Cheirón a Neptun: dvě možnosti uvnitř Matrixu

Navážu na svůj předchozí článek O třešničce na dortu, kde jsem se letmo zmínil o moudrém učiteli Cheirónovi. Chtěl bych nyní o něm říci něco více a konfrontovat tento archetyp s archetypem Neptuna, který je mu něčím společný: taktéž se vztahuje k jednotě a propojenosti všeho bytí – na druhé straně s ním však stojí v ostrém kontrastu. Na tento kontrast bych se chtěl zaměřit, protože na něm lze ilustrovat cosi zásadního, co nyní probíhá v naší psýché a v celém světě. Budu vycházet ze své zkušenosti s konstelacemi na tyto astrologické archetypy za posledních několik let.

Osho kdesi upozorňuje na společný etymologický kořen slov v angličtině: heal / whole / holy (léčit / celistvý / svatý). Toto zvukomalebné jádro má blízko k Cheirónovi: v tom smyslu, že Cheirón je cosi, co se nás snaží do tohoto stavu uzdravené celistvosti „dostat“. Než se tak stane, je však třeba věnovat pozornost našemu zranění, bolesti, komplexu, traumatu – což je náročný proces a vyžaduje ochotu otevřít znovu na úrovni prožívání tomu, co v sobě dlouho neseme, ale je to v nás „zapouzdřeno“.

Abychom si to mohli lépe představit, používám metaforu „třísky“. Tu máme kdesi zadřenou pod kůží, ale časem se ji nám podařilo tak dobře „zaobalit“, že už o ní většinou nevíme; nevnímáme ji, nevidíme ji; jakoby se nacházela v místě naší „slepé skvrny“; je mimo naše zorné pole. Jsme v této oblasti mimořádně citliví – a necitliví současně, jakoby neohební, nepřizpůsobiví. (Doporučuji si prostudovat článek o komplexech). Tento stav „zapouzdření“ nám umožňuje přežít, avšak neumožňuje nám plně žít, neboť velký kus energie je vázán v této „třísce“ a obranném systému, který ji maskuje a chrání. Toto zranění je vždy nějak spojeno s našimi emocemi a hlavně tělem.

Představme si, že nyní máme dvě možnosti, jak s tím naložit. Podobně jako když se před nám objeví Morpheus z Matrixu a nabídne nám dvě pilulky: červenou a modrou. Jedna možnost je totiž cheironská a druhá neptunská.

