Zasvěcení – kniha, která mnohým otevřela oči

Milí přátelé,

zjistila jsem, že v mých Pramenech ke studiu chybí kniha, kterou jsem kdysi četla jedním dechem a potom jsem se k ní opakovaně vracela. Mám na mysli Zasvěcení od Elisabeth Haich. Autorka v ní mistrovsky mísí vyprávění ze svého současného života, od dětství až do dospělosti, se vzpomínkami na život, který strávila jako faraonova dcera. Jako bychom v chrámových síních seděli s ní, nasloucháme učení velekněze Ptahhotepa, který ji na tuto cestu k nejvyšší moudrosti připravuje a vede k hluboké pravdě o smyslu života a důsledcích našich činů. V knize najdete mimo jiné výběr z  jeho učení; velekněz  Ptahhotep vysvětluje okultní zákony vesmíru, lidské duše a osudu. Bohatství myšlenek, zážitků a zkušeností, které zahrnují celou oblast mystiky a názorně vysvětlují zákony karmy a znovuzrození.
Kniha, ve které se prolíná biografie, román a mystické učení, podává napínavý obraz záhad zasvěcení, jehož hluboká pravda vždy dráždila lidskou fantazii. Je to zároveň nejobsažnější reinkarnační zpráva, která umožňuje získat hluboký vhled do působení karmy z života do života.

Ukázka z knihy:

Kdysi žila na zemi rasa, která se velice lišila od lidských ras žijících na Zemi v dnešní době. Projevovala plně zákon ducha a ne zákon hmoty jako dnešní lidské rasy.  Byla vědomá na božské úrovni a projevovala Boha zde na Zemi, aniž přimísila vlastnosti těla – sobectví. Tato rasa si ve své božské čistotě skutečně zasluhovala jméno Synové Boží.

Celý život byl založen na duchovnosti, lásce a nesobeckosti. Tělesné žádosti, pudy a vášně ducha nezastiňovaly. Příslušníci této vysokostojící rasy znali všechna tajemství přírody a jelikož znali i své vlastní síly a drželi je pod nadvládou ducha, měli též schopnost ovládat a řídit přírodu svými mocnými silami. Nemuseli si vydělávat svůj chléb těžkou tělesnou prací, neboť místo aby prosycovali Zemi svým potem, nechali pracovat přírodní síly.

Znali všechny přírodní zákony, tajemství hmoty, sílu mysli a také tajemství své vlastní bytosti. Znali také tajemství, jak se síla mění ve hmotu a obráceně, jak ze hmoty se stává síla. Sestavili zařízení a nástroje, jejichž pomocí mohli nahromadit, dát do pohybu a využívat nejen všechny síly přírody, ale také své vlastní duchovní síly. Žili v míru a šťastně na velké části Země jako vládnoucí rasa.

Avšak již tenkrát žili na Zemi i jiný živí tvorové, podobní Synům Božím, ale s mnohem hmotnějším tělem a na mnohem nižším stupni vývoje. Jejich vědomí bylo zcela ztotožněno s tělem a na mnohem nižším stupni vývoje. Žili v pralesích, bojovali mezi sebou, s přírodou, se zvířaty. Tito tvorové byli předchůdci současného člověka. Rasa synů člověka, kterou vidíš v naší zemi, vznikla křížením těchto dvou ras.

Jak jsem ti říkal již dříve, působí ve vesmíru zákon neustálého pohybu a změny. Země se nyní nachází v údobí, kdy probíhá proces materializace. To znamená, že božsky-tvůrčí síla vniká stále hlouběji do hmoty a moc na Zemi přechází do rukou stále hmotnějších ras, které stály dříve pod vedením výše stojících duchovních ras. Výše stojící duchovní rasa postupně vymírá. Stahuje se z hmoty na duchovní rovinu a ponechá lidstvo nějakou dobu – měřeno pozemským časem mnoho, mnoho tisíciletí, o samotě, aby mohlo stoupat vzhůru; bez viditelného vedení svou vlastní silou.

