Kniha o putování z otroctví Ega do Zaslíbené země Ducha

 

 

Robert Rosenthal ve své jedinečné knize Cesta k zázrakům zpřístupňuje čtenářům výjimečnou mapu duchovní cesty. Využívá přitom hluboká podobenství Exodu, kde Mojžíš reprezentuje naši mysl spojenou s Duchem a faraon promlouvá za naše ega. Cesta Hebrejců je i naší cestou ke svobodě, i my zažíváme pády na dno, zázraky nebo lekce pustiny, kde se učíme důvěřovat. Dokazují to příběhy klientů z autorovy soukromé praxe, které Cestu k zázrakům oživují a dotvářejí. Autor čerpá i z Kurzu zázraků, u jehož zrodu stál – byl blízkým přítelem spoluautora Kurzu Billa Thetforda.

Ukázka z knihy:

Anatomie Ega
Náš život začínáme žít svobodně stejně jako Hebrejci. Máme mysl otevřenou, vnímavou a nekontaminovanou strachem. Jenomže ještě před tím, než dosáhneme školního věku, jsme zajati. Jsme otroci našeho omezujícího systému víry a rolí,které ovládají každou oblast našeho života. Přicházejí k nám prostřednictvím našich rodičů, přátel, učitelů a médií. Určují,jak máme vypadat a jak se oblékat, kým máme pohrdat,po čem toužit a čeho se děsit. Nějak, bez našeho svolení a dokonce vědomí, jsme se stali otroky.
Podobenství Exodu nám říká, že tato zotročující síla,tento nový Faraon, je naše ego. Když jsme odstřihnuti od vyššího vedení, když zapomeneme naši opravdovou přirozenost,začínáme se bát. Nastupuje ego, aby nás našeho strachu zbavilo. Slibuje bezpečí, stabilitu, kontrolu. Ego je tedy především odpovědí na náš strach – strach, který vzniká jako odpověď na skutečnost, že jsme odděleni od Ducha. Je to mechanizmus, který má zajistit naše přežití ve světě, který vnímáme jako nebezpečný. Ego–mysl se v našem životě utváří brzy. Zpočátku je nástrojem k uspořádání našeho vnímání.

Abychom přežili, musíme se naučit zpracovat hrubá data přinášená našimi smysly – tvary, barvy, zvuky, hmatové vjemy, vůně a chutě. Potřebujeme rozumět tomu, co znamenají, a to se naučíme vytvářením spojení. Kručení v břiše znamená hlad a ten přestane brzy po tom, co ucítíme dotek člověka, který o nás pečuje. Ležet v mokré postýlce nás pěkně štve, a ačkoliv nechápeme původ našeho trápení, víme, že cítíme nepohodu, která nás nutí plakat. Když nám někdo vymění plenku, cítíme úlevu. Pokud to dělají pravidelně, naučíme se, že naše trápení vyjádřené pláčem vyvolává pozitivní odezvu a máme pocit, že je o nás pečováno. Když nás nikdo neslyší nebo se námi nechce zabývat, máme pocit, že naše pohodlí je mimo naši kontrolu.