Ta cheironská je těžší: znamená to znovu otevřít svou citlivost a pozornost ke své zraněné části a tím dokončit proces léčení a zacelení. To vyžaduje odvahu a odhodlání unést bolest s tím spojenou. Toto rozhodnutí znamená: ať jsem, kdo jsem, ať se mi stalo, co se mi stalo, podívám se pravdě znovu do tváře, neuhnu pohledem. Jestli krvácím, chci vidět krev. Jestli pláču, chci vidět slzy. Jedině pravdivý pohled mě osvobodí. Nebudu před touto bolestí schovávat hlavu pod polštář. Nebudu si pěstovat masku a falešný úsměv „že vše je v pořádku“. To vyžaduje hlubokou důvěru v chod věcí, jakési dionýské přijetí všeho-vždy-všude: dát velké ANO všemu, sobě i světu bez vyjímky – včetně toho, co nám možná kdysi vyrvalo srdce z hrudi. V tomto přitakání je totiž i velké pokoření (ega): nemám vše pod kontrolou, velká část dění světa (jako je narození, smrt a zamilování se) je mimo moji kontrolu. Jsem jen člověk. (To byl skutečný význam nápisu nad delfskou věštírnou: ‚Poznej sebe sama‘ – ‚Gnóthi seauton‚). Poznávám, že jsem jen člověk, nepatrný, ve velkém řádu světa. Seznávám, že nejsem bůh, nemohu si hrát na bohy. Bohové mi (tak jako hrdinům v tragedii) udílejí lekci – a já ji přijímám.
Druhá možnost je neptunská. Ta je snazší. Znamená to: zaobal svou bolest, své zranění, zamkni ji na tisíc západů a klíč od něho zakopej a zapomeň, kde. To bude bezpečnější. A pak: si vytvoř krásnou harmonickou iluzi světa. Svou bublinu, svůj matrix. A v něm buď a žij. Tak jako miliony lidí kolem tebe. Úsměv ti zůstane. Drž se s nimi za ruce, hovoř o lásce, o bohu, o víře, o jednotě. Vytvoř si svůj ráj. Spolkni růžovou tabletku ibalginu a vše bude v pořádku. Kdybychom si měli zapamatovat jedno slovo, abychom pochopili praktický dopad Neptunu: je to „bublina“. Růžová bublina, kde nám je dobře, kde na nás reálné problémy, vjemy a pocity, které se nám „nehodí“, nedoléhají. K tomu je však obvykle potřeba vyloučit ze zorného pole naše tělo. V čistě mentální sféře pak generujeme umělý (neptunský) svět, do něhož unikáme.
Jaké podoby tento neptunský svět mívá:
  1. farmaceutický průmysl (spolkneme prášek utišující naši bolest)
  2. filmový průmysl (romantické a dramatické příběhy vyplňující prázdný prostor, který nastane, když jsme odpojeni od svých reálných pocitů a tělesnosti); holywood, bolywood, telenovely, re-klamy atd.
  3. svět emocionálních dramat (intenzivních, kontrastních až hysterických emocí, sadomasochistické vztahové hry apod., které nahrazují jakési prázdno, je-li srdce paradoxně uzamčeno – více o tom viz. článek o Malé mořské víle)
  4. svět pornografie
  5. duchovní světy (ezo, křesťanství, new age…) – že jde o iluzorní jednotu poznáme podle přítomnosti „dábla“, něčemu se zde říká NE, ať už je to tělo, sexualita, konzumace masa: něco musí být zavrženo, abychom se my nad to neptunsky „povznesení“ mohli cítit jako lepší lidé; svět není akceptován se vším všudy)
  6. ideologie (komunismus, fašismus, křesťanství atd…), které nahrazuje skutečné spirituální potřeby (ideologie má podobu mentálních konstrukcí a potlačuje nějakou část autentického spektra prožívání; opět je tu nějaký ďábel – který je domnělým nepřítelem)
  7. digitální technologie a naše ponoření v nich (počítačové hry, tablety, virtuální online světy a seznamky, facebook)
  8. narcistická bublina dokonalého zevnějšku a abnormální štíhlosti (dokonalé formy) vytvářející (především v ženách) pocity viny a pocity méněcennosti (móda, ženské časopisy); [Christopher Lasch: Narcistická osobnost naší doby].
  9. svět médií: tiskoviny, časopisy, bulvár vytvářející sugestivní obrazy (např. domnělých hrozeb a katastrof)
  10. nostalgická časová bublina přinášející iluzi bezpečí a jistoty („za komunistů bylo lépe“)
  11. vytváření národních a osobních mýtů, v nichž pobýváme („slovanská holubičí povaha“, „já nic, já muzikant)
  12. drogy (alkohol, tabák a všechny drogy vůbec, které zdůraňují únik)
  13. návrat do dělohy (lůno = matrix); snění o embryonální jednotě s matkou (koncept BPM1 Stanislava Groffa); tomuto stavu se např. prý blíží účinek heroinu; touha po instantní nirváně 

Všechny tyto únikové světy mají společné toto: dokonalost je v nich více než opravdovost.

