K zamyšlení

„Žijeme a jednáme společně, reagujeme při tom jeden na druhého, avšak ve skutečnosti jsme vždy a za všech okolností sami. Mučedníci jdou ruku v ruce do arény, ukřižováni jsou však sami. Milenci se v objetí zoufale snaží o splynutí svých izolovaných extází v jednotnou sebe transcendenci, nadarmo. Ve své nejvnitřnější podstatě je každý ztělesněný duch odsouzen k tomu, aby trpěl i radoval se osamoceně. Pocity, cítění, vnitřní pohledy, fantazie – to vše je zcela soukromá záležitost. Jediný způsob, jak je sdělit druhému, je použití různých symbolů. Můžeme navzájem sdílet jisté informace o svých zážitcích, nikdy však zážitky samotné. Od rodiny až po celé národy je proto každá lidská skupina de facto společností osamocených ostrovních světů. Většinou jsou si tyto izolované světy naštěstí navzájem dostatečně podobné a jsou schopny vzájemného porozumění či dokonce empatie. A tak můžeme při vzpomínce na svůj zármutek či vlastní ponížení rovněž soucítit s ostatními, kteří jsou v podobných situacích, můžeme se tak přenést na jejich místo. V určitých případech je ovšem komunikace mezi těmito světy neúplná, nebo dokonce vůbec neexistuje. Mysl si je svou vlastní sférou, a místa obývaná šílenci i výjimečně nadanými lidmi jsou tak odlišná od těch, kde žijí lidé normální, že neexistuje takřka nic společného, co by sloužilo jako základ pro vzájemné porozumění nebo soucítění. Říkáme sice různá slova, ta však nejsou schopna vnést do duše světlo. Věci a události, ke kterým tyto symboly odkazují, patří do vzájemně se vylučujících sfér zážitků.“