Dušičky

Ta nejcennější vteřina je ta první. Ten okamžik, kdy do rodiny přijde dítě a vy ho můžete vzít do náručí. A pak ta poslední, když můžete někoho vyprovodit na cestu. Držet u toho za ruku. Naposledy pohladit a říct, co se má. Nebo taky mlčet, když není potřeba mluvit. Být u konce je stejný zázrak jako být u začátku.

Někdy vás ale prostě zázrak mine.

Proto jsou svátky důležité. Proto jsou důležité právě Dušičky. Abych se mohl rozloučit, když jsem to nestihl.

Nebo abych mohl vzpomenout a poděkovat za ty věci, které mají opravdovou cenu. Jsou ty vzpomínky, které máte vypálené v hlavě na vždycky. Úsměv. Objetí. Vůně vlasů. Pohlazení někde na poli před desítkami let. Melodie hlasu…

Jeden kamarád mi kdysi povídal o tom, jak se v rodině loučili. Starší pán už ležel na posteli, nemoc postupovala. Už ani moc nepoznával lidi kolem sebe. Pletl si je. Ale když se se svou ženou chytili za ruce, zasvítily mu oči, usmál se, stiskl ji a zašeptal: „Miláčku…“

Zůstala jenom láska. Nakonec není nic jiného.