Cosi bílého, vznešeného a dokonalého je akceptováno – a cosi (temného, nedokonalého, zvířecího, stínového, bolestného) je zavrženo: je tomu ponechána existence výhradně mimo naší „bublinu“. Obvykle je to projikováno na vnějšího nepřítele (Komunisté měli mandelinku, brouka imperialistů, nacisté Židy, křesťané ďábla a čarodějnice, americký estabilishment Usámu Bin Ládina, Bin Ládin Američany atd.). Guru musí být dokonalý; doktor si nemůže dovolit říci „nevím“. (Extrémní podobu „neptunské běloby“ nalezneme v potřebě bělení análního otvoru v estetické chirurgii).
Za imerzi (ponoření se) do těchto virtuálních světů a sebezapomnění v nich jsme ochotni platit nehorázné peníze. Ekonomika mnoha koncernů, církví, organizací a států je z velké míry tažena poptávkou po něčem takovém (vytváření umělých potřeb).Proto tyto instituce nemají zájem na „cheirónském“ vyléčení našeho zranění. Potřebují nás zraněné, zatížené, traumatizované, sami sebe, svět a tělo neakceptující a v tomto stadiu hibernace (na způsob Matrixu), kde jsme odpojeni od svých skutečných pocitů, vjemů a potřeb, nás mají v zájmu co nejdéle udržet. Děti v totalitních režimech jsou brzy odebírány předčasně od prsů svých matek, aby byly vykořeněny a snadno v dospělosti manipulovány vládnoucí ideologií. Farmaceutické firmy nemají zájem na výlečení vašich zranění, ale udržování v pozici stále nemocného a platícího klienta. Některé terapeutické a duchovní směry mohou být zneužity pro utváření závislosti na terapeutovi (guruovi). (K tomu doporučuji článek o mapování viny a o starém a novém paradigmatu v terapii).
Ve stavu odpojení se vzniká pocit prázdnoty: ten potřebujeme zakrmit, zaplácnout výše uvedenými neptunskými světy.
Neptunská jednota znamená: jednota s ideálem (mentálně – obrazovou konstrukcí).
Cheironská jednota znamená: jednota s existencí všeho tak, jak to právě je.
Věk Ryb a věk Vodnáře

Než vám nabídnu několik obrazů z naší kultury, které nám umožní si Neptuna a Cheiróna lépe představit, zmíním se o tzv. věku Ryb a věku Vodnáře.

Zjednodušeně můžeme říci, že se jedná o symbolické vyjádření spirituálního paradigmatu, který dominuje atmosféře kolektivního nevědomí po cca dva tisíce let (tzv. platónský rok). Je možné, že během věku Ryb (od narození Krista po dnešek) má rybí paradigma (Neptun je vládcem znamení Ryb) svou hlubokou autenticitu, funkčnost a platnost: ztotožnění se s ideálem a božským vzorem – Kristem, Buddhou apod.) nás může inspirovat a povznášet, produchovňovat, přivádět k uvědomění apod. (Ve vrcholné gotice jsme zřejmě uctíváním náboženských obrazů autenticky spojeni se sebou i kulturou). Avšak stínovým dopadem tohoto druhu vývoje vědomí je ten fakt, že nám kupa zavrženého „shitu“ (toho, co není v souladu s ideálem) spadne jaksi pod stůl a začne nás zevnitř neurotizovat. Při pozvolném a souběžném přechodu spirituálního paradigmatu z Ryb do Vodnáře se však počíná uplaťnovat funkčnost jiných principů (individuálnost, rovnost bez hierarchií, jedinečnost, originalita, multiperspektivní pravda, síťové struktury, světlo vědomí jakoby zářící všude a skrze všechny oproti dřívějšímu singulárnímu světlu „kdesi nahoře“). Tento pozvolný přechod (kdy se obě paradigmata dosud překrývají jako litosférické desky) může trvat stovky let (podobně jako při pozvolném úpadku římské říše) a vytváří v naší společnost značný chaos, kdy nové pozvolna začíná platit, zatímco staré ještě úplně platit nepřestalo, ale vyhasíná to a snaží se to setrvačně uchovat samo sebe – kope to o přežití). Nová žárovka se rozsvěcí a stará zhasíná. K tomuto tématu doporučuji přednášku na youtube Pjéra la Šéze: Staré a nové paradigma a svůj přepis konstelace Staré a nové paradigma.

