K zamyšlení

„Štěstí je, když se připravenost potká s příležitostí.“

…a tuto definici jde s malou úpravou použít i na fenomén skutečného odpuštění.

„Odpuštění nastává, když se připravenost potká s milosrdenstvím.“

Odpuštění není něco, se se přihodí ze dne na den, nebo když nám to řekne někdo jiný, že máme odpustit. Není to pohodlné nalhávání si ve snaze vytěsnit nezpracované moce a neděláme to nikdy pro někoho jiného. Odpuštění nefunguje podle toho, jestli odpustit chceme, či nechceme, a ani nepřichází rychle, jako že si řekneme: „Tak si myslím, že dneska ráno odpustím tamtomu, co mi tak strašně ublížil, jenom co doprovodím děti do školy a než si zaskočím do posilovny.“

Odpuštění je spíše proces než úkon, úleva od emočního a psychického břemene, a je to sobecké gesto v tom nejlepším slova smyslu. Prostřednictvím statečné terapie, životních prožitků, meditace, modliteb a díky pomocí jiných lidí se časem zmírní hněv, hanba, ublížení, pocity viny i strach a všechny ty další složité, mnohovrstevné pocity a prožitky, které nás drží v sevření zasmušilé a v rozpoložení, kdy nenacházíme pokoje. V průběhu tohoto procesu se postupně osvobozujeme, projasňujeme a jsme mírumilovnější a láskyplnější. Může se stát, že skutky a chování agresora jsou neprominutelné – jsou prostě příliš strašné. Přesto však člověk může dokázat odpustit tomu, kdo mu hodně ublížil.

Zjistila jsem, že je možné odpustit člověku, který nám ublížil natolik, že z toho máme duši napadrť. Zjistila jsem, že je možné při spolupůsobení milosti a vlastní zdánlivě sobecké usilovné práce na sobě (obvykle za asistence moudrého poradce a těch, kteří tím prošli před námi) oloupat ze sebe zkažené a ostnaté vrstvy kůry, pod níž se ukrývá nádherné zlatisté semínko duše.

Z knihy Dokonalé přistání od Christiny Grofové