K zamyšlení

„V situacích, kdy se smrti, života, ale i lásky někdy až fanaticky, přímo nesnesitelně bojíme, vytahujeme proti nim zbaběle náš nejvyšší trumf: ego. S neřízeným egem se dá jen stěží milovat. Ego nás navíc před láskou neustále varuje, protože dobře ví, že se v lásce drobí a rozkládá, což znamená jeho jistý konec. Proto nás neustále varuje před láskou, která je logicky jeho největším nepřítelem a smrtícím strašákem. Láska ego krotí, a to je nebezpečné obzvlášť pro lidi, kteří rádi hrají na jistotu a „na sebe“. Láska je tvůrčí, radostná, přítomná a věčná. V ní umíráme každým okamžikem a každým okamžikem se zároveň rodíme. Jakmile nás láska rozzáří, roztaje se dominance ega a strachu jak zimní sníh při prvním jarním sluníčku. Zcela automaticky pak vystupujeme z konceptu simulovaného vnějšího světa. Začneme přijímat svou temnotu i světlo, mizí zoufalství, útrpná, zničující bolest, všudypřítomný strach a pocit oddělenosti.“