Brána do věčnosti

„Věčnost není věčné trvání času. Takhle to bývá vysvětleno ve slovnících: navždy a navěky věků. Ale „navždy“ je vymezení času – prodloužení času, nekonečné prodloužení, ale pořád je to čas. Věčnost je vymanění se z času; je to nečasovost, bezčasovost. Branou do věčnosti je přítomný okamžik. Minulost a budoucnost jsou součásti času. Přítomnost není součást času – přítomnost je mezi obojím, mezi minulostí a budoucností.
V přítomnosti jste pouze ve stavu bdělého vědomí, jinak ji neustále míjíte. Nejste-li bdělí a náhle se dostanete do stavu bdělého vědomí, přítomnost je už pryč, stala se minulostí; je nesmírně rychlá.

Mezi minulostí a budoucností existuje brána, mezera, interval – přítomný okamžik – a to je brána do věčnosti. Pouze ve věčnosti poznáte blaženost: V čase najdete v lepším případě radost a v tom horším bolest – ale obojí je pomíjivé. Jejich podstata je stejná. Bolest přichází a odchází, radost přichází a odchází. Jsou to pomíjivé jevy, jsou to bubliny.

Blaženost žádný protějšek nemá. Není to dualita radosti a bolesti, dne a noci. Je neduální, nemá žádný protiklad. Když zjistíte, že jste zabloudili do vzpomínek, do imaginace, vraťte se zpátky do přítomnosti, k tomu, co děláte, kde jste, kým jste. Stále znovu a znovu se navracejte do přítomnosti. Buddha to nazval rozpomenutím; v tomto rozpomenutí pochopíte, co je věčnost.“

Osho