O odpuštění

„Dokud nejste schopni odpustit sobě a druhým, nejste ani schopni poznat hlubokou lásku, která přebývá v srdci.“

Odpuštění je mnohem víc než jen rozumový pochod. Musí vycházet z naší bytosti.

Co odpuštění není:

Nejde o prominutí, které je škodlivé pro kohokoli.

Nevyžaduje, abychom měli rádi toho, komu odpouštíme.

Neznamená to, že musíme být fyzicky přítomni u osoby, jíž odpouštíme.

Nemusíme při něm zapřít své emocionální odezvy vůči činům, které nás zranily.

Neznamená to, že musíme setrvávat v urážejících situacích.

Nemusíme kvůli němu přestat vystupovat proti brutalitě.

Nepoužívá se jako útěcha, popírání potřeby upřímné lítosti u pachatelů násilí

Nikdy se neuděluje za jakýchkoli podmínek.

Odpuštění se dá poskytnout bez ptaní nebo svolení.

A tak tedy….

Vzdejte se toho, odložte to…A jak ta břemena odložit? Někteří lidé dokážou pytel prostě jenom tak shodit, ale pro většinu z nás je to mnohem složitější.

Tak jako nemůžeme stát před pupenem a žádat, aby se otevřel, nelze ani vynutit nějakou nejzazší lhůtu, kdy odpustit. Je to rozhodnutí, které závisí na každém jednotlivci a na jeho okolnostech.

Jeden duchovní mistr kdysi požádal své žáky, aby napsali na brambory jména lidí, vůči kterým cítí roztrpčení, zlost nebo nějaké nedokončené záležitosti. Pak všem poručil, ať pytel s bramborami nosí čtyřiadvacet hodin denně, aby si uvědomili nejen jeho váhu, ale i případný zapáchající, prosakující sliz. „Odpuštění,“ řekl pak, „spočívá v odložení tohoto hnisajícího břemene.“ Také zdůraznil, že jediní, kdo trpí pod váhou a puchem neochoty odpustit, jsme my sami, nikdy ne pachatelé.

V tomto ohledu je odpuštění skutečným aktem sebelásky!

Být ve stavu neustálého odpouštění znamená nacházet se ve stavu milosti.

Julie Chimes