K zamyšlení

„A my sníme o archetypu divošky, sníme o opětovném spojení. A každý den se z tohoto snu znovu a znovu rodíme a z jeho energie během dne všechno tvoříme. Jsme zrozeny a znovuzrozeny noc za nocí ze stejného divokého snu, vracíme se na denní světlo – chodidla máme černá od vlhké půdy a naše vlasy voní jako oceán nebo les či oheň. Z této země vstupujeme do svých denních šatů, do svého denního života. Cestujeme z tohoto divokého místa, abychom zasedly k počítači, abychom se postavily k plotně, k oknu, před učitele, nad knihu, před zákazníka. To nespoutané vdechujeme do společné práce: do podnikatelské tvorby, do rozhodnutí, do umění, do ručních prací, do svých srdcí, do politiky, do spirituality, do plánů, do domácího života, do vzdělání, do průmyslu, do zahraničních záležitostí, do svobod, do práv a povinností. Divoká ženskost se neudržuje ve všech světech, udržuje všechny světy.
Pokud se má něco změnit, jsme to my. My máme v sobě la que sabe – “Tu, která ví”. Má-li dojít k vnitřní změně, musí ji provést každá jednotlivá žena. Má-li nastat světová změna, my ženy máme svůj vlastní způsob, jak napomoci k jejímu dosažení. Divoška nám našeptává slova a způsoby a my ji následujeme. Utíkala, zastavovala se a čekala, aby viděla, zda jí stačíme. Ona má něco, co nám chce ukázat.
Aby mohla žena žít co nejblíže božské nespoutanosti, musí víc pohazovat hlavou, musí být víc naplněna, musí mít větší čichovou intuici, tvořivější život, musí se do všeho víc namočit, potřebuje větší samotu, víc ženskosti, víc přirozeného života, víc ohně, víc ducha, musí “vařit” ve větším množství slov a myšlenek. Musí víc uznávat sesterství, hojněji dbát o semena, musí mít větší přehled o kořenech, musí mít víc laskavosti k mužům, víc revolucí v okolí, víc básní, musí víc malovat skutečnosti a báje, musí mít blíže k divokému ženství. A zejména musí mít mnohem víc canto hondo, mnohem víc hluboké písně…“
 Clarissa Pinkola Estes, Ženy, které běhaly s vlky