Tak se muselo stát, že živočišně-hmotná rasa – jeskynních lidí – se podle božích zákonů neustále rozmnožuje, nabývá moci, až jednou přijde čas, kdy převezme vládu na Zemi. Vyšší rasa však musela, než opustila Zemi, naočkovat níže stojící rase své duchovní síly, aby – podle zákona dědictví – byl po dlouhém, velmi dlouhém vývojovém procesu opět umožněn vzestup z hmoty. Tak na sebe vzali mnozí Synové Boží rasy velkou oběť, že zplodili děti s dcerami primitivních lidí. Tímto prvním křížením vznikli noví jednotlivci a později postupně nové lidské rasy.

Božská síla Synů Božích a mohutná tělesná síla dcer lidí vytvořily nejrůznější potomky. Jednak tělesné, jednak duchovní obry. Jsou tu tedy tělesní obři, kteří z matčiny strany zdědili primitivní nevyvinutý mozek. U nich působí tvůrčí síla jejich otců na hmotné úrovni a dostávají mohutná těla. Svými obrovskými tělesnými silami se zmocňují slabších a zvířeckými žádostmi  své přirozenosti se stávají obávanými tyrany.

Jsou tu však i duchovní obři, kteří neprojevují zděděnou tvůrčí sílu v těle, ale ve vyšších mozkových centrech. Ti mají za úkol, aby nižší, živočišnou a s tělem ztotožněnou lidskou rasu, jakož i mezirasu vzniklou křížením, ještě nějakou dobu vedli, uvedli ji do moudrosti, věd a umění, tedy do vyšší kultury, poučovali ji a byli jí dobrým příkladem  božsky-universální lásky, nesobeckosti a duchovní velikosti.

Tak jsou dnes země, kde panuje touha po moci a tyranie, a jiné, kde prozatím ještě panuje moudrost a láska. To vše postupně mizí a lidstvo bude znát velké zasvěcence a jejich tajné vědy pouze z historických záznamů, tradic a legend. Pomocí zákonů dědičnosti je tu však i v nejtemnějším období Země možnost, aby se Syn Boží  narodil v lidském těle, aby ukázal lidstvu cestu z temnoty a utrpení.

Světadíl, který byl zemí a domovem Synů Božích, byl zcela zničen. Potomků božské rasy postupně stále ubývalo, opustily své hmotné obaly a už se nevtělovali.

Nakonec zůstali v různých světadílech už jen někteří, aby předali vládu lidem, kteří se stávali stále mocnějšími. Smíšením obou ras však vznikali také jednotlivci, kteří zdědili magické vědění svých otců a živočišně-tělesný sobecký postoj svých matek.  Ti se  vplížili do chrámu a pro své duchovní schopnosti získali zasvěcení. Snížili však své vědění na černou magii a používali vlastních sil i sil přírodních, které ovládali pomocí přístrojů a zařízení chrámu, sobeckým způsobem.

Synové Boží, kteří tenkrát ještzě pobývali v tomto světadílu, předvídali, co se musí stát. Věděli, že tyto síly nemilosrdně zničí ty, kdož jich používají obráceně, nikoliv božsky nesobecky, ale ďábelsky, sobecky. Věděli, že černí mágové se ženou do sebezáhuby a že jejich chtivá slepota musí přivést všeobecné zničení.

Tu vystavěli Synové Boží poslední své rasy, obrovské lodě, na všech stranách uzavřené a izolované i proti všem silám, které pronikají hmotou a rozpouštějí ji. Pak potají donesli lodě na některé ze svých přístrojů, odvedli tam i své rodiny, svá domácí zvířata, uzavřeli všechny otvory a opustili světadíl, který měl být zničen. Jedni jeli na sever, jedni na východ, někteří na jih a někteří se dostali sem na západ.

Černí mágové brzy ztratili vládu nad svými přístroji. Bývali by byli povoláni k tomu, aby nahromadili v těchto přístrojích  nejvyšší vesmírně-božské síly, protože  jediným zdrojem této síly na Zemi je člověk sám. Čím se však tito lidé stali sobečtějšími, tím více se také změnil proud síly, kterým přístroje nabíjeli, aby jich mohli i nadále používat. A jednoho dne , když byli Synové boží na svých izolovaných lodích již dostatečně vzdáleni, došlo k neštěstí. Jeden černý mág vedl neúmyslně sílu, která rozkládá hmotu – to znamená mění ji na na jinou formu energie – do svého vlastního těla. Je-li však tento proces jednou uveden do chodu, působí hmota, převedná v energii, jako ničivá síla dál a dál, až je vše dematerializováno. Byl tak zničen celý světadíl. Nakonec, tímto procesem nově vytvořené energie se vyčerpaly a zastavily rozkladné síly. Celý dematerializovaný světadíl se proměnil v energii radiace, která zprvu stoupala až k horní hranici zemské atmosféry, a pak se odtud vrátila, proměněná na prvotní formu veškeré hmoty. Po dalších procesech přeměny pak celá tato obrovská hmota spadla zpět na Zem jako nekonečný déšť vody, bahna a písku.

