokud jde o práci ve skupině, i zde můžete hovořit, o čem jen chcete. Ale pokud jde o práci v ašrámu, pokud vám vstoupí do mysli myšlenka tohoto typu a vy byste o ní chtěli začít mluvit, potom byste se měli zarazit.

Toto je okultní mlčení. Znamená držet různé druhy myšlenek v samostatných odděleních, do kterých můžete dle své vůle vstupovat a taktéž z nich vystupovat.

 

Maitréjovo zapojení

 

Maitréja věří, že skupinové zasvěcení je nejen možné, ale i pravděpodobné, věří, že tato skupina se sloučí zevně i vnitřně, rozšíří se její vědomí, což způsobí skupinové zasvěcení. Toto je jedním z důvodů, proč mě Maitréja prostupuje a prostřednictvím mne celou skupinu, kterou jsem vytvořil, anebo skupiny, jež se jako odezva na mé informace vytvořily samy po celém světě.

Jak už jsem říkal, jedním z požadavků pro uskutečnění skupinového zasvěcení je přítomnost zasvěcence čtvrtého stupně v jedné ze skupin. A jedním z faktorů – když skupina na vnější rovině již vyvinula dostatečně silné vibrace – je, že různí zasvěcenci čtvrtého stupně ve vnitřním ašrámu reagují na tuto invokaci a posílají svou energii, aby podnítili skupinu k práci ve správné linii.

V našem případě tuto práci dělal – ač sám již dlouho Mistrem – můj Mistr, a to kvůli těsnému spojení mezi mnou a jím. Jeho práci nyní převzal Maitréja, přitom je to práce pro zasvěcence pouze čtvrtého stupně. V jistém smyslu je tato skupina skupinou Maitréjovou. On si ji „přivlastnil“. Klade si za cíl rychlý vývoj skupiny, skrze kterou může pracovat. Zvolil si tuto skupinu, aby byla jakýmsi předvojem tohoto procesu. Chce, aby tato skupina dosáhla rychle zasvěcení a stala se tak v budoucnu modelem pro další skupiny učedníků a aby takto urychlila jejich vývoj. Zrychlení evolučního procesu každého jednotlivce umožní zrychlení všem. Když se to bude týkat stovek lidí, nesmírně to urychlí celý proces.

Struktura lidské bytosti dle A. A. Baileyové

 

 

Zdroj: http://ekoland.klub.sweb.cz