Trpíme a nemůžeme s tím nic dělat. Když vyrosteme, stávají se tato spojení celistvějšími. Zařazujeme lidi podle toho, jak se k nám chovají a místa podle toho, co jsme v nich zažili (například zápach dezinfekce v ordinaci lékaře znamená ponižující zážitky a bolestivé očkování). Tato směsice zkušeností a emoce, které s nimi spojujeme, se stávají základem našeho sebepojetí, rodící se ego–mysli. Ego je na svém počátku zprostředkovatel tělesného vnímání. Ego je software, operační systém, který uspořádává naše vnímání, přiřazuje k němu emoce a podporuje tak přežití. Napomáhá nám rozvinout schéma našeho fyzického těla a jeho místa ve světě. A pokud by bylo pouze toto jeho úkolem, pak by žádný problém neexistoval. Ale to není vše. Ztotožňuje se s tělem. Tělo se teď stává mým jedinečným tělem, které je oddělené od všech ostatních těl. Pouze já mohu cítit to, co cítí. Jeho slasti a bolesti jsou moje slasti a moje bolesti. A po slastech toužím a bolesti se vyhýbám. Tímto procesem se fyzické tělo stává základem pro rozvinutí pocitu sebe sama.
Když se naučíme mluvit, naše ego roste ještě rychleji. Jazyk přiřazuje názvy věcem našeho světa. Pomáhá nám bezpečně proplout životem. Například hadi jsou nebezpeční, skunkové páchnou, babička je hodná a dává mi bonbóny,děti, se kterými jezdím školním autobusem, jsou lakomé, hlavně Billy. S jazykem se naše schopnost organizovat a porozumětt zkušenostem dostává o velký krok dopředu. Ale naše schopnost chápat propojení všeho se začíná vytrácet, je obětována světu rozdělenému do jednotlivých subjektů nesoucích svá jména. S jazykem ve svém vlastnictví s námi ego vlastně začíná komunikovat. A když začne mluvit, nikdy neskončí.
Nabízí nekonečný komentář našich zážitků, opravdových nebo imaginárních. Varuje nás, spílá nám, chválí nás a nabádá nás, abychom byli akční. Tento hlas ega, tento vnitřní monolog, s námi prakticky zůstává až do naší smrti. Je velmi těžké ho vypnout – každý, kdo se pokoušel meditovat, vám to potvrdí. Velmi dávno jsme se s tímto hlasem ztotožnili, jako kdybychom to byli my. Nakonec jsme to jen my sami, kdo slyší tento hlas ve své hlavě. Zdánlivě má na vše, co děláme,  jednoznačné názory a je přítomné v každičkém okamžiku, když zrovna nespíme. Kdo jiný by to měl být, když ne „já“? Naše sebepojetí je postavené na těle, které vzájemně komunikuje
s okolním světem pod vedením hlasu, který přebývá v naší hlavě. Hlas a naše tělo, oba zdánlivě tvoří naše já. Existuje ještě jeden prvek, který spoluvytváří naše ego a pravděpodobně je nejobtížněji uchopitelný. Je to náš pocit nepřetržité paměti. Psychologie má jasno v tom, že paměť není nepřetržitý proud a že ani není fakticky přesná. Naše mozky nejsou videokamery, které zaznamenávají každý probíhající moment s absolutní pravdivostí. Vzpomínky jsou formovány, přetvářeny a upravovány pokaždé, když je vyvoláme. Paměť je tvárná. Je snadno formovatelná sugescí nebo zkušenostmi, které zahrnují i vše, co jsme četli v knihách,viděli v televizi nebo na internetu. V mojí rodině není neobvyklé, když mladší sourozenec tvrdí, že zažil událost, kterou často vyprávěl starší bratr nebo sestra, ale fakticky byl příliš malý na to, aby ji mohl zažít.
Paměť je rovněž omylná. Studie svědectví pořízených na základě vizuálních vjemů to jasně potvrzují. Policejní úředník, který to myslí dobře, ale je příliš  horlivý, může popostrčit svědka, aby identifikoval podezřelého z fotografie s daleko větší jistotou, než je to možné. A jakmile je identifikován, vzniká utkvělá představa, i když je svědek později konfrontován s fakty, která vyvracejí jeho tvrzení. Nicméně naši paměť považujeme za přesnou a kontinuální, sahající až k našemu ranému dětství. Stejně jako naše jedinečné fyzické tělo nebo hlas v naší hlavě, se tato nepřetržitá šňůra dlouhodobé paměti stává součástí našeho sebepojetí. Například před pěti lety se mi stalo to a to. Teď je to součástí mého života. Prostřednictvím paměti nás ego poutá k naší minulosti způsobem, který může být destruktivní, a je velmi složité ho změnit. „Nemůžu si pomoci, takový jsem odjakživa“.

Když zkombinujeme zdánlivě nepřetržitý řetězec vzpomínek s hlasem v naší hlavě, naše sebepojetí je kompletní. Ego je vytvořené. Ale už nemá jen funkci styčného důstojníka pro uspořádání vnímání a emocí. Přijalo svůj vlastní život. Opravdu věří, že řídí show a dělá vše samo. V tomto smyslu se stalo samo o sobě Bohem – falešným Bohem, který není pouze oddělený od Ducha, ale má z takového spojení navíc strach.

Představte si, že by se váš počítačový software rozhodl, že je samostatná živoucí bytost. Dáváte mu příkazy, zuřivě píšete, ale nic se neděje. Přístroj se sám odstřihl od svého zdroje, od vás. Teď nemůže provést žádný úkol, který by měl opravdový smysl. To vyžaduje řídící program a zadání úkolu, kterého má být dosaženo, ale on už to tímto způsobem nevnímá. Podobně když je ego-mysl kompletně vytvořena a nahlíží na sebe jako na samostatnou bytost – když se tento nový Faraon dostane k moci a nezná Josefa – Duch je vyhnán z mysli. Už není naší součástí, už to nejsme my. Ego je naším novým vládcem a my jsme se stali otroky, kteří plní jeho příkazy. Otrok si nemůže uvědomit, že je otrokem!

