K zamyšlení

Pokud jste to ještě nezažili: umřít, a tak růst,

jste jen nešťastným hostem na této temné zemi.

J. W. Goethe

Zemřít není špatné. Buňky umírají denně. Paradoxně právě proto tělo žije. Svlékání kůže. Obaly se rozpadají. Dochází k novému růstu. Tak zůstáváme naživu. Podobně i způsoby našeho myšlení umírají jako buňky a velmi trpíme, když odmítáme dovolit tomu, co je pod nimi, aby vyšlo na povrch a stalo se novou kůží našeho života. Právě ta tvrdošíjnost, s jakou odmítáme nechat to, co v nás roste, vzejít, nám působí bolest. A právě strach, že v nás nic nového neroste, posiluje naše zoufalství. Ta chvíle, kdy přestáváme růst jakýmkoli směrem, ta je tím, co způsobuje smrt.

Když se tomuto procesu bráníme, stáváme se nešťastnými hosty a bědujeme jako lidské vrány. Násobíme bolest života, když se snažíme potlačit vývoj, kterým veškerý život prochází. Představte si, jaké by to bylo, kdyby stromy nikdy neshodily listí, kdyby se vlny nikdy nepřevrátily anebo kdyby se mraky nikdy nezbavily svého deště a nezmizely.

Říkám to, abych připomněl sobě stejně jako vám: malé umírání nás chrání před těmi velkými. To, na čem záleží nejvíce, čeká v nás, až na ně přijde řada, když zanikne všechno, co mu připravuje cestu.

Seďte tiše a přemýšlejte, kolik máte svých „já“. Dýchejte klidně a přemýšlejte o tom, jak vaše nové já vždy vyrůstalo pod tím starým.

Nyní zavřete oči a meditujte o novém, co ve vás právě teď roste.

Dýchejte hluboce a pravidelně a uvolněte své sevření, v němž držíte své navyklé myšlení, jež možná brání vašemu růstu.

Mark Nepo, Kniha probuzení