Rozhovor s Jirkou Ledvinkou: Je možné úplně všechno, co přijmete a čemu uvěříte!

Existuje spousta učení, jak si přitáhnout do života hojnost, partnera apod., ale často tam chybí zmiňovaný výchozí bod, kterým je Božský Tvůrce, spojení s Ním a vědomí vlastního Božství.

Je špatně, když toto spojení necítíme 24 hod denně?

Ne, vůbec ne, stejně o tom víš. Víš, že máš zájem a máš tam pozornost – tak to necháš v klidu proudit. Někdy to ani nevnímáš, je to v klidu.

Můžeme to přirovnat k předem nastavenému autopilotu?

Ano, a ani by nešlo, aby ses na to soustředila každou chvíli. Je to automatické. I kdybys propojení nevnímala, ber to tak, že ho třeba zastiňují jen nějaké emoce, které zase odejdou.

Teď když spolu mluvíme, tak je prožívání vlastního Bytí někde na pozadí…

Ano a to je vlastně ono. Obvykle to ale osobnosti nestačí – chce nějakou senzaci a něco vnímat. Božství je ale v klidu. A až přijde příležitost něco zadat, tak to učiníš.

Je Božím záměrem, abychom my lidé tady na Zemi prožívali a cítili své Božství, a z tohoto bodu tvořili?

Ano, je to záměr Boha, a zda i ty budeš mít stejný záměr, to už je na tobě. Ty sama rozhoduješ, zda je to i tvůj záměr – ale měl by být.

Díky tomu, že máme svobodnou vůli, tak se mohu rozhodnout, zda ten nejvyšší Boží záměr tady budu naplňovat, nebo zda se budu podřizovat matrixu, strachům, programům mysli…?

Ano.

Pokud by to všichni takto uchopili a žili svoji esenci, svůj potenciál, pak by si každý žil ve své „bublině“ a občas se propojil s „bublinou“ někoho jiného?

Ano, tak nějak si to lze představit…

Co vztahování mezi lidmi? Spolupráce ve firmách, kde pracuje spousta lidí. Vytváří něco dohromady…

Tam je důležité, aby to lidé dělali proto, že je to baví. Pokud se rozhodnou, že už takto žít nechtějí, tak se systémy rozpadnou a budou fungovat úplně jinak – na Božském principu a na tom, že si každý dá to nejlepší. Ne pracovat ve firmě, kde nechce být. Lidi si budou vybírat.

To je paradigma současné společnosti, která je dopovaná strachem. Kdybychom byli všichni vědomí…

… ano, vypadalo by to jinak.

Nebo je to určitá fáze vývoje?

Obojí.

Říkáš být ve své realitě, tvořit si svoji realitu – když tu byl lockdown, stejně sis nemohl dělat vše, co bys rád, v tvém případě třeba akce naživo.

Dostaneš jiné nabídky, abys tím prošla. Pokud tady přebýváš v „Božském“ a tyto problémy si nepřipouštíš, pak sice dodržuješ zákony, ale zároveň dostaneš nabídku, jak tím projít. Nestrádáš. Žiješ tak, abys dostala jen to nejlepší. Já mám třeba v zadání, že vše dopadne báječně. Věděl jsem, že když nebylo možné akce pořádat, že to dopadne jinak, ale dobře… Začalo se dělat on-line, zároveň jsem se někam posunul a vyzkoušel jsem si to. Takto by k tomu měli přistupovat všichni.

Pokud někomu krachne podnikání, neměl by se lekat, ale naopak se těšit, co nového přijde. Vždycky se nějaké řešení najde.

Pokud máš ale zábrany, že to z různých důvodů není možné a věříš jim, pak to probíhá přesně podle tohoto scénáře. Spousta lidí se z pozice strachu ptá, proč to nejde. Pokud si ale naopak uvědomuješ Božskou realitu a přistoupíš k tomu tak, že je to o.k., pak dostaneš ještě něco lepšího, co bys ani nevymyslela. Mysl to totiž ani vymyslet nemůže… Je důležité být stále v nastavení hojnosti. Pokud bychom to všichni uměli, pak by neexistoval ani žádný covid, protože lidstvo by bylo na takové úrovni, že by se takový problém do jejich světů vůbec nedostal. Pokud se k tobě dostane informace, že se někde objevila nějaká nemoc, pak tě obvykle napadne „aha“, tak to můžu mít i já – automaticky, aniž by ti došlo, že je to nesmysl, že to k sobě vůbec pouštět nemusíš.

