Stáváme se více lidskými bytostmi

Být ve tmě a vlhku nevědění
nás vede k pokoře.
Jsme u zdroje,
ze kterého jsme vyšli,
a ke kterému se vrátíme.

Věnovali jsme tisíciletí tomu,
abychom povstali z prachu,
měli jsme pocit, že je lidství ušpiněné,
jako by byl prach tak hrozná věc,
jako by země byla tak špatná věc,
natož pak být tou zemí přikrytí.

Přesto není tak těžké nacítit,
proč tomu tak bylo,
kde se vzala touha vystoupat z hlubin do výšin.
Každý, kdo někdy trpěl, o tom víc své.
Někdy být člověkem
bolí k nesnesení.

A přesto,
ponoříme-li se dostatečně hluboko
do naší bolesti, smutku a žalu
můžeme přiložit své ucho k zemi,
můžeme uslyšet všechen život v ní i na ní
můžeme zaslechnout i zemřelé,
naše předky, kteří už tak hluboce rozumí,
jako snad ani žádní živí nedovedou,
koloběhu života a smrti, vší bolesti v něm
a všemu pokoji v něm.

S uchem u země
můžeme slyšet růst kořeny stromů,
jsou jeden od druhého vzdálený a přesto jsou jedním.
Můžeme uslyšet šepot propojeného podhoubí,
jak si vypráví příběhy, jak sdílí moudrost.

S uchem u země
můžeme uslyšet tajné písně země,
které mohou zaslechnout jen ti, kteří padnou takto hluboko,
ty nejstarší ukolébavky,
písně, o kterých jsme ani nevěděli, že jsme je kdysi znali.

Tam, v prachu, zalévaném slzami,
ve tmě našeho utrpění,
když nic jiného, a někdy prostě není nic jiného možné,
se můžeme stávat více lidskými bytostmi.

~ Leyla Aylin

Český překlad: Kateřina Grofová
via Midwives of the Soul