K zamyšlení

Milý příteli,

děkuji Ti za důvěru, za Tvé upřímné otázky.

Je to docela přirozené, že v rámci jedné rodiny mají lidé různé představy, potřeby, ale i předsudky.

Budiž Ti úlevou, že není nutné, abychom byli všichni za jedno, k tomu, abychom se v té jinakosti mohli navzájem respektovat.

Pokusím se na každou Tvou otázku odpovědět. Neznamená to ale, že na ně dostaneš odpověď. Některé odpovědi totiž člověk dostane až, když si to sám prožije.

*

JAK POZNÁM, AŽ BUDU UMÍRAT?

Stejně, jako u zvířat je pozorováno, že se chovají jinak těsně před svojí smrtí, a z jejich chování je zřejmé, že vědí, že umírají; stejně tak lidé tento “šestý” smysl mají. Jde o jakousi vrozenou intuici, “šestý smysl”, či hlubokou moudrost. Je to něco, co všichni máme, ale tím, jak žijeme, tento smysl buď kultivujeme, udržujeme s ním spojení, a nebo je pohřbený pod nánosy všeho možného.

Proto nelze čekat, že “poznám”, až budu umírat, pokud o tento hluboký smysl vnímání během svého života nepečuji, a místo, ze kterého prožívám tento svět, je po většinu času hlava (myšlení).

Přestože existuje řada znaků u lidí, kteří umírají, ať už u očekávané smrti, tak u náhlé, neočekávané; nelze čekat, že se jednoznačně projeví u každého člověka, protože je zde ještě mechanismus disociace, popření, úniku. Pokud je člověk dobře ve spojení sám se sebou – z těch vnějších projevů to může být např. potřeba se (roz)loučit; říct svým blízkým, co cítí (ústně nebo formou dopisu); uklidit si ve věcech; zjednodušení jídelníčku a celkově životního stylu, opuštění všeho, co ho zbytečně zatěžuje, což může být v tom velkém finále i samotný pohyb… Z vnitřních projevů je to bilancování, různé vhledy, jakoby s člověkem už promlouvala sama smrt a svět na druhém břehu.

Ať už má otázka platnost pro mé vlastní umírání nebo umírání někoho jiného, cítím, že schopnost vnímat, zachytit a rozpoznat jemné projevy, je možné, jen pokud dobře během života kultivujeme vnímání, pozorování, bdělou přítomnost. A i tak se může stát, že smrt přijde náhle, žádné signály předem nezachytíme. A může se stát, že ty signály rozpoznáme až zpětně, a tím se učíme.

*

PROČ JE SMRT, NEBO DOKONCE I STÁŘÍ NEPŘÍJEMNÁ PRO SPOUSTU LIDÍ?

Smrt je mystérium, tajemství. Čím víc ho zkoumáme, tím větším mystériem se stává. Tajemství znamená, že “nevíme”. Nevědění většinu lidí děsí.

Stejně tak většinu lidí děsí představa, že jejich existence skončí. Že přestanou existovat. A s tím, že přijdou o všechno, co mají. Bojí se, že se na ně zapomene. Že svět bude fungovat dál bez nich.

Potom jsou lidé, kteří se bojí bolesti a utrpení umírání.

A zároveň jsou lidé, kteří díky nějaké své duchovní cestě, víře, přesvědčení, se smrti nebojí, mají svoji představu o tom, co se s nimi stane a to jim přináší útěchu.

S kvalitou stáří dnes neumíme moc žít, většina průmyslu stojí na inovacích, zdraví, kráse, dokonalosti – a ztratili jsme schopnost ocenit kvalitu a moudrost starého (ne jen u lidí).

Ve společnosti – která, jakmile něco přestane fungovat na 100 %, si pořídí něco jiného, nového – si nevíme rady s tím, když se naše vlastní tělo s věkem proměňuje, slábne, funguje i vypadá jinak. A stejně tak náš mozek, který přirozeně funguje jinak po 60, 70 nebo 80 letech používání. Zvlášť v dnešní době, kdy zpracovává čím dál více podnětů a informací. Nemusí to však mít nutně vliv na jasnost vědomí. Pokud jej během život kultivujeme, září dál, a vlastně ještě jasněji, jak tělo ubývá a postupně vyhasíná.

