K zamyšlení
Když přijdete o někoho, koho milujete,
život jako by se najednou stal cizím.
Půda pod nohama zkřehne,
myšlenky znejišťují pohled na svět,
a ozvěna smrti stahuje váš hlas dolů,
kde slova nemají sílu.
Vaše srdce ztěžkne ztrátou,
a přesto, že i jiní poznali, jak taková ztráta bolí,
nikdo doopravdy neví, co vám bylo odebráno,
když klesáte do hloubky ticha jeho/její nepřítomnosti.
Jiskry viny zažehají lítost,
za všechno, co se neřeklo a nestalo.
Jsou dny, kdy se probudíte šťastní,
znovu v plnosti života,
až do chvíle, kdy se to zlomí
a jste znovu vrženi zpět
do černých vln odlivu ztráty.
Jsou dny, kdy se srdce nadechne,
a vám se dobře daří,
a pak najednou – uprostřed práce nebo setkání,
náhle a bez varování
váš přepadne zármutek.
Může být těžké spolehnout se sami na sebe.
Jediné, na co se můžete spolehnout je,
že zármutek zůstává věrný sám sobě.
Víc než vy a kdokoliv jiný zná svou cestu
a zná pravou chvíli a čas,
kdy zatáhnout za nit zármutku,
až dokud se z klubka slz velkého jako hora
nevypláče i ta poslední slza.
Postupně se naučíte, jak poznat a spřátelit se
s neviditelnou podobou těch, kteří odešli.
A až budete s prací zármutku hotovi,
rána ztráty se zahojí
a vy budete umět
přesunout pohled vašich očí
od prázdného místa před vámi
do srdce vaší duše,
kde vaši milovaní
čekali na váš návrat
po celou tu dobu.
~ John O’Donohue
Český překlad: Kateřina Grofová
Přidat komentář