Cesta srdce je pro nás ta jediná správná

Poslední dobou, která je trošičku náročnější na udržení vnitřního klidu a souladu sama se sebou, se mi často vybavuje vzpomínka na čas bezprostředně před Vladimírovým odchodem. Jeho mírně zasmušilý výraz, povytažené obočí a lehký úsměv, s jakým reagoval na mou opakovanou otázku „proč jsi na svých Hostinách tolik naléhavý?“ a zároveň jeho opakovaná odpověď „skončila éra teoretizování, nastal čas živé praxe“.

Před dvěma roky opíral Vladimír své tvrzení o mimořádnost doby, ve které žijeme, kdy je minulost tlakem záření světla natlačena do přítomnosti a celé stvoření tak prožívá neskonale inteligentní obrodu. V ní se uzavírají obrovské časové cykly a lidské pokolení společně vstupuje do nulového bodu konce a současně nového začátku. Tehdy hovořil o tom, že život začne postupně vytahovat na povrch vše, co jsme kdysi tajně zasunuli do svého podvědomí, to zapomenuté, neprožité, vytěsněné, i to, čeho jsme se nejvíc báli, co jsme během věků nahromadili, co sami způsobili. Že půjde o jistý druh „zmrtvýchvstání“, kdy v nás vše dosud mrtvé ožije a na světle bude hledat svůj nový životní projev.

Nemýlil se. Popisovaným „zasvěcovacím mysteriem“ dnes procházíme všichni, bez rozdílu, a to za tiché přítomnosti života. Éra prázdných teorií skončila, nastal čas opravdové praxe. Současné dění nám poskytuje jedinečnou příležitost procitnout na duchu, uvědomit si svůj pravý původ a dojít k poznání, kým vlastně jsme. Sami se můžeme přesvědčit, nakolik jako nejvyšší duchovní bytosti obstojíme. Jestli dokážeme použít sílu svého srdce s přihlédnutím k zdravému rozumu, nebo zda se raději rozhodneme dobrovolně odevzdat poslední a nejdůležitější část slova „ne-moc“ někomu cizímu, někam ven, mimo nás, a pro jistotu ještě předem.

Víme, že skutečná láska chrání, zatímco strach se bezmyšlenkovitě brání. Zvolíme si tedy právě teď za partnera lásku, která ochranářsky spojuje, nebo spíše oddělenost bojovného strachu? Uvědomujeme si dostatečně, že máme k dispozici téměř neomezené tvůrčí schopnosti a můžeme tak vládnout životu svou kreativitou, vnitřní silou, láskou a odvahou, nebo raději líně podlehneme reaktivnímu chování a strachu? Budeme se stále dokola vymlouvat na karantény a venkovní omezení všeho druhu, když dobře víme, že člověk je zrovna tak schopen vytvořit si vnitřní vězení v milionářské vile či na vlastním ostrově, jako prožít pocit absolutní svobody a lásky klidně ve svěrací kazajce nebo v okamžiku umírání?

Žijeme v duchovním prostoru překypujícím zářivou láskou, nikoliv ve válečné zóně, kde se máme spoléhat pouze na vnější záchranu a jiskřivě naleštěnou válečnickou zbroj. Opusťme tedy myšlenky stále dotírajícího strachu, vždyť z pohledu ducha stejně prožíváme pokaždé jen to, co nutně potřebujeme poznat a žádná životní okolnost tu není trvalého charakteru. Všechny naše pocity zkázy, bolesti i trápení nám s velkou pompou servíruje především náš strach, a to přestože ve stvoření neexistuje nikdo a nic, čeho bychom se měli fakticky bát. Každý jeho záhyb vyzařuje jasným životem, láska je v něm jedinou skutečností a jiné projevy života jsou pouhou iluzí.

Právě z lásky bychom měli vycházet vstříc životním nepříjemnostem a za její zářivé přítomnosti všem obavám života sdělit, že i ony stojí za lásku. Jistě, naše ego bude nesouhlasně protestovat, že je přece nemožné milovat něco, co člověka zabíjí. Jenže skutečnost je přesně opačná. Zabíjí nás právě to, co nemilujeme. Sami sebe zabíjíme věčným strachem a odporem proti všemu. Nakonec umíráme na následky vysilujících vnitřních válek, místo dovršeným věkem, v lásce a v sebepoznání.

Láska je především rozhodnutí. A uplatnit ji v okamžiku té nejtěžší zkoušky, při zničujícím strachu z nemoci nebo smrtícího konce, ji zároveň povyšuje na rozhodnutí nejsilnější a nejpůsobivější. Rozhodněme se tedy svobodně, kým chceme v dané chvíli být. A mějme při tom na paměti, že vědomý a láskyplný postoj nás pokaždé přiblíží ke skutečnému zdroji zdraví v sobě, kdežto souboj s vymyšleným nepřítelem nás pouze vysílí a posléze zavede do neodvratné zkázy. Asi všichni se shodneme na tom, že ve skutečnosti jsme láskou. Dokud ji ale ve svých životech nepoužijeme, tak je nám náš zářivý původ naprosto k ničemu.