K zamyšlení

„Vezmi svou únavu, mé dítě, a zabal se do ní. Jako do deky v chladných zimních měsících. Únava ti přichází vytvořit hnízdo, přináší pohodlné oblečení, aby jsi se mohla ponořit do jeho teplé náruče. Vyzývám tě zůstat v sobě. Bez síly, bez myšlenek, bez činů. Jako sníh, který pokrývá vše, aby změkčil svět, aby jej utlumil, aby jej ochránil od hluku. Přijmi vločky své únavy a dovol býti jimi naprosto pokryta.“

„Mohla bych pod nimi zemřít…“

„Místo toho budeš znovuzrozena. Jako semínko v zemi. Nebojuj se svou únavou, neodmítej ji prostřednictvím mnoha činů, tisíců záměrů, tisíců pocitů viny. Chce tě vzít za ruku a vést tě do ponoru do naprosté prázdnoty. Přímo tam, kde leží zdroj veškeré vnitřní síly. Učili nás být silní prostřednictvím vzdoru. Ale v odevzdání se rodí opravdoví hrdinové.“

„Bojím se babičko. Co když mě únava zničí?“

„Mé dítě, nebojíš se únavy, ale ztráty kontroly nad sebou. Nastal čas, aby ses odevzdala životu… A spojila se s jeho nejkrásnějšími dětmi – ovocem své duše!“