K zamyšlení

Aniž by to mysl mohla kdy pochopit, protéká vámi moudrost a odnáší vše, co není úplné, aby vás tak připravila pro to, co přijde vzápětí. Ale to, co přijde vzápětí, nemůže být jiné než bezejmenné a nikdy nemůže být s předstihem uchopeno konceptuální myslí. Zůstaňte blízko středu, a nalaďte se na tvořivou sílu, která se rodí teď a tady.

Příběh, který nám vypráví o tom, že se ‚rozpadáme‘ dokáže být neuvěřitelně bohatý a mnohovrstevnatý. Ale když se podíváte blíž, objevíte, že jste nikdy „pohromadě“ nebyli. Jste nekonečným prostorem, ve kterém ‚pohromadě‘ a ‚odděleně‘ spolu tančí v dokonalé jednotě. Spočiňte v přítomném okamžiku a vzdejte hold celistvosti, která vámi prochází a pohybuje se ve vás.

Pokud se příliš identifikujete s přesvědčením, že ‚se rozpadáte‘, oddělíte se od přirozené živosti, která je esencí čisté, okamžité zkušenosti. Ztratíte kontakt s tím, co z ní září; ztratíte krok s proudem somatického prožívání. Odpojíte se od moudrosti ztělesněné přítomnosti, od moudrosti Země, a uvědomění, že s vámi nikdy nic nebylo v nepořádku. Zapomenete, že temnota, které nabídnete útočiště, je jasnější než tisíc sluncí.

Pokud se však příliš identifikujete s přesvědčením, že ‚to držíte pohromadě‘, ztratíte kontakt s přirozenou zranitelností a tajuplnou spontánností, které vyvěrají ve chvílích, kdy máme pocit, že nám každou chvíli pukne srdce. Je pravda, že se v každé chvíli můžeme setkat se syrovým smutkem, který se dožaduje jemného přijetí. A zároveň je to právě v této chvíli odevzdání, kdy dovolíme, aby vámi proudila vaše vnitřní poezie.

Přesně uprostřed mezi ‚rozpadáním‘ a ‚udržením pohromadě‘ můžeme nalézt tajnou esenci. Zůstaňte tam. Protože dar spočinutí je tím největším a nejsilnější projevem laskavosti. Přesně v tomto místě se sjednocuje světlo a temnota, integrace a rozpad se stávají jedním, a slunce a měsíc společně tkají vlákna posvátného světa.“