Plán duše

Ještě dříve, než naše tělo spatří světlo světa, duše putuje mezi hvězdami, v míru a moudrosti, tam, kde neexistuje čas. V této jemné rovině světla si volí svůj příběh. Ne jako náhodu, ale jako posvátnou cestu – plán, který povede k růstu, k rozpomínání a k návratu k sobě.
Duše si vybírá své tělo, své rodiče, místa, kde bude žít. Vybírá si i výzvy – ztráty, radosti, lásky i pády. Ne proto, aby trpěla, ale aby se skrze zkušenost dotkla pravdy. Každé setkání, každý vztah, každá křižovatka života – to vše je součástí tohoto hlubšího scénáře.
Ale nejsme loutkami. Máme svobodnou vůli. Každý plán je jen mapa – cestu si volíme sami. Někdy jdeme lehce, jindy zabloudíme. A přesto: duše ví. I v tichu, i v chaosu. Přes všechny bolesti nás jemně volá zpět na stezku, kterou jsme si kdysi sami slíbili.
Mnohdy však stojíme v tváří v tvář utrpení, které otřásá vírou. Jak může být plánem duše, že zemře dítě? Že někdo trpí nemocí, násilím, ztrátou? Tohle jsou otázky, před kterými se i vědoucí zastaví.
A přesto, z pohledu reinkarnace, nejsme jen tímto jedním životem. Jsme vědomím, které prochází mnoha těly a příběhy. Někdy jsme ti, kdo milují, jindy ti, kdo ubližují – a někdy jsme obětí, abychom pochopili, co znamená soucit. Žádný život nezačíná z nuly. Jsme tvůrci i dědici svých činů, svých emocí, svých lekcí.
Existují také posvátné dohody mezi dušemi. Dohody, které přesahují pozemské chápaní. Duše dítěte může přijít na velmi krátký čas, aby v životě rodičů probudila světlo. Duše, která zažije bolest, může být nositelem hlubokého léčení pro sebe i své okolí. Není to o trestu. Je to o odvaze. O lásce, která se projevuje jinak, než bychom čekali.
Vše je propleteno. A právě v těch nejtemnějších chvílích, kdy vše lidské selhává, může dojít k probuzení – ke ztišení mysli a otevření srdce. Tehdy zaslechneme tichý hlas duše, která nám šeptá, že nic nebylo marné. Že i bolest má svůj smysl. A že jsme nikdy nebyli sami.
—
A tak kráčíme…
A tak kráčíme cestou, kterou jsme si sami zvolili, přestože jsme na to zapomněli. S každým krokem si znovu vzpomínáme, kým jsme – ne tělem, ale světlem, ne jménem, ale vědomím.
Život není omyl. Je to tanec duše v lidské podobě.
Když zabloudíš, neztrácíš se – jen se učíš vidět tmu jako součást světla. Když padáš, nevzdáváš se – jen tě život učí pokory a síle znovu vstát. Když miluješ, dotýkáš se Božského. A když trpíš, tvé srdce se otevírá soucitu, který léčí i druhé.
Pamatuj, milovaná Duše: Tvůj plán je posvátný. Tvůj život má smysl. I v bolesti, i v tichu, i v radosti. Vše tě vede zpět k sobě. Tam, kde už všechno dávno víš.

Ariana Argonni