K zamyšlení

Existuje tisíc způsobů,

jak si kleknout a políbit zemi.

Rúmí

My všichni se potřebujeme dotýkat zdroje života, znovu a znovu, abychom se rozzářili a mohli pokračovat dál. Ať už to děláme hraním na hudební nástroj anebo poslechem hudby, meditováním, malováním či milováním, nebo tím, že čteme svým dětem anebo dětem svých přátel nebo sami sobě příběhy – když zavřeme svou mysl jak unavené oči a otevřeme své srdce jako žíznící ústa, dojdeme ke společnému zdroji, kde není třeba nic odsouhlasit ani přijmout, kde nemusíme překonávat odmítnutí ani kritiku. Tato zkušenost sama o sobě je veškerou autoritou, kterou potřebujeme.

Je zajímavé, že tyto  okamžiky obnovy se otevírají přesně tehdy, když zapomínáme na sebe. jako koně s klapkami na očích, kterých se nemůžeme úplně zbavit, hledáme čichem svou cestu, dokud nedojdeme k hluboké tůni, z níž se můžeme napít. A pro tu chvíli jsme zachráněni.

Ve skutečnosti pijeme z tohoto velkého paradoxu denně: i když všichni živí sdílejí chvíli, kterou prožíváme právě teď, nikdo nezakouší tento okamžik tak přímo jako vy. Nikdo nemůže říct, jaké to pro vás je být naživu, kromě vás. Nikdo nepotřebuje povolení žít, zůstat naživu, poznat radost, když se vaše jedinečná dlaň dotkne země.

Inspirace:

Procházejte se pod stromy, a jakmile se soustředíte sami na sebe, pohlédněte vzhůru.

Dýchejte a vnímejte ten pevný strom od země až po jeho listy.

Ten strom roste bez toho, aniž by mu k tomu někdo udělil souhlas, aniž by mu k tomu někdo gratuloval.

Dotýkejte se toho stromu, dýchejte zvolna a učte se od něj.

Mark Nepo, Kniha probuzení