K zamyšlení

„Začínáme slabí a zelení a pokaždé, když obloha potemní, si myslíme, že se zlomíme, ale liják nás přiměje k dalšímu růstu, i když nikdy nerosteme rovně, vždycky se kroutíme za světlem a – což je podivné – čím víc jsme nad zemí, to něco hlubšího, co je v nás, si razí svou cestu dolů a právě to – naše neviditelné prsty hledající jádro – nás drží na místě a brání tomu, abychom byli odvanuti pryč. A naráz už neutíkáme a kymácíme se jen trochu. Až dosud tu bylo mnoho různých jazyků, ačkoliv ani jeden z nich nebylo slyšet, kromě skřípání za rozbřesku a sténání za noci. Dříve či později padneme. nezáleží na tom jak. Jsme zničeni. Ale naskládáni na hromadu hoříme a tu z nás stoupá poezie a moudrost je popel, který po nás zůstává.“

Všechno, co zažijeme je jen dříví na podpal pro tu chvíli kdy se probudíme. Nějak rosteme vším tím, co se zdát být tak temné, a  s každým ročním obdobím naše kořeny sílí a prohlubují se a rozprostírají se, aby unesly váhu našeho žití na tomto světě. Ale co to znamená, že „padneme“, že jsme „zničeni“? Možná je to všechno – zklamání, ztráta, nečekaná změna -, co nás přivádí pokorně blíže k zemi. Možná, že každý nečekaný zvrat našich osobních plánů nám umožňuje plněji vnímat pouto s ostatními živými tvory.

A co pro nás znamená to, že jsme naskládáni na hromadu, abychom mohli hořet? Možná jde o to, že jsme zjednodušeni natolik, aby z nás mohlo s vášnivou radostí ze života vystoupit to, co v nás rostlo. Zdá se, že zkušenost, že každý z nás musí prohořet a ať je to, co z toho vzejde, inteligentní či hezké, účelem každého ohně je osvítit a hřát. Možná že tak jako musí farmář na počátku zimy nachystat dřevo, aby vydržel do jara, každý z nás musí nasbírat zkušenosti a zapálit je, aby udržel svou životní mízu, krev, zdravou a v teple.

Mark Nepo, Kniha probuzení