Zastavení
Zastavení vyvažuje utíkání.
Útek od prožívání bolesti a bezmoci.
Tak rádi se opíráme o sílu své vůle,
O iluzi, že život můžeme mít pod kontrolou.
Čím déle utíkáme a bojujeme o změnu, tím více jsme zastaveni, abychom se vyrovnali.
Vytáhli na světlo skutečnou bolest, kterou jsme kdysi dávno v sobě pohřbili a slíbili si, že už ji nikdy nebudeme prožívat.
Nikdo nechce dobrovolně prožívat stav bezmoci, stav bez kontroly a otevírat staré rány a okamžiky největšího odpojení, kdy jsme v tom byli sami, nemocní, jakkoli utrápení.
Není to však už jen minulost, jak si rádi namlouváme hlavou, žije to s námi teď, promítá se do všeho, čemu ještě tato odpojená část naší duše věří. Jsme s tím plně identifikováni a přitom si namlouváme, že už jsme někde jinde. Vím, když se to děje, není snadné projít skrz a nespadnout do sebe-destrukcí oběti bez síly, bez ochrany, bez lásky a strachu. Nepodlehnout programům o vině, studu a hříchu. O tom, že svět tam venku je daleko silnější a mocnější, než my.
Ale vím, že jedno je jisté, i když šlápneme vedle, něco se nepovede podle našich představ, spadneme, vždycky stojí za to se zase zvednout a nic nevzdávat. Jen díky tomu roste naše síla a sebevědomí, které nám dovolí projít vším, co je.Dovolit si zůstat zastaveni v pocitu bezmoci, prodýchat a jen ji pozorovat bez posuzování a pojmenování až do úplného uvolnění, je základem, jak se nevyhýbat a neutíkat před ničím, co nám chce vytáhnout na světlo.
Takto jsem byla skoro pět let zastavená fyzicky v těle, až těžkost v nohách a úplná paralýza, mě zastavila natolik, abych si do toho sedla a vytáhla staré trauma, které bylo spojeno s tělem, fyzickou existencí a neskutečnou touhou vrátit se co nejrychleji domů. Opustit tělo a necítit to ohromné odpojení, kdy jsem prvně zapomněla, kdo jsem a proč si přicházím zahrát znovu tohle úžasné divadlo plné příležitostí, jak konečně dozrát a naučit se tuto bytost i celé její bytí tady milovat. Tolik iluzí s tím odešlo, tolik lží o sobě, tolik masek a her. Bylo pro mě úžasné sledovat, kolik vrstev jsem díky téhle pětileté cestě objevila, kolik zranitelnosti jsem si přitom dovolila, jak jsem se naučila skutečně přijímat a neutíkat od nepříjemných stavů jen do těch příjemných. Zůstat v čemkoli a pokleknout, když přišel do mého prostoru odpor vůči tomu, co je. A bolelo to. Hodně. A mnohokrát jsem se snažila utéct, než jsem znovu poklekla a sedla si do čehokoli – i mé bezmoci a dovolila jí úplně mě celou sežrat a zas vyplivnout bez další zbytečné vrstvy toho, kým nejsem.Pomáhala mi upřímnost vůči otázce – co ještě chci držet pod kontrolou? Co vždycky chci předem připravit tak, abych se vyhnula bolesti nebo tomu co nechci prožít? Kde jsem neustále ve střehu a bráním se tomu to odžít? Vždy jsem odpovědi dostala, stačilo pozorovat, jak to mám a nezůstat jen u toho, ale také ty odpovědi žít a uvést do praxe. Jít do výzvy a mimo komfortní zónu svého strachu.Proto, ať je to cokoli a jste v tom bezmocní, zůstaňte v tom, poseďte si a dovolte aby se všechno ukázalo pravdivě. Nechtějte všechno hned měnit, neboť utečete, ale kolo se zas otočí a pojedete ho zas dokola znovu. Naslouchejte svému tělu – když chci utéct předčasně, zastaví mě bolestí na hrudi. Je to bolest k nevydržení, dokud neřeknu: „V pořádku, pochopila jsem – zůstávám zastavená a neuteču.“Všechny vás objímám a posílám laskavou podporu. Prosím, jednou provždy! Nic neděláte špatně! I když se to stále vrací, jede to stále dokola, chvíli trvá než proces dojede, než se všechno vytáhne a než prokážete i venku odhodlání to skutečně žít ve vaší pravdě a překročit všechny staré programy zas a znovu. Neustále vás to bude testovat, jestli to myslíte vážně! Jestli přeci jen přišlo pochopení a do starého zvyku již nepůjdete. Rozhodně však neděláte nic špatně. Všechno co děláte, tomu se nedá na cestě procesem vyhnout, je to nezbytné a potřebné.Miluj proces a miluj sebe v procesu.
