Nedělní chvilka poezie

 Prstýnek po mamince

Když prstýnek mám na dlani,
hovořím k němu v ústraní.
Na stole svíčka hoří.
Pověz mi, perlo samotná,
v kterém jsi byla moři.

Však ve věnečku zhaslých rout
těžko si může vzpomenout,
a proč by vyprávěla!
Prstýnku, kdo tě daroval
na ruku, jež se chvěla?

A byl možná den májový
či pršelo – však kdo to ví,
a tatínka stál jmění.
A šli; tu ruku s prstýnkem
měl asi na rameni.

Což mohu věci našeptat:
Už spi? A může prsten spát?
Je tenoučký jak vlásek.
Užuž by se byl přetrhl
na ruce plné vrásek.

A dal jsem jej zas nazpátky
až na dno spodní přihrádky
do skříňky s kouskem vaty.
Spi, růžičko má voňavá,
spi, prstýnku můj zlatý.

Jaroslav Seifert, ze sbírky Maminka