K zamyšlení
Co myslíte? Nechybí nám v životech trochu té hmatatelné „terrapie“? V níž je tou největší léčitelkou mocná Terra? Půda, země, krajina…jako kdybychom se stále spoléhali na to, že musíme svá trápení a bolístky řešit zejména mluvením. Žijeme ve svých hlavách jako ve vězení. Vězíme až po uši v těch svých vysokých věžácích příliš vzdálení léčivé schopnosti přírody, v níž my všichni kořeníme.
Příroda je volně dostupná ozdravovna, otevřená nepřetržitě 365 dní v roce, 24 hodin denně.
A přesto její léčivou schopnost pomíjíme, jako kdyby byla něčím méně cenným, protože nemá pěkně vybavenou ordinaci a plejádu certifikátů na zdi.
Jsou ale chvíle, kdy cesta dovnitř vede ven…
Kdy člověk potřebuje uzemnit obyčejnou prací rukama na zahrádce.
Kdy potřebuje mlčky naslouchat sám sobě.
Kdy potřebuje jít bez záměru, jen tak nazdařbůh lesem, aby si chůzí srovnal myšlenky.
Kdy světlo na konci tunelu může mít podobu světlušek.
Kdy aha moment přichází sám od sebe ve ztišení a nepotřebuje složitá vysvětlení.
Kdy trhání lesních ostružin navrací člověka k přítomnosti a pomáhá mu vnímat všechna ta požehnání, kterých se mu už dávno dostává.
Neustále se snažíme vysvětlovat sebe samé, ale to světlo poznání nám pořád zhasíná.
Chceme vysvětlení všeho a všech, aniž bychom uměli nasát všechno to světlo, které nás neustále obklopuje a svou přirozenou krásou nám ukazuje, že pořád ještě nic není ztraceno.
Odtržení od přírody si na nás vybírá svou krutou daň.
Zapomínáme, že i když se můžeme cítit neskutečně osaměle, tady v trávě právě jen pro nás koncertují cvrčci.
A že jsme neustále obklopeni Životem, který nás objímá, pokud mu to jen trochu dovolíme.
A že v té skutečné skutečnosti nejsme sami…jsou tu hlasy, které k nám promlouvají a chtějí nám připomenout, že Život sám ze své podstaty je překrásný.
Tak jako rajčátko Indigo rose.
Culí se na nás a říká: „Podívej, človíčku, to všechno jen pro Tebe!“.
Ale my nevidíme. Mračíme se, protože těžké mraky myšlenek nám nedovolí povolit to sevření. Ty zaťaté zuby i pěsti. Ta hlava, která se domnívá, že je to hlavní…
A přitom v tu chvíli stačí přivonět a zakousnout se. Naplno. Celou svou bytostí se ponořit k chuti a vůni. Vnímat smysly, které umí tišit mysl a tu její rozbouřenou oblohu plnou mračen.
Pak místo mračení se – a žití v určitém omráčení – přichází samovolné procitání, protože smysly probouzí cítění. Přichází jasnost. Světlo skutečné a hmatatelné, protože tohle jedno jediné rajčátko nasávalo sluneční svit celé týdny. Jen aby nám jej předalo. To Svět-lo, z nějž je utkaný celý náš svět.
A to všechno, moji milí kořínci, je terrapie…
Kterou má po ruce každý z nás. Dnes a denně.
Pořád totiž v naší čarokrásné přírodě dozrávají na stromech podél polních cest jablíčka i hrušky, ořechy, bylinky pokrývají stráně a houby vykukují z mechu a volají na nás: „Hej, osobo, chceš se dozvědět něco o sobě?“.
Tak si dopřej trochu té terrapie a dovol krajině, ať tě konejší a hýčká. Zvlášť tehdy, když si myslíš, že všechno je ztraceno.
Nic totiž není ztraceno, co nemůže být znovu nalezeno v náručí té naší milující matičky Země.
Pokojný den! 
S láskou M.
Přidat komentář