Shumavan
Není to však už jen minulost, jak si rádi namlouváme hlavou, žije to s námi teď, promítá se do všeho, čemu ještě tato odpojená část naší duše věří. Jsme s tím plně identifikováni a přitom si namlouváme, že už jsme někde jinde. Vím, když se to děje, není snadné projít skrz a nespadnout do sebe-destrukcí oběti bez síly, bez ochrany, bez lásky a strachu. Nepodlehnout programům o vině, studu a hříchu. O tom, že svět tam venku je daleko silnější a mocnější, než my.
Ale vím, že jedno je jisté, i když šlápneme vedle, něco se nepovede podle našich představ, spadneme, vždycky stojí za to se zase zvednout a nic nevzdávat. Jen díky tomu roste naše síla a sebevědomí, které nám dovolí projít vším, co je.Dovolit si zůstat zastaveni v pocitu bezmoci, prodýchat a jen ji pozorovat bez posuzování a pojmenování až do úplného uvolnění, je základem, jak se nevyhýbat a neutíkat před ničím, co nám chce vytáhnout na světlo.
Takto jsem byla skoro pět let zastavená fyzicky v těle, až těžkost v nohách a úplná paralýza, mě zastavila natolik, abych si do toho sedla a vytáhla staré trauma, které bylo spojeno s tělem, fyzickou existencí a neskutečnou touhou vrátit se co nejrychleji domů. Opustit tělo a necítit to ohromné odpojení, kdy jsem prvně zapomněla, kdo jsem a proč si přicházím zahrát znovu tohle úžasné divadlo plné příležitostí, jak konečně dozrát a naučit se tuto bytost i celé její bytí tady milovat. Tolik iluzí s tím odešlo, tolik lží o sobě, tolik masek a her. Bylo pro mě úžasné sledovat, kolik vrstev jsem díky téhle pětileté cestě objevila, kolik zranitelnosti jsem si přitom dovolila, jak jsem se naučila skutečně přijímat a neutíkat od nepříjemných stavů jen do těch příjemných. Zůstat v čemkoli a pokleknout, když přišel do mého prostoru odpor vůči tomu, co je. A bolelo to. Hodně. A mnohokrát jsem se snažila utéct, než jsem znovu poklekla a sedla si do čehokoli – i mé bezmoci a dovolila jí úplně mě celou sežrat a zas vyplivnout bez další zbytečné vrstvy toho, kým nejsem.Pomáhala mi upřímnost vůči otázce – co ještě chci držet pod kontrolou? Co vždycky chci předem připravit tak, abych se vyhnula bolesti nebo tomu co nechci prožít? Kde jsem neustále ve střehu a bráním se tomu to odžít? Vždy jsem odpovědi dostala, stačilo pozorovat, jak to mám a nezůstat jen u toho, ale také ty odpovědi žít a uvést do praxe. Jít do výzvy a mimo komfortní zónu svého strachu.Proto, ať je to cokoli a jste v tom bezmocní, zůstaňte v tom, poseďte si a dovolte aby se všechno ukázalo pravdivě. Nechtějte všechno hned měnit, neboť utečete, ale kolo se zas otočí a pojedete ho zas dokola znovu. Naslouchejte svému tělu – když chci utéct předčasně, zastaví mě bolestí na hrudi. Je to bolest k nevydržení, dokud neřeknu: „V pořádku, pochopila jsem – zůstávám zastavená a neuteču.“Všechny vás objímám a posílám laskavou podporu. Prosím, jednou provždy! Nic neděláte špatně! I když se to stále vrací, jede to stále dokola, chvíli trvá než proces dojede, než se všechno vytáhne a než prokážete i venku odhodlání to skutečně žít ve vaší pravdě a překročit všechny staré programy zas a znovu. Neustále vás to bude testovat, jestli to myslíte vážně! Jestli přeci jen přišlo pochopení a do starého zvyku již nepůjdete. Rozhodně však neděláte nic špatně. Všechno co děláte, tomu se nedá na cestě procesem vyhnout, je to nezbytné a potřebné.Miluj proces a miluj sebe v procesu.
Shumavan
Přidat komentář