Možná, že fenomény jako facebook mohou profitovat ze současného působení obou paradigmat (narcismus, snaha předávat idealizovaný obraz sebe samého + síťové propojení, individualismus).
Nyní k obrazům Neptuna a Cheiróna v naší kultuře.


Tenkrát na Západě

Pokud jde o Neptuna, nabídl bych vám jako ilustraci „nejfilmovatější“ film všech dob: Tenkrát na západě (esence filmu je sdělována spíše obrazy a hudbou spíše než-li samotným dějem). Už slovo „tenkrát“ nás zavádí do neptunské říše (nostalgické věčnosti, věčnému bezčasí). Epická hudba Ennia Morriconeho a velkoplošné záběry – to není třeba rozebírat. Chci zmínit jen pár detailů.

 V tomto příběhu je neptunskou postavou kulhající magnát Dr. Morton („pan Vláček“). V jeho kajutě je pověšen obraz moře, na který se rád zasněně dívá. Když v závěru filmu umírá, spadne hlavou do kaluže a my slyšíme na audio stopě opět podivné šplouchání moře. Poněkud iracionální (ne příliš logický nebo nutný) detail, ale stvrzující jeho neptunskou identitu.Nechci být někým, kdo se pasuje do role, v níž vám řeknu, „o čem ten film je“ (to si netroufám), ale nabízím ten (jakoby banální a zjednodušující) úhel pohledu, v němž mám dojem, že všechny filmy Sergia Leoneho jsou jakoby klukovským vzpomínáním na velké dobrodružství, kdy byl ještě svět brázděn pořádnými chlapy a chrabrými hrdiny. A tento „pan Vláček“ je jakoby karikaturou, která říká: jednou bude náš svět ovládán těmito churavými (nemužnými), vypočítavými neptunskými magnáty – a pak už to bude stát za starou bačkoru. Pak už nám nezbyde než o velkých příbězích a dobrodužstvích jen snít – na velkých plátnech. (Vláčky a České dráhy jsou mimochodem také krásnou ukázkou jakési nostalgické časové bubliny zamrzlé v bezpečném bezčasí – se vší romantikou, která k tomu patří!)

Plutonskou postavou je v Tenkrát na západě záporák Frank, ztvárněný charismatickým Henry Fondou. (Sergio Leone mu zjevně nadržuje, neboť jako jediný nakonec „dostane“ femme fatale – Claudii Cardinale – ta se mu vlastně „jako proradná mrcha“ dobrovolně poddá). Frank s panem Vláčkem dlouhou dobu kooperuje (dokud ho potřebuje; pak se ho rád zbaví). Tato mocenská dyáda Pluto – Neptun se v naší kažodenní realitě projeví např. tak, když kapitalistický magnát a politik Babiš (plutonská postava) koupí média (Neptun). Tím dochází k takové akumulaci moci, že je téměř nezničitelná (začíná pozvolné svažování se k diktatuře). Obdobné situace: Putin (Pluto) ovládá ruskou státná televizi a média (Neptun). Nebo Hitlerovi (Pluto) oddaně slouží jeho ministr propagandy (Goebbels).

Tímto se rozhodně nevyčerpává tajemství filmu Tenkrát na západě; chtěl jsem jej pouze použít jako ilustraci kooperace neptunského a plutonského archetypu, protože tato symbiotická dyáda se v reálném světě často opakuje.

