Jak to, že všechno chápu, ale změna trvá tak dlouho

„Jak to, že přesně chápu, jak jsem k tomuto programu
kdysi přišel, ale stále ho nemůžu změnit?“
…
Ve skutečnosti většinou chápeme jen málo
Pokud chybí byť i jen část informace,
nevíme vlastně nic, nechápeme celek
…
Můžeme třeba zazlívat mámě, že neodešla
od tyranského partnera a nedokázala ochránit
sebe ani nás
A už nevidíme a nechápeme realitu člověka
který po světě chodí jako prázdná skořápka
bez vlastní energie a motivace k žití,
protože kdysi nezažil vyživující spojení
se svou vlastní mámou
Nechápeme, že jakkoliv brutální spojení
je pro mámu na hluboké energetické úrovni
vlastně zázrak, záchrana a výživa
…
Anebo nechápeme, proč si máma už nikdy
nenašla partnera, proč od rozvodu
jen seděla, hořkla a průsvitněla
A nevidíme její vzorec z dětství,
kdy si ji její máma uchvátila pro sebe a
nedovolila jí utvořit si vztahy s okolím,
zamilovat si otce, ani sourozence
a v hlavičce dítěte se usadil koncept
jediného, nenahraditelného zdroje
energie a spojení
…
Věřte, že nikdo se nechová iracionálně
Příroda nás prostě vybavila
neprůstřelným pragmatismem,
organismus je přísně užitkový
Jde jen o to, že mnohé ze základních motivací
jsou prostě uloženy velmi hluboko,
skryty i před samým jejich nositelem
…
Pokud si myslíme, že máma je
prostě a krásně blbá
a táta tyran z plezíru a své volby,
nechápeme své rodiče,
nemůžeme je plně přijmout
Nemůžeme jim odpustit,
nemůžeme se s nimi ztotožnit,
dojít klidu a spojení se sebou samým
Jsme plní chladu či nenávisti
anebo aspoň rozporuplných pocitů
…
Jakmile pochopíme všechny souvislosti
a zesílíme natolik, abychom mohli žít
docela pěkný život,
automaticky odpustíme
To ale neznamená, že nad obzorem
vyjde zářící Buddhova hlava
a ocitneme se v ráji
Naopak, naše pocity se na čas
můžou ještě zhoršit
…
Jakmile přestanu zazlívat rodičům
a celkově se odkřivdím i vůči partnerovi,
začnu vnímat, že své emoční linky,
křivdy, vzteky, lítosti, sklony k depresi…
si s sebou nesu uvnitř, že jsou součástí mně
a partner a další lidi o ně jen klopýtají
Tady teprve začíná práce na sobě
Přestáváme ztrácet čas bojem o to,
aby ostatní neklopýtali o má zranění
(byli dokonale milí, pozorní, obětaví…)
a začneme se zajímat o své zranění,
studovat, kde vzniklo
Poznávat ho, stejně jako když poznáváte
nového partnera
Vést s ním stálý dialog
…
Po čase už opravdu víme vše
Období plochých vhledů skončilo
Známe své zranění dokonale,
nikoho z něj neviníme a víme,
jak bychom chtěli změnit své chování,
ale… chybí nám pro to základna
…
Víme třeba, že potřebujeme uvolnit svůj hněv
anebo pevně trvat na svých hranicích,
ale nějak to nejde
To proto, že když se snažíme akcí přepsat
jedno zranění, probudí se druhé
Třeba nezpracované zranění z opuštění
Neumíme si prostě představit, že by se druhý
mohl fatálně rozzlobit a opustit nás
…
A tak začneme chápat, že naše strachy
jsou v nás uloženy ve vrstvách a že je dobré
začít odspodu a jít nahoru
Zpracovat bezmoc a strach z opuštění
plodu, kojence, batolete, ale i předškoláka, který
žil v ovzduší ve vzduchu se vznášejícího rozvodu
a pak se teprve pokoušet o budování
svého sebevědomého prostoru ve vztahu
…
Zpracujeme tedy jedno zranění, uděláme krok
a zase nás něco zastaví, je tu další zádrhel
Další vnitřní rozpor, strach, který jde proti
naší touze expandovat do plnějšího života
Už ale víme, že nemáme složit ruce v klín
a zoufat si, ale pokračovat v sebereflexi
a pak zdolat další překážku
…
A pochopíme mechanismus změny:
Uvědomění tématu
Plochý vhled
Plné pochopení, odkřivdění se
Dialog se zraněním
Formulace nového přesvědčení
Zpracovávání různých „proti“
Překonávání starého a cvičení nového návyku
…
Po čase už nebudete toužit po tom,
aby ostatní obcházeli vaše zranění,
aby vám bylo ploše dobře
(za cenu ztráty spojení s partnerem)
Budete se radovat z nových objevů
a když se vám místo boje podaří
vejít v dialog se zraněním
a odvalit pár balvanů, které
stojí v cestě novému životu,
budete se cítit docela hezky,
i když ještě nejste v cíli
…
Jak řekla nedávno na kurz jedna žena:
„Když se mi podaří
neutíkat od svých špatných pocitů,
nevinit za ně druhé,
ale zaměřit se dovnitř a jít s nimi
ruku v ruce jako starší sestra,
po chvíli odplynou
a já se cítím zase o něco silnější
Po pravdě, cítím se jako bůh.“ ☺

Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz