Myšlenka na dnešní den

„Kdo ví,

že v hluboké rokli

hory mého skrytého srdce

plane světluška mé lásky.“

Abutsu-Ni

Tichá osobní zpověď japonské ženy, stará téměř tisíc let, nám sděluje, že nejvýznamnější věci začínají tak hluboko v nás, že je zprvu ani sami neslyšíme. Anebo to, že uchováváme ty nejvýznaměnjší věci tak dobře ukryté, že skoro nemají šanci růst. Povzdech jejího srdce pravděpodobně svědčí o obojím. Prosím. Přečtěte si její verše ještě jednou. Teď.

Nejsou to jen slova, ale živá bytost jako mrak ve tvaru srdce, lidská bytost zachycená v okamžiku, který se opakoval v každém, kdo někdy poznal nebo chtěl poznat lásku. A i když nevím jak, můžeme být v okamžení, jedním škubnutím na hony vzdáleni tomu, co cítíme. Ale pokud poznáme oddělenost, zahájíme náročnou pouť k jednotě.

Někde cestou se často z dobrých pohnutek naučíme bát projevovat své city otevřeně, jako by náš malý kousek lásky zahynul, když bude vystaven živlům, jako by naše skutečné pocity nepřežily pohledy jiných. Přesto si dobře uvědomujeme, že bez vzduchu nemůže nic růst. Co tedy uděláme s naší malinkou světluškou?

Je krásnou ironií, že tím, jak se Abutsu-Ni přiznává ke své skrytosti, ukazuje nám tím cestu. Copak to není její světluška, která se třepotá a razí si cestu z rokle, z hory jejího skrytého srdce, poletuje, aby jí zvlhlo oko a rozvázal se její váhavý jazyk? Není to sand její světluška, která svítí déle než devět set let?

Nemusí být hezká ani chytrá, ale čestná a pravdivá. Protože nejeden tanec začíná klopýtnutím a nejedna píseň zakašláním.

Dýchejte zhluboka, vdechujte do svého srdce.

jakmile jste dosáhli svého srdce, dýchejte zvolna a opakujte nahlas slova Abutsu-Ni, jako by šlo o vaše vlastní slova.

Dýchejte zhluboka a vnímejte tu malou světlušku své lásky, jak třepotá křídly uvnitř vašeho srdce.

Dýchejte zvolna a s každým nádechem a výdechem dovolte světlušce, aby vzlétla z rokle až na vaši horu a vzhůru vaším hrdlem.