Nad místem mohutné pukliny v těle Země se zavřely vody oceánů. Světadíly druhé polokoule se tímto nepředstavitelným otřesem rozdělily a vzdalovaly se od sebe stále víc, aby se znovu vytvořila rovnováha Země, až se usadila víceméně na dnešním místě.

 Synové boží byli na svých lodích vybaveni zvláštními zařízeními, která udržela loď vždy v rovnováze. Přežili tak přírodní katastrofu a nakonec přistáli. Všude v různých světadílech, kde se usadili, začala nová kultura.

Svým věděním, svou moudrostí a láskou získali srdce domorodců. Stali se vládci. Byli uctívání jako polobozi. Nejdříve vystavěli pro tajné přístroje vhodné stavby, aby je zcela izolovali od zevního světa, aby zaclonili všepronikající energii, která byla v nich nahromaděna. Tyto stavby nazýváme pyramidy, v nejrůznějších světadílech všude tam, kam uprchli Synové boží se svými zachráněnými přístroji. Tam, kde se Synové boží vylodili, vytvořili vysokou kulturu. Všude, kde dosud vládnou, vedou lidi k nesobecké lásce a obětují se pro jejich dobro – obětují se tím, že ještě nějakou dobu prodlévají na Zemi, aby je učili a rozmnožili duchovní síly. Dříve býval vládce farao současně veleknězem. Byl však v jedné osobě pozemským i duševním vůdcem národa.

 

2. ukázka z knihy:

Tak potmě se mi vybavil obraz z dětství: sedím u rodinného stolu a spojuji lžící mastná kola na polévce. Ano! Jako tenkrát, když jsem ze dvou ok udělala jedno, jsem chtěla udělat z našich dvou duší, z našich dvou bytostí jednu. Chtěla jsem z našich dvou „já“ udělat jedno. Chtěla jsem naše dvě „já“ stavit v jediné „Já“. Ale to není možné. V lásce má každá z milujících osob v sobě touhu sjednotit se s druhým. Chtějí to však zažít tělesně a zoufale se k sobě tlačí navzájem.

Každý může pozorovat, že když se dva milující objímají, přitlačují se jejich těla k sobě v oblasti srdce, chtějí tedy spojit svá srdce, být spojeni ve svých srdcích. Ale nejde to! Proč? Jejich těla stoji mezi nimi. Odpor těla zabraňuje spojení! Podle toho brání milujícím právě odpor těla v dokonalém spojení. Jak zvláštní – myslela jsem – že se chci se svým milovaným stát jedno pomocí těla, ale právě tělo samo tomu brání. Je možné, že si mé tělo přeje jednotu? Může si tělo přát něco, co je podle jeho přiro~nosti nemožné, čemu právě samo tělo brání? Kdo a co si tedy přeje dokonalé spojení? Nemůže to být nic jiného než moje „Já“, které je bez těla.

A proč chci tuto jednotu? Proč chci něco, co není možné? Protože vím, že mne může uspokojit jedině dokonalé sjednocení, úplné ztotožnění, že pouze v tomto stavu dosáhnu skutečné, dokonalé blaženosti! Po této blaženosti toužím od chvíle, co žiji. Proč však hledám něco, co není možné? Protože vím, protože mám v sobě jistotu, že to je přece jen možné, že přece jen nějak existuje, jen nevím, jak. Co mi v tom brání dosáhnout jí? Tělo! Tělo stojí mezi námi! – Tato možnost tedy existuje, ale pouze ve stavu bez těla! Toužím zpět do této ztracené jednoty. Už jsem v ní byla, někde, někdy, jen jsem z ní vypadla. Bylo by možné, že jsem kdysi žila v nehmotném stavu a tim, že jsem se narodila do tohoto těla, jsem vypadla z této duchovní harmonie? Je možné, že jsem kdysi žila v jakémsi světě, naprosté jednoty, světě bez hmotných prvků, kde jsem žila ve stavu bez těla?