Proč si neuvědomujeme, že se stáváme otroky ego–mysli, jako v případě Hebrejců a Faraona? Proč nemůžeme toto otroctví rozpoznat a snažit se osvobodit? Pokud se narodíte svobodný a později upadnete do otroctví,
pak samozřejmě rozpoznáte, že se váš život dramaticky změnil k horšímu. Pamatujete svůj svobodný život a toužíte po tom, aby se vrátil. Budete vyprávět svým dětem o tom, jaké to bylo před vaším zotročením. Možná budete plánovat útěk. Nebo alespoň budete mít stále naději a budete sledovat možnosti, jak se osvobodit. Ale co když si nemůžete na svobodu vzpomenout? Co když jste se narodili rodičům, kteří byli otroky, zrovna tak jako jejich rodiče a další předcházející generace? Co když  každý člověk okolo vás nezná nic jiného než otroctví? V tomto případě je uvěznění jasně dané. Neexistuje nic jiného.
Výsledkem je, že vás nemůže napadnout myšlenka na útěk. Ani by nedávala smysl. Utéct z čeho? Kam? Pokouší se ryba uniknout ze svého otroctví – závislosti na vodě? Touží se červ vymanit ze zemského zajetí? Sní jeden nebo druhý, že uteče a osvobodí se?
Pokud čteme Exodus jako podobenství naší mysli, musíme se ptát, co pro nás v dnešní době znamená otroctví. Jak je naše mysl zotročena? Když řetězy omotané kolem naší mysli nerozpoznáme, nemáme šanci na útěk.

 

 Ukázka číslo 2:

Z á z r a k   je když…

Rozestoupení vod Rudého moře, chůze po hladině, zázračná uzdravení, vibhúty, cestování v čase, telepatie, dematerializace, proměna vody ve víno, zmrtvýchvstání…….

Zázrak na sebe obléká také šaty úplně všední. Náhlé vyřešení zapeklité situace, dokonale načasované setkání, zbavení se břemene v podobě otrocké práce, náhlé pochopení a prozření…..

V Kurzu zázraků (Kapitola 1. – Smysl zázraků) se praví:

• 1.  Mezi zázraky neexistuje pořadí obtížnosti. Žádný není „obtížnější“ nebo „větší“ než jiný. Všechny jsou stejné. Veškeré projevy lásky jsou maximální.

6. Zázraky jsou přirozené. Jestliže k nim nedochází, něco není v pořádku.

7. Každý má právo na zázraky, ale napřed je nutné očištění.

23. Zázraky znovu uspořádávají vnímání a dávají všechny úrovně do správné perspektivy. To uzdravuje, neboť nemoc pochází z chybného zaměňování úrovní.

 

Cesta k zázrakům obvykle nebývá široká, ani vydlážděná. Naopak, bloudíme v hustém lese, vracíme se, šplháme do kopce po krkolomných stezkách, přeskakujeme potoky a sami sebe se ptáme, zda a jaký smysl to pachtění vůbec má. Bojujeme s vírou, důvěrou v sama sebe, zažíváme pády……a přitom všem poopravujeme naše sebepojetí a rozpouštíme ego. V sedmém bodu první kapitoly Kurzu se píše: Každý má právo na zázraky, ale napřed je nutné očištění. Často při tom očišťování patřičně trpíme. Tedy naše ega. A protože máme kouli u nohy, nebo hned několik, nemůžeme létat a zázraky zažívat. Drží nás naše strachy a touhy. Jediným lékem, jak neprožívat osobní pohromy a dramata, je být tady a teď:

Eckhart Tolle: Nová Země (nakladatelství Pragma), kapitola Vystoupení z času:

………..Být bez ega si nemůžete stanovit jako cíl do budoucnosti, a pak se k němu snažit dopracovat. Dopracovali byste se jen k ještě větší nespokojenosti, protože byste pořád měli pocit, že jste neúspěšní a nedokonalí. Když si osvobození od ega stanovíte jako cíl do budoucnosti, získáte tím sice čas, jenže víc času znamená víc ega. Dejte si pozor, aby za vaším duchovním hledáním nestálo jen přestrojené ego……

……Jakmile vyměníte navyklé „ne“ životu za „ano“, jakmile dovolíte být každému okamžiku takový, jaký je, rozpustíte čas a spolu s ním i ego. Aby ego přežilo, musí docílit toho, aby pro vás byl čas – minulost a budoucnost – důležitější než přítomný okamžik. Jediný případ, kdy ego dokáže přijmout přítomný okamžik, je krátce po tom, co dosáhne toho, co chtělo. Nikdy mu to ale nevydrží dlouho. Dokud bude ego ovládat váš život, budete pořád nešťastní: buď proto, že jste ještě nedosáhli toho, po čem toužíte, nebo proto, že už jste toho dosáhli………

 Život se stane zázrakem, když se naučíme být

T a d y  a  t e ď               t a d y  a  t e ď               t a d y  a  t e ď !