Odvaha znovu milovat

„Svět je lůno, ne hrob;

místo, kde je vše zplozeno a zrozeno.“

Henry Miller

Stejně jako se musíme učit odcházet a loučit se, musíme se učit, jak jít životem dál. Musíme se učit říkat Ano druhým lidem, novým možnostem i sami sobě. Rozchod je přirozená věc. Opouštíme druhé a jsme sami opouštěni. Rozluka, změna, ztráta a nové zrození jsou pro vesmír zcela přirozené jevy. Když si to uvědomíme a nebudeme brát rozchod jako bolestivé odmítnutí, budeme schopni daleko snadněji potkávat nové lidi a situace.

Většina z nás prožívá tento neuvěřitelný život v jakémsi polospánku, chodí po zemi jako ve snách. To je velká škoda a plýtvání! Život a lidé v něm jsou zázračné dary, jež většina z nás den po dni odmítá. Proč neustále odmítáme přijmout vše, co je nám nabízeno?

Omezujeme sami sebe, neboť nás velmi zaměstnává představa, co by nám život přinést „měl“ – co očekáváme a požadujeme, co je pro nás (podle nás) správné ( i když ve skutečnosti tomu tak být nemusí). Tím ovšem bráníme sami sobě, abychom se zamilovávali zdravým způsobem – do vhodného člověka a snadno – což je naše přirozené právo.

Mnoho z nás prožívá své životy jako nevděční hosté na opulentních hodech života. Místo abychom se z oslavy těšili, jsme smutní a nespokojení, že hostina nebude trvat věčně. kritizujeme podávané jídlo. Vyžadujeme jeden konkrétní pokrm a žádný jiný. nebo se  cpeme jídlem, které je pro náš systém nevhodné, a pak se divíme, že nám není dobře.

Mnozí lidé tráví čas na slavnosti hledáním chyb na jiných hostech. Nemají ani potuchy, kdo jsou jejich hostiteli nebo proč se ocitli na seznamu pozvaných. Většinou vůbec nepřemýšlejí o tom, že by za velkorysé pozvání na oslavu měli poděkovat.

Jiní se zase nezajímají o to, co vlastně na večírku dělají. Když dojde jídlo, jsou zděšeni. Dalším na občerstvení zase tolik nezáleží, zato chtějí ostatní hosty neustále sekýrovat. Žijí v iluzi, že jde o jejich vlastní slavnost, a neuvědomují si, že všichni dostali rovnocenné pozvání.

Někdo zase odmítá jídla vůbec se dotknout, trucuje v koutě a čeká, až slavnost skončí.

Když začneme za vše, co máme děkovat, vydáváme se vlastně hledat našeho hostitele a začínáme chápat, proč jsme byli pozváni. Spolu s poděkováním zjišťujeme, že každý host je hodnotný a má v sobě něco cenného, o co se s námi může podělit. Poděkování nám také připomíná, že čas plyne velmi rychle a je hloupé jej ztrácet záští a obviňováním.

Milovat cele vyžaduje odvahu a víru. O víře se mluví velmi často – je však skutečnou součástí našeho života? Jenom velmi vzácně potkáme člověka s opravdovou vírou v život, v druhé a jejich zosobněné já. Takový člověk většinou mnohokrát v životě upadl, ale naučil se, jak zase vstát a vydal se dál.

Ve vztazích – stejně jako v čemkoli jiném – není nic špatného na tom, když člověk klesne až na dno. Může se však znovu postavit. Víra vyžaduje, aby  byl člověk ochoten srdnatě jít dál navzdory všemu, co se mu přihodilo, navzdory nejistotám, co dalšího mu život přinese. Znamená to věřit v sebe, v Boha a vesmír. Být uvědomělý a bdělý.

I když je bolestivé opustit nebo být opuštěn, vše co vzniká, podléhá změně. Nemůže tomu být jinak. Čím více se naučíme milovat a přijímat sami sebe a druhé, tím více nám vesmír poskytne. A tím lepší každý vztah bude!

Švestka u mé chatrče

si nemohla pomoct

a rozkvetla.

Šikl

PhDr. Brenda Shoshann, Z knihy Proč muži opouštějí ženy