Někdy ještě společně ve triádě s archetypem Jupitera, který nyní v reálné podobě představuje svět právníků, politků, doktorů a akademických učenců – dříve spíše církevních hodnostářů (biskupů a kardinálů). Jedná se o ty, kteří vytvářejí ideje a zákony platné v té které společnosti a jakoby mezi řevnivě sebou bojují o teplá „instituční“ křesla (kam nechtějí pustit nikoho cizího). Přespříliš prorostlý triumvirát Pluto (oligarchie), Neptun (ideologická propaganda) a Jupiter (zákonodárci, kněží, učenci) tvoří jakoby páteř totalitní společnosti. Proto zdravá a zralá demokracie usiluje o oddělení těchto forem moci a o co největší transparentnost jejich transkací. Problém nastává, když farmaceutické firmy (Pluto + Neptun) financují vědecké výzkumy nebo finančně odměňují lékaře za předepisování těch kterých léků (Jupiter). Na triádu Neptun – Jupiter – Pluto jsme narazili, když jsme konstelačně zkoumali působení církve (kléru). Tuto úlohu však dnes směle přejímají jiné instituce. (Viz. Stanislav Komárek: Ekleziomorfní struktury).
Jinou ilustrací neptunského světa by mohl být český film Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), kterýžto film krásně rozebírá na svých stránkách psycholožka Eva Boháčková. Svět vodníků je zde interpretován jako metafora narcistické izolace. 
Paralela mezi narcismem jednotlivce i dnešní kultury a „neptunskou bublinou“ související s neurotickou potřebou dokonalosti, jež zakrývá skutečné zranění, je obrovská. V konstelacích jsem mnohokrát zažil, že nezničitelnost „neptunské bubliny“ je přímo úměrná intenzitě zranění, kterou chrání. Její rozpuštění není ani zdaleka něčím snadným a samozřejmým. (Zvenčí, z pozice pozorovatele, se vždy jeví situace jasnější a snažší. Avšak uvnitř ní jsme jakoby nevědomí a tápeme. Nedovete si představit, jak děsivá mlha dětského nevědění, zaslepení a zmatku se vznáší uvnitř bubliny, v níž právě to nejpodstatnější nevidíte!). A klient sám se pro rozpuštění bubliny musí rozhodnout, odvážit se k ní. Odvážit se k pravdě na dně svého příběhu. Odvážit se polknout tu druhou pilulku. 
Pak bublina může roztát, zmizet, prasknout – a naše oči vidí.
Naše srdce miluje a přijímá.
Naše tělo ví, co potřebuje.
Přirozeně, bez potřeby překladu.
A náš Neptun je tu opět pro nás v jeho pravé podobě – jako zřídlo imaginace, krásy a tvůrčí pravdy, jako poésis. Jako chápání obrazů. A žádné triumviráty už nás nemohou spoutat. Stávají se transparentní.
 
Jeden z nejmocnějších okamžiků světové kinematografie ponechám bez komentáře.
 
 
Zvoník od Matky Boží 
Pokud bysme si chtěli představit nějaký cheirónský obraz, představme si Quasimoda. Je ošklivý, hrbatý, znetvořený, téměř hluchý, nemilovaný, žije stranou od lidí a bojí se vyjít na světlo. V obdobné pozici se nachází naše zavržené cheironské zranění.
 Quasimodo žije v Chrámu Matky Boží v Paříži, což je samozřejmě skutečné místo. Toto místo je plné lásky, krásné ženské energie „Naší paní“ (Notre dame), ženského aspektu Boha. Střed chrámu stojí na důležité ley-line linii (jakoby energetickém meridiánu Země), takže chrám zde byl vybudován někým, kdo toto místo a jeho význam byl schopen cítit. (Tímto je tato katedrála unikátní, ačkoliv nepatří mezi největší nebo nejkomplexnější). V tomto místě je Quasimodo ukryt před zraky světa na příkaz arcijáhna Frolla, jenž se ho „ujal“ (jupiterská postava: doktor práva, medicíny, teologie a umění) a jenž ho zde uvěznil (skryl, zakopal, zamkl, zapouzdřil: jen ať ho nikdo nevidí). Frollo miluje krásnou cigánku Esmeraldu (archetyp Lilith), ta jeho lásku však neopětuje a Frollo jí dá popravit. Rozhněvaný Quasimodo pak zabíjí svého pěstouna Frolla.

