Milovat umí ten, kdo miluje své rodiče

Milovat nás naučila máma s tátou, i když někdy
přiložili ruku k dílu třeba teta, děda, babi
Naše schopnost milovat se odvíjí zejména od toho,
jestli a jak milujeme své rodiče
…
Touha milovat, být blízko k důležitým druhým,
„hřát“ se navzájem, je nám vývojově daná
Jestli tento příklon vykvete do zdravých květů
anebo se promění v hlad či předstíraný nezájem,
závisí na kvalitě květů lásky našich rodičů
Na tom jak oni měli možnost milovat své rodiče,
jak milují sami sebe a také, jak se partnersky
milují navzájem
…
Dítě potřebuje „být blízko“ rodičům,
potřebuje se hřát, potřebuje být milováno
a potřebuje milovat
a děsí se a zazlívá rodičům i sobě,
když to nejde
A nejde to, když o něj rodiče nemají zájem,
když se rodičů bojí nebo když ho ponižují
Dokud je dítě malé, nemůže rodiče zatratit,
ale v jeho oddanosti vzniknou praskliny,
rozpory, místečka napěchovaná hněvem,
která je potřeba ukrýt do sklepa
Ten sklep je ale v záplavovém území
a někdy v dospělosti bude
– v budoucím partnerském vztahu dítěte –
vyplaven
…
Podívejte se na celou svoji rodinu
jako na třídní fotografii
Táta, máma, sourozenci, teta, strýc, děda, babička
Kolik je tam míst bezpečí, jistoty, lásky?
Nad kterými hlavami visí otazníky
a kde vykřičníky opatrnosti, strachu, hněvu?
Od kterých se raději odtáhnete?
Tohle všechno teď projikujete na svět
Dokážete si například představit
jen jedno jediné místečko bezpečí
(ale třeba ne v hlavním partnerském vztahu
– tam vidíte mámu –
ale ve vedlejším
– kdysi to byla teta nebo děda)
Anebo pro vás nebylo bezpečí u žádného člena rodiny,
a tak se necítíte v bezpečí vůbec nikde
Po počáteční euforii zamilovanosti
jste plní otazníků a vykřičníků
…
Skoro každý z nás má na tomto světě
jeden základní úkol
Podívat se znovu na tu starou rodinnou fotografii,
oprášit ji, pochopit osudy jednotlivých lidí na ní
a přijmout je do svého srdce
…
Odejděte někam stranou a v tichu se jim
jednomu po druhém podívejte do očí a řekněte:
mami mám tě rád
tati mám tě rád
dědo, babičko, brácho…
…
Kdekoliv to dře, nejděte do starých příběhů,
těch kolovrátků, které vás opřádají vlákny křivd
Zkuste se přenést do dětství daného člověka
Vstupte do jeho malé postavičky
a podívejte se jeho očima na jeho mámu a pak tátu,
prociťte jeho pocity, strachy, možná zoufalství
a pokuste se toho kloučka nebo holčičku
pohladit, uzdravit ho nazpět časem
… a pak teprve ho nechte vyrůst do dospělé podoby
své mámy nebo táty
A napojte se na tu bytost, které jste v nitru pomohli
být tím, kým se láskyplnou výchovou mohli stát
…
Zlobíme se na lidi jen proto,
že je chceme milovat a že (nám) to nejde
Nebuďte otroky svého životního příběhu,
toho nahodilého shluku okolností
Věřte v lásku, v touhu každého člověka
být dobrým a lásku dávat
Proměňte ve svém srdci ten příběh
…
A kdykoliv budete mít vůči svému partnerovi
hodně špatné pocity, buďte spravedliví
a doplňte větu:
Nemáš mě rád… mami.
Ubližuješ mi… tati.
Nezastal ses mě…. mami.
Nevšímáš si mě… mami a tati.
Vše, co se nám děje, se děje proto,
že to očekáváme, a proto si i utrpení
– téměř nepostřehnutelně –
vytváříme
…
Změňte tu starou fotografii
a změní se všechno

Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz