Byla jsem mladá a hloupá.
Muž, který mě zaměstnal, učil mě, a se kterým jsme se stali přáteli, ležel ve svém domě v sousedství, na konci naší ulice, a umíral.
Bylo mu teprve 55 let. Mě bylo 27 a tak mi připadalo, že byl starý.
Vrátila se mu rakovina. Tentokrát nad ní nezvítězil. Tentokrát zemřel.
Milovala jsem na něm spoustu věcí. Vnímala jsem jeho optimistickou důvěru, když mě hned po škole zaměstnal. Byl mým učitelem, vzorem a tak trochu i náhradním otcem. Věřil v mé schopnosti a často mi to říkal. Byl laskavý, vtipný a štědrý. Měl nezapomenutelný úsměv.A teď umíral. Cítila jsem, že za ním musím zajít. Chtěla jsem se vedle něj posadit a říct mu, jak moc v mém životě znamenal. Jak důležitý byl pro mě jeho život.
Byla jsem ale mladá, zmatená a vyděšená.
Našla jsem sama pro sebe výmluvu: „Není přece moje rodina.“ „Budu ho obtěžovat.“ „Nechtěl by, abych ho takhle viděla.“
Věděla jsem, že umírá. Věděla jsem, že mu zbývá pár dnů života. Věděla jsem, co bych mu potřebovala říct. Ale moje mládí, nezkušenost a strach mě k němu nepustily.
A on zemřel.
Plakala jsem o samotě ve svém pokoji se zataženými závěsy.
Do dnešního dne si přeji, abych bývala našla odvahu zaklepat na jeho dveře. Kéž bych bývala promluvila i s jeho ženou a dětmi. Kéž bych bývala seděla vedle něj v jeho posledních dnech.
Do dnešního dne lituji toho, že jsem to neudělala.
Kéž bych mohla vrátit čas. Kéž by bych bývala našla prostou sílu vstát, jít a být s tím, kdo i mě umírá. Kéž bych se bývala rozloučila.
Kéž by, kéž by, kéž by… ale přání týkající se minulosti se nikdy nesplní.
Byla to pro mě velmi bolestná a tvrdá lekce.
Život nás učí různými způsoby
Někdy můžeme mít pocit, že jedeme na nekonečném kolotoči s názvem „Tohle je tvoje lekce, ať se Ti to líbí nebo ne“. Velký kruh života, jedna lekce za druhou.
Selháváme, zas a znovu, a z toho se učíme. Padáme a znovu se zvedáme. Zakopáváme a jdeme dál.
A pak přijde další lekce.
Miluji Tě, mami. Sbohem.
Uplynuly čtyři roky.
Jeden březnový víkend jsem se svými dvěma malými syna a nejmenší dcerkou vyrazila na cestu za svou mámou do Portlandu. Po cestě jsme se zastavili v zahradnictví, abychom naložili náš minivan jarními rostlinkami – fialkami, měsíčky, hledíky. Máma říkala, že už se na vysazování chodníku a předzahrádky nemá sílu, tak jsme se to chystali udělat pro ni.
Mámě už několik měsíců nebylo dobře. Trápil jí žaludek. Nemohla moc jíst. Když už něco snědla, měla potíže v sobě jídlo udržet. Hodně zhubla.
Když nás vítala ve dvěřích, slabě se usmála a pokyvovala hlavou při pohledu na přepravky s květinami.
„Venku je zima,“ řekla a zachvěla se. „Vezmu děti dovnitř.“
Rýč a lopata byly poblíž, vzala jsem je a obracela s nimi vlhkou, chladnou hlínu. Jednu po druhé jsem sázela jednotlivé květiny do měkkých jamek v zemi.
Z útrob domu jsme slyšela zvuky nádobí a směs hlasů. Zazvonil mámin smích.
O půl roku později zemřela.
Učíme se, když ztrácíme ty, které milujeme
Byla to veliká ztráta…
Máma umřela v době, kdy jsme měla tři malé děti. Spoléhala jsem na ni v mnohém – byla mi oporou, podporou, svým humorem i radami. A teď byla pryč. Truchlila jsem dlouho a velmi hluboce.
Avšak i přes všechnu tu bolest jsem cítila požehnání.
Proč? Protože jsem měla to privilegium, čest a nekonečné požehnání být svědkem a prožít její umírání. Natírala jsem jí nohy a chodidla krémem, četla jsem jí verše z Bible, pomáhala jsem jí při sednutí i koupání, a nebo jsem jen jednoduše seděla u ní, když slova došla. Bylo v tom mnoho úzkosti i krásy zároveň.
Život a smrt jdou ruka v ruce. Jen to v naší kultuře neumíme uznat. Od smrti se odvracíme. A často se odvracíme i od umírajících.
Stejně, jako jsem se já odvrátila před čtyřmi lety od svého přítele a mentora v jeho posledních dnech.
Teď jsem konečně pochopila, co jsem tenkrát měla udělat. Teď jsem konečně cítila, o co jsem přišla. Díky tomu jsem mohla svou ztrátu znovu odtruchlit. Jinak, nově.
Porozumění důležitosti návštěvy u umírajících
Hospicové zdravotní sestry Maggie Callahan a Patricie Kelley nabízí ve své knize Poslední dary: Porozumění speciálnímu vnímání, potřebám a principům komunikace s umírajícími vlastní vhledy do světa smrti a umírajících:
„Umírající člověk nám dává velmi poučné informace a útěchu, a ti, kteří jsou jim nablízku, jim pomáhají dojít vnitřního klidu a rozpoznání smyslu jejich života.“
Prožila jsem tento paradox, když umírala moje máma. Bylo pro mě bolestně těžké sledovat, jak se proměňuje ze silné, energické ženy do hubené a zesláblé podoby. Ale když jsem navzdory její velké bolesti viděla i její vnitřní sílu, když jsem viděla, jak si dokáže říct o pomoc a podporu, jak hluboké spojení jsem cítila, i když už nemohla mluvit – to byly jedny z darů, které mi svým umíráním dávala.
Její umírání mě tak změnilo a bylo pro mě takovým požehnáním, které se ani nedá ani slovy vyjádřit.
Návštěvníci přicházejí a odcházejí
V průběhu doby, kdy moje máma umírala, jsem měla možnost sledovat zástupy lidí, které postupně proudili k jejímu lůžku, až ten proud nakonec úplně ustal.
Na samotném konci zůstala u její postele jen jedna jediná nejbližší přítelkyně. Ostatní přišli jednou a potom zmizeli.
Rozumím tomu. Nebylo vůbec snadné být svědkem jejího umírání. Bolelo to. Bylo to nepříjemné. Moje máma byla přírodním živlem. V procesu umírání se stala poraněným ptákem, kterého sestřelila dravec – rakovina. Většina lidí nechtěla vidět její utrpení, nebo se dotýkat jejích ustříhlých křídel.
Callahan a Kelley ve své knize vysvětlují, proč je návštěva u umírajících tak těžká: „Ten, kdo se ocitá u umírajícího, nečelí pouze bolesti z toho, že jejich milovaný umírá. Ale ocitají se i v hluboké nejistotě, kdy neví co mohou udělat, jak a kdy.“
Většina lidí, kteří přijdou na návštěvu, chtějí cítit spojení, útěchu, nebo doufají v hluboký rozhovor. Jenomže právě nejistota a nepohodlí v přítomnosti smrti a umírání brání šancím na smysluplné spojení.
Callahan a Kelley si všimly zajímavého rozporu mezi původním záměrem návštěvníků a jejich skutečného jednání: „Návštěvníci často stráví čas s umírajícím běžným rozhovorem o počasí, sportu nebo politice. Možná je to proto, že to vědomě či nevědomě neumožňuje umírajícímu mluvit o hlubokých, intimních věcech.“
Když moje máma umírala, pozorovala jsem, co dělali různí návštěvníci. Rozdělila jsem si je do následujících kategorií:
POVRCHNÍ – přátelé, kteří se zastavili jen, aby „nakoukli“. Krátce nahlédli do pokoje, řekli pár vět, a stejně rychle odešli. Někdy se zdálo, že se jen přišlil přesvědčit, že máma doopravdy umírá. Už se nevrátili.
ZAPLAVENÍ – často právě blízcí přátelé, pro které bylo příliš těžké se vyrovnat s tím, že máma umírala. Byli velmi emocionální a nervózní, brali si mě nebo sestru stranou, aby nám řekli, jak je to strašné, a že prostě nedokážou vidět, jak na to máma je.
ZAMĚŘENÍ NA ŘEŠENÍ – návštěvníci, kteří přicházeli vyzbrojeni nějakou strategií, která by mámu zachránila. Ať už to byla modlitba, rituál, vitamíny, dieta nebo nějaký román a nebo nějaké absurdní řešení. Do této skupiny spadalo velké množství (ale ne všichni) z máminých přátel z církve. Mnozí už se nevraceli, protože mámin stav pro ně byl důkazem toho, že jejich strategie se nezdařila, nebo že jejich víra v její uzdravení nebyla dostatečná.
LÍTOSTIVÍ – těmto návštěvníkům bylo mé mámy líto. Říkali jí, jak je to pro ně těžké. Říkali mě nebo mé sestře, jak je to pro ně těžké. Často zmiňovali příběhy o nemocích jiných lidí a o tom, jak se tito lidé zázračně uzdravili a přežili. Většinou tito lidé také nepřišli znovu.
POMÁHAJÍCÍ – lidé, kteří chtěli nějak pomoct. Dožadovali se možnosti něco udělat, aby tím mohli dokázat svoji lásku. Někdy nosili jídlo, dárky nebo se nabízeli, že s něčím pomůžou. Když nebylo zrovna s čím pomoct, měli pocit, že jsou nechtění.
SPOLEHLIVÍ – tito přátelé byli v naprosté menšině. Dokázali být v přítomnosti smrti. Dokázali sedět u mámy, povídat si s ní, masírovat jí nohy, nebo u ní jen tak být. Přicházeli zas a znovu.
Většina těch, kteří přicházejí za umírajícími, má dobré srdce. Chtějí pro umírajícího něco udělat. Chtějí ukázat svou lásku, péči a náklonnost. Ovšem často se stává, že kdo přichází s očekáváním, odchází se zklamáním.
Umírání je fluidní proces. Klademe-li na něj svoje představy a požadavky, stane se stresující záležitostí. Přicházíme-li k umírajícímu se svou představou, je velmi pravděpodobné, že po našem odchodu zůstává umírající s pocitem, že nebyl slyšen, že byl jeho svět umenšen nebo ignorován. Po návštěvě povrchních hostů se může umírající cítit dokonce ještě více osamělý než před ní.
Umírající potřebují cítit lásku, podporu a porozumění. Je to práce pro nás, kteří jsme zatím plně v životě, abychom jim tyto poslední dary dopřáli.
Na návštěvě u umírajících
Když navštěvujete svého umírajícího blízkého, vaše zkušenost může mít v průběhu času mnoho podob. Na začátku je v setkání přítomný potenciál pro rozhovory – je to čas, když je umírající ještě při vědomí, není zaintubován ani pod silnou sedací (medikací). Jak se smrt blíží, svět umírajícího se postupně stahuje a zmenšuje. Když se tedy na svou návštěvu chystáte, mějte to na paměti. Je dobré vzít v potaz následující:
Život a smrt
Ve smrti se spolu mísí bolest a krása…
Umírání je v mnoha směrech podobné zrození. Umírající se pohybují směrem ke smrti, krok za krokem, hodinu za hodinou. Zápas se střídá s přijetím. Úlevu střídá bolest. Nakonec je cesta dovršena. Být přítomni a být svědkem smrti někoho, koho milujeme, je samo o sobě zázrakem.
Koneckonců, život končí smrti. To platí pro každého z nás.
Plně přijmout, uznat a učit se ze smrti někoho milovaného je nesmírně těžké, srdce-rvoucí a velmi, velmi těžké. Ale je to také nádherné, poučné a hluboce pravdivé. Dotýká se samotné duše.
Proto vám říkám – jděte! Buďte se svými umírajícími. Navštivte je. Povídejte si. Smějte se. Plačte. Milujte je do jejich posledního okamžiku.
Protože být s vašim umírajícím milovaným člověkem je nejspíš ten nejlepší poslední dar – pro vás, pro něj, pro vás oba.
Autorka textu: Dr. Audrey Nieswandt
Autorka fotografie: Sharon McCutcheon
Zdroj: zde
Český překlad: Kateřina Černá Grofová
Přidat komentář