Podobenství o duchovním hledání

Milí přátelé, před několika lety mne okouzlila kniha Sára od autorů Esther a Jerry Hicks vyprávějící příběh malé dívky a jejího duchovního učitele v podobě moudré sovy. O to víc mne potěšilo, když jsem posléze objevila novou knihu v podobném duchu a navíc od českého autora. Jedná se o půvabnou a svým obsahem velmi hodnotnou knížku s názvem Sedm poselství od Jiřího Hamerského. Najdete zde sedm hlubokých pravd o vás samotných, sedm moudrostí ukrytých v příběhu mladé ženy a jejího netradičního učitele tentokráte v těle Delfína. A víte, že právě tato kniha vám může ukázat novou cestu? Proto ji čtěte s otevřeným srdcem a jasnou myslí.

Tady je malá ukázka z Šestého poselství:

„Mozy se od časného rána proháněl po moři. Nebyl to pro něj den jako každý jiný. Věděl, co je v sázce. „Zvládne to dnes Šárka? Nerozmyslí si to nakonec?“ Jeho lidská kamarádka ještě spala, a tak do jejího snu poslal tuto myšlenku: Až otevřeš oči, vyjde Slunce. To, co si přeješ, je na dosah.

Šárce se zdálo, jak je uvězněná v temném, cizím království a nemůže z něj najít cestu ven. Bloudila nehostinným krajem celou věčnost a už propadala beznaději, že v něm zůstane navěky. Vzpomínky na domov bledly – začala si zvykat na postavy démonů a černých mágů, kteří ji sváděli svými kouzly a snažili se, aby zapomněla na svůj původ, kdo je, odkud a kam jde.

V tom se prostor začal projasňovat a Šárka zahlédla světelnou, éterickou siluetu Mozyho. Slyšela jeho slova a uvědomila si, že je jen ve snu.

Když otevřela oči, venku skutečně svítilo slunce. Cestou do zátoky nad ničím nepřemýšlela, její pozornost zcela pohltily vonící borovice, kolem kterých procházela – zdály se jí ještě krásnější než obvykle.

Byla šťastná, že může jen být a tiše kráčet po povrchu planety, aniž by po ní kdokoli něco chtěl.

Čím více se však blížila k moři, přeci jen se v ní začalo stupňovat napětí. Tušila,že se má odehrát něco významného, ale nevěděla, co přesně to má být.

„Ahoj Šárko,“ pozdravil ji Mozy, když dorazila k pobřeží.

„Ahoj!“ přivítala ho s nadšením.

Zatímco mu šla naproti, Mozy otočil svou hlavu k obloze: „Na tobě záleží, jestli dnes vyjde slunce jednou, či dvakrát.“

Po chvíli ticha pokračoval: „Celý život jsem byl s tebou v neviditelném spojení. Sledoval jsem tvé dětské krůčky, věděl o  všech tvých pádech i vítězstvích. Mám radost, že jsi na své cestě došla až sem. Prošla jsi všemi nástrahami a v klíčových okamžicích ses nikdy nenechala svést na scestí. Nikdy nejsme sami. Náš Mistr celý život čeká, až ho k sobě v modlitbě přivoláme. Prosila jsi Boha o mnohé, proto teď stojím před tebou, proto jsi tady. Setkáš se jen s tím, co jsi svou myslí a svým srdcem sama vytvořila.

Ptám se tě nyní, jsi připravena udělat poslední krok? Chceš opravdu opustit to, co znáš a vydat se do míst, kam vstoupila jen hrstka vyvolených? Jsi ochotna důvěřovat neznámému a přijmout vše, co přijde? Ještě si to můžeš rozmyslet. Pokud se však rozhodneš, nebude návratu. Nečeká tě také nic zadarmo. Ale začátku hodně práce. Skutečnou hodnotu má to, o co se sami zasloužíme. Nuže, jaká je tvá odpověď?“

Šárce trochu bušilo srdce. Nadechla se a místo toho, aby něco řekla, přistoupila k Mozymu a pevně se chytila jeho krku. Oba věděli, co to znamená.

Mlčky opouštěli zátoku, oceán jim otevíral svou náruč. Jejich vědomí se znovu nořila do nekonečného klidu. Kam dohlédli, všechno bylo modré, jen nad nimi jasně svítilo Slunce.

Pluli dlouho a až byli od pevniny daleko jako nikdy předtím, Mozy požádal Šárku, aby z něj seskočila. Sám zmizel pod hladinou a vylovil z ní velkou, světlou stříbrně fialovou plachtu. Rychle jí nafoukl a položil na hladinu.“ Budeme tu dlouho, budeš potřebovat maximum pohodlí.“

Rukama se jí chytla a pomalu se na ni přesunula. „Delfíní karimatka“ byla pohodlně měkká, a tak si na ni na chvíli lehla. Poté se posadila do tureckého sedu a čekala, co se bude dít.

Mozy se bavil svými akrobatickými výskoky a těšilo ho, jak se na něj Šárka se zájmem dívá. Udělal poslední salto a vynořil se z vody přímo naproti ní.

„Věřím, že to, co jsi na moři prožila, se navždy zapsalo do tvého srdce,“ začal Mozy velmi pomalu a klidně vyluzovat zvuky a díval se přitom Šárce přímo do očí. „Ale upřímně, kdyby ses už teď měla vrátit domů, jsem si jist, že se tvůj život zásadně nezmění. Zůstala by ti hezká vzpomínka, možná trochu inspirace a nabyté síly. Ale jestliže toužíš po něčem, co nikdy nevyprchá, co je nezničitelné a věčné, je to málo.“

„Co tomu ještě chybí? Co bych měla podle tebe dělat?