Pokud jsem Božské realitě a uvědomuji si to, pak se dá říci, že tam nemoc vůbec nemá místo?

Ano, vůbec tam nepatří. Nemá tam místo, nelze ji mít.

Pouze pokud se propadnu do systému…

To, co se tady děje, je odraz lidstva a jeho úrovně. Nejen covid, ale cokoliv dalšího… Lidi by se od toho měli odvrátit, měli by se rozhodnout, zda to přijmou, nebo ne.

Přesto – pochází covid z Božské reality?

Dá se to tak říct. Všimni si toho zvláštního původu. Dělá si, co je potřeba, různě mutuje a nedá se uchopit… Lidstvo se od toho má odvrátit, ne to řešit. Lidi, místo, aby to takto uchopili, tak řeší opatření. Tvrdí, že nechtějí covid, ale spíš nechtějí opatření.

Zeptám se na vědomější propojování a uvědomování si vlastního Božství – např. tvoje Boží otisky – nebo meditace. Je to něco, co pomáhá člověka v tom Božském stavu více ukotvovat?

Určitě! Pokud za mnou přijde člověk s přesvědčením, že to tímto způsobem obdrží a jde si za tím, tak ano… V tu chvíli se vše dá zesílit a urychlit. Pokud ale přijde někdo, kdo je jen zvědavý a vlastně ho to vůbec nezajímá, tak se tak úplně neděje. Každý je jiný. Mnoho lidí to již uchopilo.

Lze i přes obrazovku?

Funguje to stejně. Setkání naživo jsou lepší kvůli komunikaci, ale z hlediska energií je jedno, jestli jsi třeba v Austrálii.

Dá se říct, že pokud se někdo připojí, tak ho vlastně přizveš do své bubliny a on se může s tebou vyhoupnout?

Není to tak úplně, lidi se tam vlastně přizvou tím, že mají zájem – přizvou se tak do „Božského“. Já je ani nemusím brát k sobě. Spíš za sebe, nechám si svou bublinu tak, jak je, jen je přizvu do toho „Božského“. Procítí to sami. Musíš neustále pamatovat na vlastní svébytnost!

Co ty věty o tom, že jsme tady všichni propojeni?

Na to bych dal pozor. Dal bych pozor na různé energie, které tady „plavou“, vždyť spousta lidí má v sobě i určité věci v nepořádku – pokud budeš brát, že jsme všichni propojení, pak si „natáhneš“ i určité problémy. Máš mít svůj svět čistý – propojení úplně nejsme, pouze o sobě víme.

Jsme tedy propojení skrze Božský zdroj?

Ano, ale zároveň máme svoji svébytnost. Pokud si tam nechám kohokoliv vstoupit, pak může nastat problém. Nejsme na stejných úrovních a někdo mi tam může zanášet problémy. Mnoho lidí si říká, že když je v tom „Božském“, tak se nic nestane – stane, pokud na to nahlížím z pozice mysli. Pokud jsi v „Božském“, jsi v sobě, pak toho člověka jen pozoruješ, nestahuješ si z něho nic do sebe. Problémem může být, když z pozice mysli nebo ega máš „za povinnost“ někomu pomáhat. Naciťovat se na něj, cítit se skoro stejně špatně – takové propojení je špatně. Bereš si do sebe problémy tohoto člověka a jeho vnímání.

Zpátky k tvořivosti a práci. Paradigma dnešní doby je, že lidé stráví v jedné práci často celý život.

To je často z pozice strachu. Musím to dělat takto, protože to jinak nejde. Pokud to přijmou za pravdu, tak je to pro ně pravda. Měli bychom si hlídat, abychom nepřijímali něco, co nám vyloženě nesedí. Nemyslet si, že je to v pořádku – není to v pořádku.

Opět tedy záleží na mně, jak se rozhodnu, nepřijímat systém přesvědčení, který je mi předkládán společností? Záleží, čemu uvěřím, jestli tomu dám zelenou, nebo červenou? Nesouvisí to i s určitou silou, jakou já jako osobnost disponuji?

