K zamyšlení

„Buddhistický učitel a psychoterapeut John Welwood vymyslel úžasnou frázi „duchovní obcházení“, což podle jeho vlastních slov znamená „pokoušet se povznést nad syrovou a nepořádnou stránku naší lidskosti dříve, než jsme se s ní plně konfrontovali a přijali ji. ”

S Johnem Welwoodem naprosto souhlasím. Myslím, že jednou z největších stínových stránek spirituality obecně je, že nás může přimět ztratit kontakt s naší lidskostí. Sníme o nebesích a zapomínáme na zemi. Což je ironické, protože naše hluboká lidskost JE zdrojem naší nejhlubší spirituality, takže se tam tak nějak střílíme do nohy.

Ve jménu míru jdeme do války sami se sebou. Ve jménu toho, že jsme nenásilní, nebo alespoň vnímáme sami sebe jako nenásilné, potlačujeme, popíráme a skrýváme své aspekty, které neodpovídají tomuto ideálu, tomuto obrazu. Pohřbíme náš hněv, náš žal, náš strach. polykáme slova, která jsou potřeba vyslovit, říkat ano, když myslíme ne, vyhýbáme se stanovení hranic, abychom byli „soucitní“ a „laskaví“ a „bezpodmínečně milující“ a neranili city druhých. Dusíme své vášně, naši kreativitu, naši smyslnost, naši hlubokou, syrovou, intenzivní, nepořádnou lidskost, abychom vypadali jako „vyrovnaní“ a „tišší“ a „klidní“ a „nereaktivní“. Usmíváme se, když se ve skutečnosti uvnitř rozpadáme, zůstáváme potichu a v klidu, když máme chuť křičet. Jinými slovy, ignorujeme naše pohřbené trauma. Odstrkujeme ty bolestivé, nepohodlné, ostudné a trapné části sebe samých. Vyhýbáme se temnotě a snažíme se dosáhnout světla a potom si říkáme… „duchovní“! Ale cokoliv v sobě potlačujeme a utlačujeme, nezmizí. Jakkoliv osvíceni nebo mírumilovní nebo „hluboce zakořeněni v „čirém Vědomí“, předstíráme, že jsme, tyto nesplněné, nezpracované, neviditelné a neosvícené energie zůstávají zakořeněné v našich tělech, v našich nervových soustavách, v našich svalech, manifestujíc se v našich snech a nočních můrách. Monstrum uvnitř nás nezmizí zpíváním manter, uchylováním se do jógových pozic, modlením se ke guruovi nebo návštěvou ašramů. Monstrum zmizí, až když se s ním setkáme skutečně ztělesněným způsobem A abychom to splnili, budeme muset být stateční a přestat předstírat.

Budeme muset přestat být dokonalí a duchovní a bezpodmínečně milující a moudří a dobří a klidní a neutrální a říkat pravdu o naší skutečné lidské zkušenosti. Budeme se muset skutečně setkat se svým vnitřním dítětem. Pocítit žal, smutek, hněv a hrůzu, které se v nás skrývají. Procítit ho a zpracovat, potvrdit ho a dát mu zdravý výraz. A pak, a jen pak, se temnota v nás může ukázat jako náš největší zdroj světla. Naše zranění nám mohou dát šílenou dávku moudrosti a odvahy. Naše bolesti nám mohou pomoci najít naše vášně. Ale nemůžeme přeskočit trauma. Nemůžeme přeskočit k osvícení, aniž bychom osvítili VŠECHNY své části. Bez toho, abychom udělali místo pro smutek, radost, slzy i smích, hněv i úctu.

Naučil jsem se to na vlastní kůži. Dříve jsem před pocity utíkal. Bál jsem se jich, odsuzoval jsem ostatní za to, že je mám. Teď jsou pocity mými nejdražšími přáteli a společníky, zdrojem radosti a tvořivosti. Dříve jsem věřil, že osvícení je transcendentní stav, bez smutku, bez hněvu, bez pochybností. Ale to mi říkala moje mysl. To bylo mé duchovní ego, ta část mého já, která chtěla být výjimečná, která chtěla uniknout, která chtěla být nadřazená a bezpečná. Došel jsem k poznání, že osvícení, pokud něco takového existuje, je hluboce vibrující živý oceán, naplněný nádhernými vlnami hněvu a smutku a strachu a pochybností a radosti a blaženosti, naplněný celým lidstvem, naplněný hlubokým citem, a žádný pocit není vytěsněn a všechny pocity lze cítit a lze jimi procházet a lze je vyjádřit pravdivě a autenticky. Nepotřebuji předstírat, že jsem svobodný, předstírat, že jsem klidný, předstírat, že jsem moudrý, předstírat, že jsem neutrální, předstírat, že jsem vyspělejší než kdokoli jiný, předstírat, že jsem cokoli. Stačí jen být naživu – živý, otevřený, zvídavý, hravý, hluboce lidský a oddaný této cestě stále se prohlubujícího dobrodružství v Neznámu.

Své trauma nemůžeme obejít, protože pak bychom obešli samotný život, a ten nám to stejně nedovolí. Naše trauma, pokud mu čelíme, nás uzdraví, otevře nás dalšímu životu, učiní nás soucitnějšími a autentičtějšími. Když se mu nepostavíme, vyčerpá nás, donutí nás jednat nevědomě, ublíží nám i těm, které milujeme, způsobí, že budeme závislí, budeme nemocní, zničí vztahy a udělá z nás falešné bytosti. Nemůžeme tedy ve jménu duchovnosti obcházet svá zraněná a rozzlobená místa, protože chceme být pravdiví, skuteční, autentičtí. Chceme se uzdravit a být Celiství. Pravá spiritualita nás vyzývá, abychom se postavili všemu. Všemu, co je v nás a čemu je třeba čelit. Vyzývá nás, abychom čelili svým horkým, lepkavým, temným, trapným, rozzlobeným, vystrašeným, roztřeseným a ohnivým místům. Vyzývá nás, abychom promluvili, i když jsme vyděšení a máme pocit, že se nám chce zvracet. Vyzývá nás, abychom konečně vyjádřili to, co je uvnitř v nás, i když ztratíme všechny přátele. Vyzývá nás, abychom byli hluboce lidští, stejně jako jsme Čiré vědomí, hluboce pokorní, stejně jako jsme božští, zemití a špinaví a nedokonalí, stejně jako jsme absolutní a transcendentní.
Nemusíme být dokonalí, ale můžeme být opravdoví… a to je ta největší cena ze všech.“~
~Jeff Foster