Mozy nic neříkal, na chvíli odvrátil svůj zrak do strany a pak se na Šárku znovu zadíval.

Četla v jeho očích, jak moc jí důvěřuje. Jakoby ji svým pohledem nevyvratelně sděloval:

Ty to víš.

Když se jejich pohledy setkaly, ucítila opravdu silnou lásku.

„Kdo jsi, Šárko?… Kde jsi  teď?…“

„Jsem v srdci,“ odpověděla, aniž o tom musela přemýšlet. Právě do srdce totiž koncentrovala největší část svého vědomí.

Pronikavost tohoto zjištění ji zaskočila. „Ale když jsem v srdci…Kdo tam tedy je? A co zbytek mého těla – to nejsem já?“

„Ne. Ty nejsi svým tělem. Na mentální úrovni to víš dávno, teď jsi to i prožila.“ Zaleskly se mu oči radostí a poslal ji svým pohledem znovu svou lásku.

„Můžeš ještě, prosím, odpovědět na to, kam jdeš?“

Šárka setrvávajíce ve svém srdci, měla pocit, že je sama láskou, že existuje mimo čas a prostor a že vlastně není kam se pohybovat. Pak si uvědomila, že v její mysli nebyla dlouhou dobu žádná myšlenka. Zkusila znovu začít přemýšlet a najednou vnímala, že se pohybuje směrem „vpřed“, že každý okamžik následuje další. To, co zjistila, ji celou rozechvělo: „Pohybuje se jen má mysl?

„To jsou ty staré duše. „rozesmál se Mozy.“Od začátku všechno ví. Delfín aby si tu pak připadal zbytečně“, vyskočil do výšky a schválně dopadl do moře tak, aby na Šárku vystříkla voda.

„Mám radost, identifikovala jsi totiž dva největší démony, jejichž jediným přáním je udržovat tě v nevědomosti a nesvobodě.

Dvě přesvědčení, díky kterým trpíš. První: JSI TĚLEM. Druhé: NĚKAM JDEŠ.

Možná si vzpomínáš, jak jsem ti první den říkal, že všechno, co potřebuješ, už máš. Že dosahovat něčeho je pouhou iluzí.

Dříve si lidé také například mysleli, že Slunce obíhá kolem Země. Jak byli překvapeni, když se dověděli, že je to naopak! Že se kolem Slunce pohybuje naše planeta! Ty jsi nyní, Šárko, vystihla další zákon: Nepohybuje se čas, ale naše mysl.

Myslíme si, že jsme něco prožili a že ještě něco prožijeme. Že se pohybujeme v čase. Ale tak to není. Čas existuje pouze v naší mysli. A naše mysl, to nejsme my.

Tak jako Slunce, i my jsme zářivým zdrojem Světla – centrem vlastní galaxie. Kolem nás obíhají jako planety časoprostorové události a jako asteroidy nebo komety se do našeho života čas od času přiřítí důležité osoby. Máme svobodu a můžeme si vybrat, jakou realitu budeme prožívat. Někomu se líbí hra na čas, baví ho vnímat  další bytosti jako oddělené entity, a tak se rozhodl své vědomí trvale zakořenit v mysli.

Ve středu naší bytosti za časem a prostorem, existuje jen oslnivá zář bez hranic.

Milióny lidí po celé planetě praktikují, modlí se, meditují, jdou po nějaké cestě za pravdou, ale s jakým výsledkem?

Neexistuje žádná cesta mimo tebe. Ty sama jsi cestou.

Otázka, o kterou tu jde, zní: „Co budeš dělat po osvícení?“

Šárce přišla zvláštní. Snad proto, že již byla blízko, snad proto, že nechtěla celý život čekat, chtěla osvícení hned.

Podívala se na Mozyho. Telepaticky a s nesmírnou láskou ji otázku beze slov ještě jednou zopakoval.

Čím více se na ni soustředila, tím více se ztrácelo ono „potom“ a představa, že osvícení, leží mimo ní. Spočívala v tichu ve svém srdci a neměla dojem, že je třeba o cokoliv usilovat.

Mozy jí vyslal myšlenku, která rezonovala s tím, na co sama přišla:

Aniž opustíš představu, že cíl je daleko, nikdy do něj nedojdeš.

Osvícení navíc není koncem, ale začátkem. Prvním stupněm, po němž následuje nekonečné množství dalších. Je téměř nemožné si představit, co nás na dalších evolučních úrovních čeká.

Nekonečno je proto nekonečnem, že se k němu můžeme pouze přibližovat“

A jakých je těch sedm poselství?

První poselství: Zázrak přijde, když otevřeš své srdce.

Druhé poselství: Štěstí se rodí v tichu.

Třetí poselství: Cokoliv děláš druhým, děláš sám sobě.

Čtvrté poselství: Více lásky. Tohle má smysl.

Páté poselství: Dokud to svíráš, tak to nemáš.

Šesté poselství: Jsi bytost bez hranic.

Sedmé poselství: Svým úsměvem můžeš změnit svět.

Tak co, přátelé? Inspirovala vás tato malá ukázka k touze si knihu přečíst? Přeji vám, aby ve vás probudila nekonečnou touhu ponořit se do svého srdce a hlavně abyste v něm dokázali trvale Být.

S láskou

Vaše Sofie