Quasimodo, cosi zrůdného a nemilovaného, je vlastně ukryt v samotném srdci města, v samotném sídle lásky. Quasimodo, trpící a marně milující, srdnatý a odvážný, je inverzním opakem narcistického obrazu, který je dokonalý, ale chladný, prázdný a bez srdce. Narcis nemiluje, a i když je milován (vílou Echó), nic necítí.

Quasimodo zapouzdřený v Chrámu lásky je samo o sobě paradox. Připomíná to perlu zapouzdřenou ve tvrdé skořápce. Perla, perleťová struktura, se vytváří okolo zrníčka (které někdy pronikne do lastury), aby tak ochránila měkký živoucí organismus.

Chci na těchto obrazech ilustrovat cheirónsko – neptunský proces.

Jakési zranění zprvu nedokážeme akceptovat a proto ho „zaobalíme“, abychom ho necítili. Díky tomu v nějaké fázi svého vývoje přežijeme, jsme schopní jít dál. (Není „špatně“, že se tak stalo, je to přirozený životní proces). Pak ale přijde čas, kdy se naše pozornost znovu s láskou obrátí k nám samým a k tomu, co sebou celou dobu neseme. Touto akceptující pozorností začínáme cítit a chápat naši zraněnou část (Quasimoda). Dovolujeme mu znovu vyjít na světlo. Ale možná, že to potřebuje čas, možná, že to nelze učinit náhle. Možná musíme dlouhodobě cosi v sobě prosévat a dotýkat se toho z mnoha stran, trpělivě a jemně, jako písek v řece, v němž se tu a tam poznenáhlu objevují zlaté nugetky. Podobným procesem se z našich zranění a komplexů stávají poklady (perly), které v sobě obsahují moudrost, zmoudření, pochopení, zcelení, hluboké přijetí nás samých a celého našeho příběhu, kde vše je uznáno právě tak, jak to bylo, bez potřeby to narcistně krášlit a halit do dokonalé formy.

S tím, jak Quasimoda v sobě přijímáme a umožňujeme mu být tím, čím je (bez potřeby hledat viníka, který za tím stojí), tím více jsme v přijetí celého světa a všech hrůzných i nemilých aspektů v něm. Tím více akceptujeme a milujeme druhé lidi – přesně takové, jací teď jsou, bez potřeby je měnit, krášlit, mengelovsky je ve svém pojetí přetvářet na „dokonalé áríjce“. Neboť láska plynoucí z našeho uzdravení nevyžaduje dokonalost. Přijímá vše jak je a nemůže nemilovat, jako zřídlo nemůže nevytékat. Nepotřebuje klást nároky, podmiňovat, raduje se z bytí, které už je. Stejně tak se chová Země. S nepodmíněnou láskou vítá naše kroky, ať už jsme Buddhou nebo Hitlerem; neposuzuje, nesoudí.
Cheirón je tak archetyp, který lze vyjádřit dvojicí obrazů Quasimodo / Notre Dame. Je to zranění a uzdravení. Uzdravení s perlou. Uzdravení, které se přetáví v lásku a léčí. Proto Cheirónovi říkají zraněný léčitel.
Ve stadiu uzdravení, zacelení, celosti – nám není třeba (únikových) neptunských světů: nežízníme po nich, neboť naše skutečné potřeby mohou být naplněny, naše skutečná žízeň může být uhašena.
„I am not much of a religious person, I am not a saint, I have nothing to do with spirituality. All those categories are irrelevant about me. You cannot categorize me, you cannot pigeonhole me. But one thing can be said, that my whole effort is to help you release the energy called love-intelligence. If love-intelligence is released, you are healed.“ (Osho)
 
Přeložím volně jen poslední Oshovu větu: „Je-li uvolněna energie, kterou nazývám láska-inteligence, jste uzdraveni.“

Cheirón v konstelacích 

Podoby Cheiróna v konstelacích jsou rozmanité. Pokud se pracuje s jeho zraněným aspektem, objevují se vypjaté situace (symbolické příběhy) na způsob šikany, týrání, upalování, perverzí, znetvoření apod. (jakoby situace abnormální a za hranicí etické přijatelnosti) – proto jsem tyto obrazy jakoby pro názornost „zkomprimoval“ do obrazu Quasimoda.

