„Historie, kterou máte společnou se svou rodinou, začíná už před vaším početím. Ve své nejranější biologické formě jakožto neoplodněné vajíčko již sdílíte buněčné prostředí s matkou a babičkou. Když byla vaše babička v pátém měsíci těhotenství a čekala vaši matku, prekurzorová buňka vajíčka, z něhož jste se vyvinuli, byla již ve vaječnících vaší matky. To znamená, že předtím než se narodila vaše matka, byly ona, vaše babička a nejranější stopy vás v JEDNOM TĚLE – TŘI GENERACE SDÍLEJÍCÍ TOTÉŽ BIOLOGICKÉ PROSTŘEDÍ.“
– Mark Wolynn – Trauma nechtěné dědictví
Každý z nás v sobě nese stopy a vzpomínky na utrpení dvou velkých světových válek.
Epigenetické výzkumy zas a znovu dokazují, že neléčené trauma se předává do dalších generací a projevuje se v podobě rozličných závislostí, psychických i fyzických onemocnění a vybírá si svou daň právě teď i na nás.
Můžeme se jen dohadovat, jak se nám podařilo opečovat traumatické zážitky našich předků, kteří tyto války prožívali, bojovali v nich, ztráceli v nich své blízké, trpěli pro nás nepředstavitelným způsobem a v poválečném období budovali svět z trosek, ve kterých shořely díky ničivým zbraním části našeho lidství bez nichž nemůžeme jako společnost zdravě fungovat.
Současná situace v nás může silně rezonovat právě proto, že v nás ožívá dávno zasuté trauma, kterému jsme celosvětově odmítali věnovat pozornost, kterou si zaslouží, protože jsme byli příliš zahledění do budování „lepších zítřků“.
Jenomže kořeny všech zítřků jsou hluboko ukryté v bolestivých událostech válek, které změnily nejenom svět, ale hlavně nás!
A my jsme se nechtěli dívat do minulosti. Báli jsme se hrůz, které ukazovala.
A teď k nám promlouvají obrazy posledních dní.
Ty „lepší zítřky“ jsou právě dnes. A jsou právě takové, jaké jsou – krvavé, násilné, bolestivé, protože jsme své kostlivce „zametli pod koberec“ a odmítali jsme podívat se jim do očí. Podívat se pravdě do očí.
Sledujeme televizní i jiné zprávy a nelze před nimi uniknout, i když ezočíči vznášející se v mlžném oparu někde v lesíku, říkají něco jiného a slovo „mír“ používají jako laciný štít proti utrpení ostatních.
V mnoha rodinách se v tuhle chvíli probouzí netušená solidarita a soucit, ale nemusí to tak být všude.
Někde se bude válka zlehčovat, nebude se o ní nahlas mluvit, bude vytěsněná větami typu: „To se nás netýká!“, mantrou, která bude chtít zabránit staré bolesti v přístupu do vědomí. Jako už tolikrát.
Ale válka se týká nás všech.
Dotýkala se nás dávno předtím než jsme se narodili. Dotýkala se našich předků svou železnou a krutou pěstí a drtila je.
Naším úkolem teď zůstává podržet si v sobě to uvědomění, které v nás současné události vyvolávají. To, že nás volají k tomu, abychom své lidské ruce natáhli ke svým kostlivcům a dotkli se jich s pečující laskavostí. Poskytli jim prostor pro to, aby nám mohli říct to, co nám chtěli říct celou tu dobu.
Že naše vlastní kořeny jsou zborcené krví a vyrůstají na bojištích, ze kterých se vraceli naši předci zlomení, plní ponížení, strachu, vzteku, křivdy a utrpení, které nezmizelo s návratem „domů“, ale zůstalo v nich trvale zakořeněno.
A dalo své plody, kterými jsme my.
Možná teď není nejdůležitější vyfotit se s hromadou věcí, které odnášíme na sběrná místa. Vykřičet do světa, kolik peněz jsme darovali a udělat si rychle selfíčko s těmi, kterým jsme pomohli.
Možná tou nejdůležitější ozvěnou, která zní v našich domovech a volá nás k sobě, je utrpení, na kterém jsme vystavěli svůj „nádherný“ svět.
To, že jsme dovolili dojít odlidštění do takové míry, že jsme zapomněli na to, že mír začíná vždy doma a že v něm dál žiji ti, kteří nejsou smíření!
Naši pradědečkové, dědečkové, tatínci, prababičky, babičky i maminky trpěli a trpí ve svém vlastním tichu svázaní strachem a bolestí, která jim znemožňuje roztáhnout svá ochranná křídla nad další generace, protože jsou zlámaná a nikdo se neobtěžoval je zaléčit.
Můžeme unést tu tíhu jen když ji poneseme společně. Je-li nesena jednotlivcem, zlomí ho.
Budeme tedy obtěžkáni těžkostmi. Zas a znovu.
Dokud se nenaučíme nést a snášet je společně. Jako jedno tělo, jedna duše.
A tak v mnohých rodinách se právě teď pomáhá válečným uprchlíkům, kteří překračují hranice států a mezitím jsou naši dědové a babičky v důchoďácích dalece za hranicí našeho skutečného zájmu.
Jsou dál zajatci utrpení, dál prchají ve svých myšlenkách daleko od hrůz, které zažili. A my s nimi.
Jen si na to neumíme vzpomenout.
Kéž je nám tenhle konflikt připomínkou toho, že otevřít peněženku je to nejsnazší, ale otevřít své srdce žádá nejvyšší odvahu a odhodlání.
A dovolí nám vidět míru utrpení, které v našem světě vyrůstá z neléčené bolesti hrůz minulých a nedovoluje míru, aby nebyl jen prázdným slovem, kterým se teď všichni oháníme, ale skutečnou podstatou lidství vystavěnou skutky.
A to je možné jen tehdy, dokážeme-li se dívat svým démonům do tváře. Dívat se svým předkům do tváře a zas a znovu v nich vidět jen sebe samé.
Stejně jako před desítkami let, i teď si pomůžeme navZájem, ptám se, zda ale máme skutečný zájem poučit se z minulosti od těch, kteří ji prožívali, poučit se z jejich hrůz, snášet těžkosti opravdu spolu, naslouchat příběhům a ne se jen ve „storýčkách“ zase dělat lepšími než skutečně jsme…
S láskou M.
www.korenyakridla.cz
Přidat komentář