K zamyšlení

Skutečná láska není únik z osamocení, skutečná láska je přetékající osamocení. Jste ve své samotě tak šťastní, že se o to štěstí musíte podělit – štěstí vždy touží po sdílení. Je tak velké, je ho tolik, že ho nemůžete obsáhnout – jste jako květ, který nemůže zadržet svou vůni, musí ji vydechnout do světa.

Odevzdání je nejvyšší forma lásky, nejčistší forma lásky. Necítíte se závislí, protože odevzdání nepramení z pocity samoty a stesku. Pokud se odevzdáte ze samoty a stesku, pak to není odevzdání, je to něco jiného.

A ještě něco – odevzdání se vám přihodí samo, dojde k němu, není to něco, co by vzešlo z vašeho popudu, není to čin, není to nějaký úkon. Nemůžete to učinit  – jak se chcete odevzdat?  Pokud se o něco takového pokusíte, není to odevzdání. Jste tem, kdo koná – a pokud je zde konající, může si své rozhodnutí vzít za chvíli zpět.

Odevzdání přijde samo, stane se vám; nenajdete v něm konajícího. jednoduše zjistíte, že se do někoho nebo do něčeho rozpouštíte.Můžete splynout se západem slunce, to je odevzdání. Můžete se rozpustit do hvězdné noci, to je odevzdání. Můžete se rozpustit v nějaké ženě nebo muži, to je odevzdání. Můžete splynout s hudbou, to je odevzdání. Odevzdání má mnoho forem, mnoho podob, ale vždy chutná stejně: jednoduše zjistíte, že se rozpouštíte. Jednoduše zjistíte, že neexistujete; je to něco jako nepřítomnost ega.

Jste… intenzivně jste, a přesto nejste. Je to přítomnost i nepřítomnost zároveň – odevzdání je paradoxní. Přítomnost je to proto, že v odevzdání nemáte ego, takže jste jen čisté vědomí; a nepřítomnost je to proto, že nemáte ego, takže nemůžete říci: „já – já jsem.“

Odevzdání zažijete ve chvílích, kdy nejste činitel, kdy nic nevíte, nic neznáte, prostě jen jste. Přijde k vám skrze krásu, přijde k vám skrze poezii, přijde skrze hudbu, může přijít bezpočtem různých dveří. Chrám Boží má mnoho bran.

Osho