Cheirón jako integrovaný nebo k integraci vybízející aspekt nás samých má podobu šamanského kvantového léčitele, který má k dispozici schopnosti za hranicemi naší současné představivosti. Je podivně malý i podivně obrovský. Je obykle dobře spojen s našimi instinkty a zvířecími částmi a silovými zvířaty (proto je vyobrazován jako Kentaur). Je spojen s planetou Zemí / Gaiou a současně s něčím holistickým, kosmicky univerzálním a ego-transcendujícím. Psychologie založená na egu jej jakoby nemůže svojí mřížkou dost dobře zachytit. Stejně tak astrologie. Cheirón se nevejde do našich konceptů a vždy se bude chovat trochu jinak, než očekáváme.

Cheirón ve znameních zvěrokruhu
Přesto na závěr nabídnu ve stručnosti několik příkladů, s jakými tématy může Cheirón souviset, pokud jde o jeho polohu ve znamení v době našeho narození. (Jedná se vlastně o generační témata, které pravděpodobně řeší všichni vaši spolužáci, což lze dobře sledovat na třídních srazech.)

  • Cheirón ve znamení Vodnáře(1955-1968, 2005-2010)Pocity, že nepatřím do této společnosti, do tohoto kolektivu. Pocity vyloučení versus snaha zapadnout do skupiny. Výrazná potřeba originality (lišit se) versus konformita. Ilustrativní film: Svět podle Prota. Filozofové s tímto postavením: J. J. Rousseau, R. Steiner, E. Husserl, J. Patočka)
  • Cheirón ve znamení Ryb (1960-1968, 2010-2019). Pocity na způsob „bože, proč jsi mě opustil?“. Osobní pocity křivdy a nespravedlnosti ve vztahu k Bohu nebo vesmírnému řádu. Jak se mi to mohlo stát? Jak to bůh mohl dopustit? Pocity zavržení Bohem. Při neintegraci militantní ateismus, skepse, chladná ironie, existencialismus, nihilismus. Při integraci, při pochopení, jak to celé tehdy s tou údajnou nespravedlností vlastně bylo, se obnovuje víra, důvěra v Boha, řád, vyšší smysl – jakkoli to nazveme. Dochází k obratu ve víře. Filozofové s tímto postavením: K. Marx, B. Engels, S. A. Kierkegaard, A. Camus. Patří sem mimochodem i horoskop Československa z r. 1918.
  • Cheirón ve znamení Berana (1968-1977). Zpochybnění příchodu na svět, práva na svou existenci, práva vůbec být, základní vůle, chuti žít a chtít něco pro sebe. Pocity, že nejsem ok, že je se mnou hluboce něco v nepořádku, že mít ego je nějak špatně. Navenek to však může být zakryto okázale narcistním sebevědomím. (Cheirón nezle poznat podle vnějších znaků chování, ty mohou být rozmanité. Na tutéž vnitřní příčinu si každý vynalezne unikátní způsob reakce a kompenzace.) Reakce mohou být od extrému: obětuji se jen pro druhé jako houkající sanitka, mé ego nemá žádnou hodnotu – až po extrémní egoismus a bezohlednost; ručička jakoby kmitá mezi těmito extrémy, dokud nejdojde k integraci. Pak teprve může energie beranského archetypu plynout přirozeně.
  • Cheirón ve znamení Býka (1977-1983). Nepřijetí hmoty, těla, peněz, hranic, emocionálních potřeb, svého místa ve světě; poruchy příjmu potravy. Extrémy kmitají mezi hedonismem a askezí, nevlastněním ničeho a křečkováním („moje!“). Muži např. raději nezakládají rodiny (nebo až v pozdějším věku), aby se nemuseli starat o materiální zajištění rodiny; ženy si naopak hledají partnery za každou cenu zajištěné (spíše v jiné cheironské generaci), na základě extrémního znejistění v této oblasti. Při integraci je archetyp býka prožíván více pružně, propustně, schopně.
  • Konjunkce Cheirona a Merkura: Jan Werich, Bohumil Hrabal, Jaroslav Hašek, Zděněk Štěpánek – ale také Miloš Zeman. (Jakýsi archetyp lidového světáka, šprýmaře. Hraní si se slovy).
  • Konjunkce Cheirona a Saturna: Franz Kafka, Božena Němcová. (Jakoby vážnější a existenčně tísnivější témata související se zraněním saturnským).
  • Konjunkce Chirona a Venuše: Jacques Brel, Charles Baudelaire, Wiliam Blake, František Gelner, Friedrich Nietzsche. („Rozjitřelá anima“, vysoká umělecká a estetická citlivost, bohémství).
Toto jsou pochopitelně jen stručné ukázky možných projevů. Pro bližší prostudování doporučuji knihu, Martin Lass: Chiron – uzdravení a růst vědomí. Eugenika, 2014. (V originále Chiron: Healing body and soul).

