K zamyšlení
„Někdy se v duchu ptám, zda právě tohle neměl Krišna na mysli – mimo jiné -, anebo zda to není další vyjádření téže věci:
že budoucnost je doznívající píseň, královská růže, snítka levandule
nostalgické lítosti k těm, kdo tu ještě nejsou, aby litovali,
vylisovaná mezi zažloutlými listy knihy, kterou jsme nikdy neotevřeli.
Cesta nahoru je cesta dolů, cesta kupředu je cestou zpět.
Těžko se to snáší, ale tohle je jisté:
čas není léčitel, pacient tu už není.
Když rozjede se vlak, cestující se usadí,
jedí ovoce, čtou časopisy a korespondenci
(a ti, kdo je vyprovázeli, už opustili nástupiště),
a smutek v jejich tvářích vystřídá úleva
v ospalém rytmu dlouhého cestování.
Jen jeďte dál, cestovatelé! Z minulosti neujedete
do jiných životů nebo do budoucnosti.
Nejste ti lidé, kteří odjeli z nádraží,
ani ti, kdo dojedou tam, kam jedou,
zatímco za vámi se koleje sbíhají k sobě.
Až z paluby parníku, jehož strojovna rytmicky duní,
uvidíte, jak za vámi se rozšiřuje brázda,
neříkejte si „minulost je za námi“
nebo „budoucnost je před námi“.
Za soumraku z ráhnoví a z antény
k vám prozpěvuje hlas (ale ne do ucha,
té šeptající lastury času, ani v žádném jazyce):
„Jen plujte dál, vy, kdo myslíte, že cestujete.
Vy nejste ti, kdo viděli, jak vzdaluje se
přístav, ani ti, kdo vystoupí z lodi.
Zde mezi břehem a vzdálenějším břehem,
zatímco čas se vytratí, myslete stejný dílem
na budoucnost a na minulost.
V okamžiku, jenž není činem ani nečinností,
můžete přijmout tohle: jen ve smrti
se lidská mysl upíná
na každou sféru bytí – smrt je jediný čin,
jenž nese plody v životech jiných
(a čas smrti je obsažen v každém okamžiku bytí):
Nemyslete však na plody činů.
Plujte dál.
Vězte, poutníci moře,
vy, kdo putujete do přístavu, vy, kdo vydáváte svá těla
soužení a soudu moře a všem dalším zkouškám,
vězte, že plout dál je váš skutečný smysl a cíl.“
Tak nějak pravil Krišna, když varoval Ardžunu
na bitevní pláni.
Ne šťastně někam doplout,
ale plout dál je třeba, poutníci moře.“
– T. S. Eliot v překladu Taraka Matla
Přidat komentář