Když jsem ve svých logických úsudcích dospěla tak daleko, velmi jsem se vylekala: ve stavu bez těla? Ve světě, kde není tělo? Tedy v ,jiném světě“? Na „onom světě“? Bylo by možné, že „onen svět“ skutečně existuje? Onen svět, ve který jsem nikdy nevěřila a který jsem považovala pouze za nutný vynález náboženství, aby nutila svým slibovaným „nebem“ nebo svým „peklem“ primitivní lidi k morálnímu způsobu života? Žije tedy v tomto pozemském světě pouze mé tělo? A moje „Já“, které zná a chce znovu nastolit tuto jednotu v těle nemožnou, patří do „onoho světa“? Pocházíme tedy my, lidé, všichni z jiného světa, kde je jednota skutečností a vypadli jsme z tohoto světa … a spadli do hmoty, do těla, do pozemského světa?

Avšak touhu po někdejší jednotě nosíme ve svém „já“, ve své duši, která nepatří sem, ale pochází z onoho jiného světa. A stále znovu propadáme obrovskému omylu, že chceme dosáhnout a zažít toto štěstí, tuto jednotu, v těle a pomocí těla v sexualitě. A je to právě tělo, co nám v tom brání.

Ó, nyní chápu, co znamená „pád z ráje“.

Vytoužené štěstí je tedy možné pouze na onom světě – v ráji. Jelikož tuto blaženost nemohu stáhnout, vnůtit do hmotného světa, chci poznat onen svět, který je domovem blaženosti! Ale jak? Prázdná slova mne neuspokojují – chci skutečnost! Chci vědět konkrétní fakta!

Tato noc se stala bodem obratu v mém životě. Pochopila jsem, že sexualita je největším podvodem. Příroda nám slibuje něco nádherného, něco velkolepého, slibuje nám nejvyšší štěstí, naplnění samo, ale sama nám bere sílu k tomu a v okamžiku, kdy se ocitneme na pokraji naplnění, padáme náhle ještě hlouběji, než jsme byli předtím. Ztrácíme mnoho síly a člověk se pak cítí jako žebrák. Staré latinské přísloví říká, že zvířata a lidé jsou po tělesném spojení smutní.

Hledala jsem trvalé, stálé štěstí, ne to, které může poskytnout sexualita. Ne to! Co zůstává z největší sexuální radosti druhého rána?

Nic, nejvýše únava! A má se to stále opakovat? Vše marně, zůstává zoufalá touha po nedosažitelné jednotě! Člověk nikdy nedosáhne splnění své touhy, nikdy se nemůže vnořit do skutečné jednoty, která věčně zůstává. Předtím existovala určitá síla – přitažlivost, která přitahovala dvě bytosti v jejich vzájemném hledání. Potom je tato síla uspokojena, nastala prázdnota a každý zůstane sám – pro sebe – zoufale sám, věčně sám.

Pochopila jsem: toto nehledám.

Ale když to nehledám, když mne sexualita podvedla, tak už se toho nezúčastním. Nedám se už klamat! Sexualita může uspokojit pouze tělo, ale nikdy duši, „Já“. Sexuální uspokojení nemůže nikdy utišit tuto touhu!

Co teď? Chci, musím najít toto štěstí! Musím dostat odpověď na své otázky. Nemohu se zastavit, musím jít dál. Ale kam?

Je-li štěstí v onom druhém světě, půjdu ho hledat do onoho druhého světa! A tak jsem se vydala hledat štěstí, naplnění, tam, kde jsem tušila, že je najdu, v onom druhém světě.

 

Milí moji, Zasvěcení se dočkalo již druhého vydání, je to jedna z knih, o kterých se říká, že kdybyste žádnou jinou již nepřečetli, tak tato vydá za všechny a pokaždé, když ji otevřete, tak v ní najdete něco nového.

Určitě doporučuji…a jdu si ji opět dát na noční stolek mezi mé oblíbené knihy.

Sofie