Jsme v době, ve které jsme ještě nikdy nebyli. Jsme v období, ve kterém ještě nikdo nebyl. Jsme ve fázi, která je zde POPRVÉ. Celý Vesmír došel do fáze nového sebe.
Nevěřím nyní prognózám budoucnosti, protože nyní nejsou možné. Tvoří je naše mysl, která však vyhodnocuje nové z pozice starého.
Nic, co je ve staré energii nebude fungovat. Budeme se ještě snažit dělat věci ze zvyku, tak jak nám to fungovalo předtím, ale nepůjde to. Myslíme si, že teď bude vše jako dřív, ale to už nikdy nebude.
Všichni jsme nuceni stát se novými. Zažehnout plamen nového sebe skrze vyčištěný vnitřní prostor, který právě budujeme. Úklid není příjemný, ale je nutný. Ti, co zůstali, jsou nekompromisně vedeni k větší pravdě a hloubce.
Kdo nás vede?
Nikdo! Naše vlastní integrita dozrála. V prostoru, který se jeví jako prázdný můžeme cítit prázdnotu a zmar. Budeme mít tendenci toto prázdné místo rychle zaplnit něčím navyklým, ale to nebude umožněno. Toto ještě více prohloubí pocity marnosti až deprese. Pokud jsme již dospěli do úrovně, kdy umíme propouštět, odevzdávat a nelpět, bude pro nás tato lekce uvolněním a klidným procesem. Jestli vám je hrozně, nechcete se pustit starého. Přemýšlejte.
Co je staré?
Mohou to být navyklé a zastaralé způsoby komunikace, vyčítání, házení se do oběti, útočnost, urážlivost, potlačování vzteku, nenazývání věcí pravými jmény, kličkování…všimněte si v čem už vám není dobře a jen to odevzdejte. „Tohle už nechci, tohle nejsem já.“
Budoucnost se tvoří každým krokem. Nelze odhadnout, jak věci dopadnou. Není to možné, protože nic z toho, co bude neexistuje v kolektivním zápisu podvědomí. Nic z toho, co bude není ani na úrovni vyrovnání karmy. Karma už není!
Co bude závisí na mé reakci v TEĎ! Nelze se ani zeptat „Co mám dělat, abych…?“ Nikdo to teď nemůže vědět, protože ti jen můžu říct zkušenost starého Já, která ti k ničemu nebude!
Musíš se teď nechat jen vést. Nezasahovat, nedělat akci, jen pozorovat. Emocionálně se neúčastnit, ať se děje, co se děje. Tvá noha udělá krok a ty ji následuješ. Věříš noze, že ví, kam jde a jen za ní posouváš své tělo. Nic víc, nic míň. Důsledně, malé krůčky, žádné otázky, kam jdeme.
A proto jsem vyřkla z hloubi srdce „Bože, jsem připravena na něco nového. Na něco, co moje mysl nedokáže zachytit ani popsat. Dávám ti svolení, abys mě vedl, kam uznáš za vhodné. Ukaž, co umíš.
Těším se.“
Přidat komentář