Přemýšlet o stáří, umírání a smrti je přirozené pro lidi, kteří překlenou pomyslnou polovinu života. Tedy někde po 40. nebo 45. roce života. Pro mladé lidi je tato perspektiva natolik vzdálená, že se jim přirozeně sama od sebe ještě neukazuje. Vstoupí do jejich zorného pole ve chvíli, kdy se se smrtí setkají, ale i tehdy mají jinou perspektivu než lidé, kteří cítí, že se jich konečnost čím dál víc týká.

*

JAK PŘIPRAVIT SVOJE BLÍZKÉ NA PŘÍCHOD MOJÍ SMRTI?

Své blízké nejlépe připravím na moji smrt tak, že se na ni dobře připravím já sám/sama.

Nikdo z nás nemůže zařídit, aby se naši blízcí dobře vyrovnali s mojí smrtí, nebo aby tím prošli bez slz, bolesti, nebo jiných těžkostí.

Můžu se však dobře připravit sám/sama v tom, že se podobně, jako to dělávali naši pradědečkové a prababičky, (po)starám o ty praktické věci – mám sepsanou závěť, dopisy pro své nejbližší, mám své hmotné věci aspoň trochu v pořádku, přehledné, aby se v nich někdo druhý vyznal. Mám sepsaný plán (ráda Ti ten dokument pošlu), týkající se mých přání ohledně mé smrti a mého pohřbu. Můžeš mít i krabici, ve které budou připravené věci na pohřeb – oblečení, hudba, dopisy, Tvé oblíbené básně, apod. V dokumentu je možné také jasně napsat, co si nepřeješ, co nechceš.

A také je možné (a velmi užitečné) o tom, co si přeješ a jak o tom přemýšlíš, mluvit s ostatními.

Nemusí s Tebou souhlasit, ale je podstatné, aby Tě alespoň vyslechli. Můžete se už teď domlouvat na tom, zda jsou ochotni tato Tvá přání respektovat.

A potom je to Tvá vnitřní příprava. To je ale na jinou, delší zprávu nebo ještě lépe – osobní setkání.

*

*

Píšeš o tatínkovi, který “nepoznal, že umírá” a tak umřel v nemocnici, opuštěný, smutný a sám.

Často se stává, že jak daný člověk, tak jeho blízcí, doufají v pomoc lékařů. Domnívají se, že v nemocnici se člověku dostane té nejlepší možné péče – a tedy, že tím pro něj uděláme to nejlepší.

Je (někdy) velmi těžké rozpoznat, kdy už člověku medicína nemá co nabídnout a je tedy čas se vrátit domů.

Jsou to momenty, kdy právě člověka jaksi “v duchu” napadne – vždyť já se o toho člověka můžu postarat doma stejně nebo lépe. Nebo, že to, co s ním v nemocnici dělají, je jen zadržováním smrti, u které cítíme, že je už jednoznačně na cestě.

A velmi užitečné jsou tu i instrukce, které člověk svým blízkým předá (viz dokument výše) – nechci umírat v nemocnici; nechci, aby se se mnou dělali takové a jiné intervence; apod.

A někdy daný člověk cítí, nebo tuší, že je konec, ale nedovede to svým blízkým říct – třeba když má pocit, že by je tím zranil; že by jim vzal naději; apod. Potom je na místě s ním vést rozhovor – ptát se a nabízet zcela otevřený prostor možností; vyjádřit naši podporu, ať už si vybere jakoukoliv z nich.

A stejně tak se někdy člověk domů vrátit ani nechce, třeba proto, že ví, že by přítomnost jeho partnera nebo někoho jiného byla příliš obtěžující v procesu, kterým potřebuje projít (není to tak zřídka, jak by se zdálo).

A také někdy, když umírající člověk prochází fázemi šoku, popírání – nestihne dojít do fáze smíření. Smrt přijde dřív. I to je cesta toho daného člověka. Neznamená to, že někdo selhal. Je to jeho jedinečná cesta.

Umírání je tanec, ve kterém hraje roli spousta zdánlivě malých věcí; a kde je víc než kdy jindy zapotřebí bdělé přítomnosti, jasného vědomí a jen nezbytně nutné množství myšlení.

S láskou,

Katka