K zamyšlení

„Díval se na své ruce, cítil své tělo a najednou zaslechl vlastní hlas, jak říká: „Jsem stvořen ze světla, jsem stvořen z hvězd.“ Znovu pohlédl na oblohu a uvědomil si, že hvězdy světlo nevydávají, ale že jsou z něj samy stvořeny. „Vše vzniká ze světla“, řekl.“ Skutečné my je čistá láska, čisté světlo“, řekl.“ Toto poznání změnilo jeho život. Jakmile jednou poznal, kým skutečně je, pozoroval jiné lidi a ostatní přírodu a byl udiven tím, co viděl. Ve všem viděl sám sebe – v každém člověku, v každém zvířeti, v zemi. V těchto několika okamžicích pochopil vše. Byl velmi rozrušen a srdce měl naplněné mírem. Nemohl se ani dočkat, aby svému lidu řekl, co objevil. Ale neexistovala slova, jak by jim to mohl vysvětlit. Pokoušel se to sdělit jiným, ale nerozuměli mu. Viděli však, že se změnil a že z jeho očí a hlasu vyzařuje cosi krásného. Povšimli si, že již dlouho o nikom a o ničem nevyslovuje žádné soudy. Už nebyl jako ostatní. Každého dokázal pochopit, ale nikdo nerozuměl jemu. Věřili, že je vtělením Boha, ale on se vždy, když to slyšel, usmál a říkal: „Je to pravda. Jsem Bůh. Ale Bohem jste i vy. Jsme stejní, vy i já. Jsme obrazy světla.“ Ale lidé mu stále nerozuměli. Objevil, že je zrcadlem ostatních lidí, zrcadlem, ve kterém mohl spatřit sebe. „Každý je zrcadlem“, řekl. Viděl sama sebe v každém, ale nikdo neviděl jako sama sebe jeho. Poznal, že každý sní, ale bez vědomí, bez poznání toho, čím skutečně je. Nedokázali ho vidět jako sebe samé, protože mezi zrcadly byla zeď mlhy nebo kouře. A tato zeď byla vytvořena z výkladů obrazů světa – ze Snu lidí.“

Migel Ruiz, Čtyři dohody