Nikdy nevíme, kam letíme

„Ptáci se učí létat a nikdy neví,

kam je let zanese.“

Chování ptáků nám poskytuje hlubokou lekci pokory. Jejich křídla rostou a roztahují se a překlenou vzdušná pole. Nejprve váhavě a potom s jistotou stoupají, pohybují se nahoru a dolů, kloužou, přistávají. Zdá se, že cílem je samotný akt létání. Pravda, migrují a hledají si potravu, ale když letí, převládá pocit, že jejich skutečným posláním je být ve vzduchu.

Na rozdíl od ptáků zaměňujeme náš čas na Zemi, znovu a znovu, za posedlost místem, kam jdeme – občas až tak, že nás to znechutí a zadusí naši lidskou schopnost létat. Často krotíme a tišíme naši potřebu milovat, učit se, poznávat pravdu ducha, dokud se neujistíme, že nás naše úsilí někam dovede. Všechny tyto podmínky a pochybnosti a „ano“, „ale“ a „co kdyby“ převracejí lidskou pouť vzhůru nohama a nikdy nedovolí srdci, které je křídlem, aby se skutečně rozprostřelo.

A přece je to zkrátka přítomnost světla, které podněcuje ptáky k tomu, aby zpívali a vzlétli. Neznají pojmy jako nechávat si něco v rezervě ani nevědí nic o tom, že investovat se má, jen když je návratnost jistá. Z tohoto hlediska jsme jedinými tvory, kteří hledají záruky, a přitom vdechujeme vůni jiskry, kterou je objev.

Jak často si sami ubližujeme tím, že nedovolíme lásce, se všemi jejími riziky, aby nás naučila létat? Kolikrát se naše srdce zastaví, protože nedovolíme, aby se naše křídla roztáhla a přijala naše dary? Jak často hledáme píseň, která by nás vedla, ale která vychází jen z nás?

Během svého života si moje mysl udělala seznam míst, kam musím jít, věci, které musím mít, seznam mých já, kterými potřebuji být. Ale jsem tu, bez většiny z toho, co jsem uvedl – všechny cíle a touhy jsem spotřeboval přitom, jak jsem se učil milovat.

Ať se jakkoliv snažím představit si a vymyslet, kam jsem měl namířeno, ať se jakkoliv snažím plánovat a dozvědět se co nejvíce o tom, co tento život pocitů znamená, je to pulz, který cítím a jenž mě pozvedá k duchu. Popravdě křídla nerostou jinak na jihu, na východě či na západě a naše životy, bez ohledu na to, jak se připravujeme, jsou mnohem důležitější než jakýkoliv směr světských ambicí. Jako ptáci i my máme létat a zpívat – to je vše – a všechny naše plány a rozvrhy jsou větvičkami hnízda, které, jakmile vyrosteme, opustíme.

Mark Nepo, z Knihy probuzení