K zamyšlení
Všechno na světě má svůj čas. Rozkvétání květin se nedá nijak urychlit. Rozkvetou až pro to budou podmínky nejpříhodnější.
Nesnažíme se květiny donutit, aby rozkvetly a přeci nám není vůbec proti srsti přesvědčovat druhé, aby zvládali svá duševní zranění mnohem rychleji a snáz než je to vůbec možné.
Jak propastný je to rozdíl v porovnání s tím, když si někdo zlomí nohu!
Platí tu dvojnásob rčení, že „Co oči nevidí, to srdce nebolí,“ jenže vychází z naší neschopnosti dívat se svýma rukama a dotýkat se lidí očima…
Lidské tělo totiž neustále vydává svědectví o tom, co se v něm odehrává a je plátnem, na které naše duše kreslí.
Kdybychom se jeden druhého láskyplně dotýkali, nemuseli bychom se vzájemně přesvědčovat o tom, jak se kdo z nás cítí. Ruce by nám to řekly. Oči by nám to pověděly, protože oči jsou oknem do duše. A když se se zájmem díváme druhým do očí, nedíváme se jim nikam jinam než přímo do mozku.
Proto jsou v naší době tak populární sluneční brýle, protože máme co skrývat a navíc jsme obecně světloplaší, protože se mnoho z nás narodilo za ostrého světla porodního sálu a trpíme tedy jistým druhem mžourání a rozkoukávání celoživotně.
Ani při porodu nám nebyl dán čas na naše vlastní tempo. Popoháněli nás ze strachu, že pán Bůh udělal zrovna u člověka chybu a zapomněl zde uplatnit všechny své úžasné přírodní zákony dle kterých květiny rozkvétají v příhodných podmínkách přesně tehdy, když mají.
Člověk ale dál patří k Bohu a k přírodě.
To pokrok nás všechny popohání kupředu…
Nutí nás k tomu, abychom rozkvétali i v nevhodných podmínkách a spěchali s věcmi, které se uspěchat nedají, protože jejich úspěch se nedá změřit žádnými tabulkami!
Samoúčelnému pokroku nejde o to, aby člověk rozkvetl do své plnosti a byl celistvým.
Sklízí lidstvo i zcela nezralé ve jménu efektivnosti, protože pro montovny to stačí.
Lidské zdroje nemusí zazářit v jasném denním světle, postačí když se tak tak rozvinou, aby mohly plnit banální úkony jako dělníci sloužící pokroku. Kupředu, levá!
Mžouráme do života ve zvláštním druhu slepoty a nevidíme souvislosti.
Odpojení od vlastního srdce upřednostňujeme své zakrnělé mozky, které nám podávají zcela zkreslený pohled na podstatu naší reality.
Rozšířit si vědomí pomocí přírody?! Zapomeň…
Můžeš se v pátek zase vylejt v hospodě.
Otupit alkoholem již tak tupé ostří svého vědomí a život tak neprožít, ale jenom krájet.
A přitom v rajské zahradě dál rozkvétají Máky podle starého řádu. Nikam nespěchají, protože nepotřebují uspět. Stačí jim být součástí koloběhu života.
Každý jeden z nich ve své vlastní roli, která je jedinečná.
NENAHRADITELNÁ.
Proč bychom měli my lidé tedy věřit, že pro svého Stvořitele jsme něco míň než polní kvítí?!
Proč bychom se měli hnát za úspěchem s vidinou, že teprve pak budeme mít cenu? Cenu pro koho?
Pro trh?
A tak tu každé ráno stojíme na trhu s otroky a jeden druhého nutíme kvést v nelidských podmínkách a divíme se, když chřadneme, vadneme a všechno nám vadí.
Kupujeme si štěstí v načančaných obalech, se kterými si pak nikdo neví rady, a ono přitom roste nám přímo před nosem!
Dívat se svýma rukama…
Dotýkat se očima…
ProCITnout…
Mít odvahu cítit to všechno.
Dobré i zlé.
Žít…
Žít jako Máky pro ten jeden den, protože věčnost je ukrytá pod našima nohama.
Možná nás abstraktní ideologie vzdálené od Boha i od přírody zaslepily, rozbily náš svět na tisíc nesourodých kousků, které tu lepíme k sobě jak se dá, ale i dneska se stačí projít bosky v trávě. Aspoň na chvilku.
A stát tak nohama na Zemi.
Zakořenit. Procitnout. Procitnout zas a znovu.
Do života se vrátí prastará magie. Ta nejobyčejnější všednost, která je pokladem, který stojí za to opatrovat jako to oko v hlavě!
S láskou M.
Autorka textu: Michaela Nová
Přidat komentář