Za jakých okolností funguje neptunský archetyp správně?


Neptun samozřejmě není něco apriori negativního. Jako každý archetyp má své světlé i stínové podoby.Přebujelý Neptun se v konstelačním poli projevuje jako všezaplavující voda (močál, případně mlha), která znemožňuje adekvátně fungovat zbylým astrologickým archetypům. Ty se pak v poli jakoby utápí a zhasínají, přecházejí do pasivity a topornosti a jangová (aktivní, ohnivá) složka je v osobnosti potlačena.K navrácení Neptuna do jeho funkční podoby je obvykle v konstelaci potřeba ze strany klienta příjmout odpovědnost za svůj život a jakoby znovu sevřít opratě do svých rukou. (Někdy také integrovat Slunce, Saturn a element Země). Neptun se pak jakoby „smrskne“ z vše zaplavujícího moře do jednoho bodu a z mlhy se jakoby stane „laserový parpsek“ kreativity, která je zacílená a člověk jí není ovládán, ale má ji pod kontrolou a k dispozici jako dirigent svou hůlku nebo malíř svůj štětec. V této pozitivní podobě je Neptun archetypem fantazie, inspirace, plodnosti, empatie a něžné lásky ke všemu živoucímu. Je atmosférou domova, esencí ženskosti, krásou v pohybu. Souvisí se schopností nechat věci dít se sami, nechat vše plynout bez potřeby kontroly (letting go).
„Žádný strom nemůže vyrůst do nebes, dokud se jeho kořeny dole nedotknou pekla,“ říká Jung v Aionu.

Tato věta vlastně osvětluje, za jakých okolností funguje neptunská funkce správně. Jsme-li dobře usazeni dole, v těle, v pánvi, v zemi, ve hmotě, pak naše schopnost dotýkat se hvězd, naše napojení a naladění funguje přirozeně. Přirovnávám to k dobře uzeměné anténě: pak víte, na co se ladíte a který televizní kanál právě vysílá. Pokud člověk uzeměný není, pak jakoby mu běželo na jednom televizním kanálu několik stanic současně. Bez uzemnění je člověk spíše obětí (loutkou) neptunských impulzů (astrality).

Není tady žádný problém být cheironsky celiství a zakořenění v těle – a přitom neptunsky plynoucí. Není v tom žádný rozpor. V tomto stavu jsme však prostí jakýchkoli ideologií (není potřeba je vytvářet) a jednota není zažívána jako obraz a projekce, ale jako přirozené kontaktní flow. Zmizel odpor vůči oné „nesmiřitelné překážce“, spojené s naším zraněním. Peklem jsme již prošli. Tříska byla vyjmuta, vyplavena. Všechny části Self jsou akceptovány. Neptunská funkce může být využívána k umělecké a vizionářské kreativitě.

 Vystavil 

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *