Usmívat se a vědět

“Všichni jsme svým způsobem zranitelní jako křehké skleněné koule. Představte si starou žárovku s bublinou z tenkého skla. Část z nás je jako ta křehká světelná koule. Zevnitř září krásné světlo, které dokáže odevšad zahnat tmu. Když se narodíme, jasně záříme a přinášíme krásné světlo a štěstí všem. Lidé obdivují naši krásu a světlo.

Časem se na nás začne lepit špína. Ta špína není z nás. Je z lidí, kteří ji na nás házejí. Patří sice jim, ale oni ji na nás házejí i tak. Po nějaké době tu špínu po nás házejí nejen ti, kdo jsou nám nejblíž. Začnou s tím spolužáci ze školy, spolupracovníci, společnost a spousta dalších, na které narazíme. Na každého to zapůsobí jinak, někdo se stane obětí, někdo rváčem, někteří to spolknou a dlouho to v nich zůstane, někteří vypadají, že to přirozeně ze sebe pouštějí. bez ohledu na to, jak to na nás na první pohled působí, v každém případě to zabrání tomu, aby naše původní světlo a dobro zářilo.

Jelikož na nás háže špínu tolik lidí, usoudíme, že musejí mít pravdu. Tak se k nim přidáme a hážeme špínu taky. Proč ne? Když po nás háže špínu tolik lidí, nemůžou se přece mýlit. Když budu na sebe házet špínu, pak to musí být normální, a házet špínu na jiné také musí být v pořádku. Ano, přihodím ještě trochu a nechám ostatní, aby ji dál házeli na mě. Nakonec vlečete tolik špíny, že vás to nejen tlačí k zemi, ale vaše světlo už vůbec není vidět. Každý centimetr těla máte pokrytý blátem. Spoustu ho naházeli jiní a něco také vy, když jste se k nim přidali a začali špínu na sebe házet také.

Pak si jednoho dne vzpomenete, že ve vás kdysi svítilo krásné světlo. Jenže všechno potemnělo tak dávno, že si na tuhle svoji část sotva vzpomínáte. Ale občas, když jste v klidu a sami, ji stále cítíte  Teplá zář svítí uvnitř celou dobu, bez ohledu na tmu, která ji obklopuje. Uvědomíte si, že znovu chcete zářit. Chcete si  připomenout, jak vypadáte, když po sobě nevláčíte špínu z jiných ani ze sebe.

Pomalu začnete ze sebe trochu špíny seškrabávat. Ale musí se to dělat velmi opatrně, protože pod tou vrstvou jste neuvěřitelně křehcí. Když se to pokusíte udělat moc hrubě nebo rychle, roztříštíte se a už nikdy světlo nespatříte.

Takže pomalu a trpělivě čistíte. Vytryskne tenký paprsek světla a vy znovu zahlédnete svou krásu. Je to příjemné. Pak na vás zase někdo hodí další špínu a vy musíte čistit znova. Takže ten kousek setřete a čistíte dál. Nad tím, co uvidíte, se však vyděsíte, a raději znovu na sebe hodíte trochu špíny. Nezasloužíte si zářit tak jasně. Sem s tou špínou. Ale světlo zahlédlo něco zvenčí a začne zářit jasněji. Chce, aby bylo vidět.

S každým dalším paprskem, který prosvitne ven, se začínáte cítit lépe. Zakoušíte, jak by bylo skvělé zbavit se všeho, co s sebou vláčíte. To vás přiměje uvědomit si, kolik toho všichni ostatní také vláčí, a vzbudí to ve vás soucit. Rozhodnete se, že od této chvíle už na nikoho nebudete špínu házet. Koneckonců, jak můžeme všichni zářit co nejlépe, když budeme všude kydat špínu a házet ji na jiné? Takže se znovu pustíte do práce na sobě a opatrně seškrábnete zase kousek. Ale vzrušení narůstá pokaždé, když ven prorazí další svazek paprsků a vy zahlédnete, jak jste krásní a jak záříte.

Občas jste v pokušení znovu trochu té špíny na sebe nebo na jiné hodit, jak jste byli skoro celý život zvyklí. Ale teď vidíte, jak ty úzké paprsky světla, které z vás vycházejí, pomáhají jiným, kteří také začínají být kurážní. Začínají ze sebe seškrabovat špínu. Také si musejí počínat velmi opatrně, protože všichni jsou křehcí a jemní a můžou se velmi snadno rozbít. Chcete pomáhat jiným, aby se očistili. Jenže to musejí udělat sami, protože nikdo kromě nich neví, jak křehcí pod tou vrstvou jsou.

Nanejvýš můžete jiným ukázat, jak jste to udělali vy, a to jim možná pomůže. Ale práci musejí vykonat sami, svým vlastním tempem a vlastním způsobem. A samozřejmě že ne všichni mají odvahu nebo sílu udělat to všechno najednou. Takže jste trpěliví, uctiví a soucitní, protože už chápete, že někdy to může být velice bolestivý a děsivý zážitek.

Vy sami se cítíte dobře. Je to nový pocit, ale moc se vám líbí. Takže na sebe už definitivně přestanete házet špínu, protože začínáte milovat krásu, kterou jste objevili, a vaše světlo září čím dál jasněji. Paprsky světla z vás vycházejí už do všech stran. Ale trocha nejstaršího bahna je na vás stále přilepená, odstranit ji je to nejtěžší. Za ty desítky let se tam hezky zabydlela. Nikam jinam se jí nechce. Čím více se blížíte světlu, tím jemněji musíte drhnout. Ale tato vrstva bahna drží o to tvrdohlavěji a odhodlaněji.

Byla to strašná dřina a jste hodně unavení. Už takhle jste na tom rozhodně mnohem líp. Možná to bude stačit. Možná můžu žít s tou poslední vrstvou bahna a svítit prostě tak, jak to teď dokážu. Ale světlo je silné a odhodlané. Chce, abyste svítili co nejjasněji. Takže vám dodá ještě víc síly a vy očistíte i ten zbytek.

Nakonec jste to dokázali a vaše zář všechny ochromí, zvlášť vás. Neměli jste tušení, jak můžete být tak krásní a svítit tak oslnivě, když jste teď poblíž jiných světelných koulí, ony také zatouží jasně svítit, protože vidí vaši krásu a ta jim připomíná, že ji někde v sobě také mají. Jen na to zapomněly kvůli všemu tomu blátu, které s sebou vláčí.

Některé světelné koule si myslí, že je příliš těžké svoje světlo ukazovat, tak se shluknou do tmy a snaží se přesvědčit samy sebe a navzájem, že jsou takhle šťastné. Kdo se potřebuje takhle dřít, když už jsme si zvykly svou špínu nosit? No, mně se to takhle líbí, říkají, a ještě rozhážu trochu bahna kolem sebe. Vyrazím hned teď hodit trochu špíny na ta jasná světla tamhle, když jsou tak šťastná a mají se dobře. Jak se opovažujete takhle si užívat?

Takže potemnělá svítidla vyrazí ven s nákladem špíny, a začnou ji házet. V hordě jim to jde líp, v jednotě je síla a tak dál. Jenže už nevidí tak jasně, protože všechno tolik svítí, když se tu pořád něco čistí. Ale zahlédnou několik svítidel, která spokojeně a jasně září, protože právě ze sebe seškrábala všechnu špínu. A tak na ně potemnělá svítidla naházejí celé hromady další špíny. Jenže ta nedrží. Co se to děje?  Držela přece vždycky.

Nevědí však, že světlo bylo sice celé roky schované, ale neustále uvnitř sílilo. Teď září tak teple a jasně, že bahno se už na něm neudrží. Prostě sklouzne a nenechá po sobě ani stopu. A takhle záříme i my. Máte v sobě světlo, které je krásné a může se rozzářit. Jenže potřebuje mít se sebou trpělivost a být k sobě jemní, abychom mohli odstranit všechnu špínu, s níž se po desítky let vláčíme. S každým kouskem, který seškrábete, prosvitne další kousek vašeho pravého já.

Každá věc, které litovali teď už zesnulí lidé a o níž jsem se dověděla u jejich smrtelného lože, vyžaduje odvahu a lásku, abyste ji zdolali. Ale volba je na vás. Jako světlo, které chce zářit jasně a radostně, i vy v sobě máte něco, co vás povede krok za krokem.

Buďme takoví, jací jsme, najděme rovnováhu, mluvme upřímně, važme si těch, koho máme rádi, a dovolme si být šťastní. Když to uděláme, pak nejenže projevíme úctu sami k sobě, ale i k těm, kdo si ve svých posledních týdnech zoufali, jelikož neměli kuráž udělat to ve svém životě dřív. Rozhodnutí je na vás. Váš život patří jen vám.

Když se vám do cesty nahrnou všemožné problémy a vy uvažujete, co z toho pro pána vzejde, jak najdete klid v určitém vztahu, kdy získáte potřebné kontakty nebo jak seženete peníze na něco, co chystáte, prostě si vzpomeňte, že co chce vaše srdce,to taky chce vás. Jen tomu musíte občas uhnout z cesty. Udělejte co můžete, a pak tomu nechejte volný průběh. Ustupte sami sobě z cesty.

Když tedy poodstoupíte, pořádně se narovnejte, vypněte hruď, a s láskou se nadechněte. Buďte hrdí na to, jací už jste, neztrácejte víru a důvěru, že si očekávané zasloužíte, že vaše modlitby byly vyslyšeny a že jejich splnění už je na cestě k vám. A jen si vzpomeňte na jednu větičku. Důležité je usmívat se a vědět. Prostě usmívat se a vědět.“

Z knihy Čeho před smrtí nejvíce litujeme, Bronnie Ware