Někdo má to přesvědčení silnější a věří si víc. To si ale můžeš i věnovat. Každý z nás má stejnou možnost.

Mně teď naskočila astrologická symbolika a takové ty představy, které souvisí s jednotlivými znameními.

Pak jsi v područí astrologie. Tvoje Božství se k tomu staví tak, že když to tak vnímáš, tak ti to dá.

Z toho vyplývá, že je úplně všechno možné, ale úplně všechno.

Také je. Přesně k tomu to směřuje, můžeš si nastavit cokoliv.

Je dobré postupně a pomalu posouvat limity víry, čeho jsme schopni?

Můžeš i rychle, ale není dobré na sebe tlačit a jít postupně. A časem si troufneš na víc.

Říkáš „troufnout“ – často si netroufneme a jsme zavření v určité škatulce.

Ano, to je hlas ega, musíš mu dát ale najevo, že ho překročíš. Ono protestuje – hlavně tam nechoď… Na začátku to vyžaduje velkou odvahu překročit všechny strachy. Prostě si to dovolíš, i kdyby ego předvádělo všechno možné. Dovolíš si to a očekáváš výsledek, ale nepracuješ na tom, to by se snižovala kvalita, dávala bys najevo Božství, že mu nevěříš.

Zadání, co chci, mohu ale modelovat postupně?

Vždy říkám to nejlepší, co je možné…

Často bereme ohledy… Bude to znít sobecky, ale alfou a omegou by měl být můj zájem, moje štěstí?

Sobecké to vůbec není, vezmi si, že ti to ovlivňuje celý život. Pokud jsi v nepohodě a nepokoji a nedáš si maximum, potom začneš strádat. Sice říkáš, že nechceš trpět, a přitom si to utrpění takto vytváříš sama. Jak se chceš uzdravit, když třeba chodíš do práce, která tě nebaví…? Pozor, je to vlastně převlečené ego.

Proč by naše Bytí, Božství mělo fungovat v nějakém útrpném módu. Má to tu být o radosti a spokojenosti.

Dotkli jsme se nemocí – toho, že si je k sobě pustíme a vlastně v tom božském nemoci nemají místo. Pragmaticky se zeptám – co stárnutí?

Také je to program.

A můžu ho nemít?

Ano a budeš vypadat pořád stejně.

Život od mimina k starci, stárnutí – to je nějaká plošná iluze?

Je to tak obecně přijímáno.

Tedy vše, co je obecně přijímáno, vytváří určité pole, skrze které my programujeme pole našich možností?

Říkáš to dobře – můžeš si vybrat, co si do čistého pole dáš.

Tedy „naházím“ si tam všechno, čemu věřím. Je mi tu sdělováno, že lidi se rodí a umírají, mají choroby, chodí do práce od 8 do 5 hod… tedy obecné pravdy, kterým věříme, a ty mě potom ovlivňují? Ty mohu postupně měnit. Ale může tam být i spousta „pravd“, o kterých ani nevím, že je mám… co s tím?

Pokud máš jasně zadáno, že jsi v Božském poli, tak ani tyto podvědomé pravdy tam nebudou. Prostě se rozplynou. Občas se nějaká může připomenout, ty si uvědomíš, že to není pro tebe a jdeš dál. Pak se tady teprve můžeš cítit dobře a strachy tě nebudou napadat, přesně tak to teď naciťuješ. Když se tam dostaneš, pak tam žádné strachy nemají místo.

Stárnutí a potažmo smrt… může to být i jinak, než jak to vnímáme?

Asi bych to spíš bral tak, že tě to tady asi 1000 let bavit nebude. Rozhodneš se tedy odejít, až budeš chtít.

Mělo by to tak i být – odcházet ze Země, nebo této reality, vědomě?

Ano, když si tady splníš, co jsi chtěla a budeš vnitřně vědět, že už ti to stačí.

Co reinkarnace? Vracíme se zpátky?

Ano. Ne každý zvládne to, co má, za jeden život… Tedy aby duše nabrala kapacitu, uvědomění si svého Božství.

Ptala se Hana Němcová pro Light Balance