Inspirace pro dnešní večer

Persefona řecky Persefoné, lat. Proserpina byla dcera nejvyššího boha Dia a bohyně Démétry, manželka vládce podsvětí Háda. V temné říši podsvětí měla stejné povolání jako Diova manželka Héra na jasném Olympu: byla Hádovou spoluvládkyni nad duchy mrtvých a podsvětními bohy. Žárlivě střežila, aby žádný zemřelý z jejich království neunikl a aby se každý smrtelník včas do něj dostal; byla neúprosná a nelítostná jako sám Hádés. Neměla ráda lidi ani ostatní bohy, a protože sympatie či antipatie bývají zpravidla vzájemné, bohové a lidé ji neměli rádi rovněž.
Hádovou manželkou se stala Persefona proti své vůli, ale brzy si na nové postavení zvykla. Před tímto svým povýšením byla milá a příjemná, žila ve společnosti nymf na nysejských loukách a bavila se s nimi tancem a zpěvem. Když jednou při procházce utrhla květ smrti narcis, náhle se před ní rozestoupila země a z hlubin se vynořil bůh Hádés, v mžiku se jí zmocnil a doslova se s ní propadl do podsvětí. Stačila ještě zoufale vykřiknout, ale Déméter, která se za ní ihned rozběhla, nenašla po ní už ani stopy.
Devět dní bloudila pak nešťastná matka bez jídla a pití po zemi a marně ji hledala; nakonec ji prozradil vševidoucí bůh slunce Hélios, co se událo. Déméter se vypravila na Olymp a zahrnula Dia výčitkami: bez jeho vědomí nemohl přece Hádés spáchat takovou hanebnost, ať se tedy postará, aby její dceru okamžitě vrátil. Zeus poslal ihned svého posla Herma do podsvětí, aby Démétřinu žádost vyřídil. Bylo však už pozdě. Hádés se mezitím s Persefonou oženil a dal ji sníst jádra granátového jablka, jež bylo symbolem manželství, a když někdo něco v podsvětí snědl, nemohl se už vrátit mezi živé na svět. Po dlouhém vyjednávání dosáhl Zeus kompromisu. Déméter svolila, že její dcera zůstane Hádovou manželkou a bude s ním přebývat třetinu roku v podsvětí, a Hádés se zavázal, že ji vždy na dvě třetiny roku propustí na svět, aby tam žila se svou matkou. Tak se také stalo.
Na jaře přichází tedy Persefona na svět a Déméter dává z radosti z jejího návratu plodivou sílu rostlinám, aby ji celá příroda vítala květy a zelení. Když se pak na konci podzimu Persefona vrací do říše mrtvých, Déméter truchlí a s ní se odívá do smutečního šatu i celá příroda. Zvadnou pestré květy, listí ze stromů opadá, pole jsou holá. Zmizí radost a na celou zemi dolehne těžká chmura. Mlhy zahalí krajinu a všude je pusto, nevlídno a smutno.
Ale jedna radost i v tomto smutném období přece jen zbývá: Naděje, že po uplynutí zimních měsíců se Démétér opět shledá se svou dcerou, že zase rozkvetou louky, budou zrát klasy a že radost mnohokrát převýší smutek zimního období. A dokud budou mít lidé tuto naději, bude jim dobře.
Představme si překrásný květ, který na okamžik rozkvete, aby byl vzápětí utržen. Zdánlivá krutost a nesmysluplnost těch několika okamžiků je vyvážena účastí na věčném koloběhu života, který je ve svých předcích a potomcích nesmrtelný. Rituály pomáhají člověku zakusit spojení s tímto nekonečným kontinuem bytí, čímž dávají životu/smrti, jež jsou neoddělitelné, hluboký smysl: člověk není jen osamělý ostrov, ale naopak celým oceánem, není jen náhodně vyrostlou květinou, ale celou loukou květin, člověk není jen osamělou melodií, ale nenahraditelnou součástí symfonie přírody. Život bez smrti by nedával žádný smysl, stejně jako smrt bez života. Zakoušet smrt (svých vzpomínek a emocí, které už nepotřebujeme – tedy znovuzrození) už uvnitř života samého, je očišťující a překrásné, protože život a smrt jsou jedním celkem.

Tak pojďme a s chutí dnes večer snězme 3 jadérka granátového jablka na podporu své cesty do podsvětí, kterou musíme každý tak jako tak podstoupit, chceme-li se spojit se svým Bytostným Já…

Sofie